Film u konce s dechem

Před sto lety, přesně 28. prosince, se v Indické kavárně na bulváru Kapucínů v Paříži poprvé promítalo před platícím obecenstvem. Lyonský fotograf a továrník Louis Lumiere a jeho bratr Auguste předvedli snímek vlaku, najíždějícího přímo do tváře ječícího publika. Mimořádný úspěch zajistil představení místo v dějinách - a letos slaví svět sto let od počátku kinematografie. Bratři Lumierové film sami nevynalezli a jejich představení nebylo první na světě. Proč právě tehdy začal filmový letopočet? Lumierové pochopili, že oživlá fotografie nemůže existovat sama o sobě a potřebuje systém, který také uvedli do provozu: vhodný námět, lidi schopné ho co nejlépe zpracovat, továrnu na výrobu a kino.Oslavy stého výročí v České republice jsou proto tak rozpačité, že tu dnes takový systém chybí. Producenty a režiséry stojí nepřirozené úsilí film vůbec natočit a divák se zase musí nepřiměřeně namáhat, aby v kině viděl něco jiného než brak třetího řádu. České filmy se točí a uvádějí jen díky několika nadšencům a jejich sponzorům. Všichni už zapomněli, že to bylo kdysi výnosné průmyslové odvětví, které se obešlo bez státní i mecenášské podpory.Je pravda, že Česká republika představuje extrémní, v Evropě ojedinělý případ pohrdání vlastní kinematografií. Ale nejenom u nás, i jinde vzbuzuje dnešní situace ve filmu otázky: Kam se poděli filmoví géniové ze šedesátých let? Proč už nikdo nedokáže natočit filmy, které by zasáhly každého a nebyly přitom hloupé? Proč jsou tak drahé lístky do kin…