Příliš pilný autor

Roku 1968 natočil František Vláčil středověké drama Údolí včel. Byl to příběh dvou navrátilců z křižáckých válek, v němž se mladý rytíř rozhoduje mezi asketickou existencí v mnišském řádu a pozemským životem na svém statku. O vnitřní napětí a aktuální vyznění filmu se zasloužil v prvé řadě scénář tehdy sedmadvacetiletého Vladimíra Körnera, který později s Vláčilem spolupracoval ještě na tragédii z poválečných Sudet s názvem Adelheid. Stal se tak jedním z nejvyhledávanějších českých scenáristů, odborníkem na historické příběhy s nádechem tajemství. Tato orientace mu umožnila vcelku důstojně proplout léty normalizace, i když naplno se k filmu vrátil teprve v osmdesátých letech. Tehdy vznikl v současné době reprízovaný seriál o životě doktora Jesenia ve světle bělohorských událostí s názvem Lékař umírajícího času a také film Zánik samoty Berhof v režii Jiřího Svobody. Loni byl uveden slovenský film Miloslava Luthera Anděl milosrdenství, příběh z Haliče na konci první světové války.Körner si ale od počátku budoval pověst také jako spisovatel, i když většina jeho próz vznikla teprve na základě natočených scénářů. V současné době má Körner za sebou patnáct knižních titulů a v Melantrichu vychází další - soubor próz s názvem Odváté novely. Čtyři chronologicky řazené texty napsané v letech 1961–94 dobře dokumentují Körnerův literární vývoj. A ten je bohužel spíše sestupný.

Čtyřikrát o marnosti

Knihu uvádí vůbec první Körnerova próza Větrné pole, kterou…