Když bratři Mrštíkové uvedli v roce 1894 na jevišti Národního divadla Maryšu, hru označovanou dnes za klasické národní drama, bylo jim kritiky vytýkáno, že oslavují vražedkyni. Také vesnická dramata Gabriely Preissové o několik let dříve byla vnímána jako „příliš drastická“ - její Gazdina roba (1889) byla označena za „kuriozitu“ a „monstrum“ nehodné scény Národního divadla. Tehdejší morální pobouření nad látkou, jež odhalovala temné stránky reality, je pro nás dnes skoro nepochopitelné. To však až do chvíle, kdy se objeví inscenace, které bezohledně obnaží možné konflikty a motivy ukryté v příbězích těchto her.
Cesta do hlubin Maryšiny duše
Za poslední rok a půl byla Maryša uvedena šestkrát, dvě z těchto inscenací vzbudily mimořádnou pozornost. První, z brněnského divadla Husa na provázku, byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 1995, druhá byla zarážejícím způsobem stažena z repertoáru Divadla Na zábradlí vzápětí po premiéře. (Obdobně byla zrušena jen inscenace Radúze a Mahuleny v Národním divadle před třemi lety, v případě Maryši však argumentace uměleckými důvody nebyla zdaleka tak jednoznačná.) Režisérem obou byl Vladimír Morávek.Moravský venkov měl v Maryše z brněnského Provázku ještě tvář zčásti konvenční - i když drsnou, věcnou i groteskní. Pod povrchem, na němž pluly všelijaké režijní „nápady“ a stylistické „vtípky“ - ať už v podobě živé slepice, dětského žebřiňáku, na nějž se sotva vešel jeden mohutný rekrut, nebo divadla na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
