Tak zvaná filmová kritika je snad ještě více než jakékoli jiné „psaní o umění“ ve stavu stálé nejistoty a krize. Dal by se možná - s ohledem na její úroveň v tisku - parafrázovat výrok F. X. Šaldy o české próze, totiž že má špatnou pověst, zaslouží si však ještě horší. Jedním z mála skutečných českých filmových kritiků je Jiří Cieslar (nar. 1951), jenž před nedávnem vydal pod názvem Concettino ohlédnutí (gesto hrdinky Viscontiho Geparda) soubor svých statí a delších textů, psaných od poloviny 70. let do současnosti.
Co dělá kritiku
Hned na první pohled se Cieslar odlišuje tím, s jakou samozřejmostí film vnímá jako plnohodnotný žánr, dokonce jako jeden z vrcholných uměleckých projevů, který je zasazen do duchovních dějin lidstva a má v nich i své zvláštní místo. Dalo by se říci, že jeho texty zachycují šťastný stav, kdy je film těsně přimknut k jiným vysoce hodnotným druhům umění, jeho tvůrci na sebe a své diváky nemají menší nároky než například moderní spisovatelé či výtvarníci a vše ještě není pohlceno vírem konzumní produkce a globální banalizace. Tomu odpovídá i Cieslarův jazykový styl, jehož inspirace je bezpochyby v nejlepším slova smyslu literární a ambice esejistická.Zabývat se filmem způsobem, jakým to činí Cieslar, znamená nebrat na vědomí, že film je pro většinu konzumentů jakousi akční či oddechovou atrakcí a že je to výrobek, který je jako málokterý jiný spojen s „tržním efektem“, s požadavkem na co největší srozumitelnost atd. V…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
