Dvě století provizorií
Aféry kolem Národní galerie signalizují, že systém jejího řízení vyžaduje změnu
Vincenc Kramář, který řídil Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění od června 1919 do ledna 1939, napsal v roce 1921: „Dosavadní soukromá provinciální sbírka, (…) udržovaná soukromou obětavostí a láskou k domovině po celé století, (…) nabývá nyní nového významu: zastupuje státní sbírku nového státu.“ Zestátněním obrazárny, k němuž došlo ve dvou fázích v letech 1934 a 1936, se splnil jeho dlouholetý sen: od 1. ledna 1937 se mohl podepisovat jako ředitel Státní sbírky starého umění. Název bral ohled na národnostní menšiny, ale čeští historici umění v mimoúředním styku o této instituci již od sklonku třicátých let hovořili a psali jako o národní galerii. Všeobecně se název Národní galerie začal užívat od června 1945 a roku 1949 byl kodifikován zákonem.
Obrazárna ze vzdoru
Založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění v roce 1796 bylo víceméně českým zemským „vzdoropodnikem“, jímž se stavovská společnost bránila rostoucí centralizaci rakouského soustátí. Od roku 1804 byla galerie v některých dnech zpřístupněna veřejnosti. Původně sídlila v Černínském paláci, odkud však byla roku 1809 vyhoštěna, aby uvolnila místo vojenskému lazaretu; v letech 1813 - 1871 nalezla útočiště ve svěřeneckém domě hrabat ze Šternberka (kam se sbírka starého evropského umění Národní galerie roku 1945 vrátila). Roku 1885 se Obrazárna…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
