Proletáři, spojte se

Česká levice oprášila Leninovy teze

Vedle vládní pravicové koalice se už delší čas na půdě České národní rady formuje opoziční levicový blok. Síly obou seskupení jsou téměř vyrovnané (106:94 mandátů, počítáme-li k pravici i pana Vyvadila). Sjednocená opozice tedy může blokovat některé rozhodující zákony, včetně přijetí české ústavy. Obavy z takového vývoje už také pomalu zatlačují do pozadí ještě nedávno tolik diskutovanou hrozbu spojení české a slovenské levice na půdě federálního parlamentu.

Političtí proletáři

Českou levici tvoří zatím dosti nesourodé seskupení většinou malých a o svou existenci stále ještě bojujících stran. Jediná větší formace, komunisté, se pro své zatížení minulostí stěží může stát jádrem silného levicového proudu. Nedaří se to ani sociální demokracii, do které vkládali naděje levicoví intelektuálové z Občanského hnutí. Militantní ambice Miloše Zemana totiž stranu strhávají pořád do vnitřních sporů a extrémních poloh.Sociálním demokratům sekunduje Liberálně sociální unie (LSU). Tři strany, které hnutí společně založily, však pomalu ztrácejí identitu a politický směr LSU určuje vpodstatě jediný člověk: „gottwaldovsky“ vyhlížející docent Trnka. I on se vehementně ohání demokracií ve všech pádech, ale toto náhlé vzplanutí vzbuzuje určité pochybnosti: Trnka byl jedním ze strůjců socialistického „zázraku“ JZD Slušovice, které po listopadu dokázalo přijít na buben stejně šikovně a rychle, jako předtím závratně zbohatlo.Nejkurióznějším partnerem tradiční levice jsou Sládkovi „pravicoví republikáni“. Toto proletářské politické seskupení se nezakrytě snaží zaujmout pozici mluvčího zchudlých, moci zbavených a dezorientovaných lidí. Nabízí jim jednoduchý a přehledný obraz viníka všeho zla: „polistopadovou garnituru“, která pod pláštíkem budování demokracie postupně zbídačuje národ a protěžuje úzkou vrstvu milionářů.Existující tichá spolupráce sládkovců a tradiční levice není příliš velkým překvapením. I ve volebním programu ČSSD najdeme totiž pasáže, které by PhDr.Sládek mohl bez váhání převzít: „Dogmatická utopická vize výstavby kapitalismu 19.století podle ODS svou sociální bezohledností nanejvýš provokuje pokusy o návrat ke komunismu!“ Se Sládkem se pak levicové strany shodují ještě v jednom: v „boji o zachování společného státu“. Jak levice, tak sládkovci vykládají povolební snahu vládních stran o vytvoření samostatné České republiky jako důkaz jejich politické bezohlednosti, proradnosti a nedemokratičnosti.

Zeleno-luční politika

Dnešní česká levice už nenabízí žádný ideální společenský řád; ani komunismus, ani socialismus, a dokonce ani „švédský model“. Levicové intelektuálství se scvrklo na ekologické, kulturní a etické moralizování. Obsah politiky levicových stran se tím vpodstatě redukuje na opozičnictví stůj co stůj, které nezná ani vzdálenější minulost, ani nejbližší budoucnost.Jakkoli je takový přístup bez významu pro skutečné řešení reálných společenských a sociálních problémů, dává svým nositelům jiné výhody. Levicové strany díky němu mohou bez zábran a s patřičnou propagandistickou hlasitostí „prosazovat“ uskutečňování neuskutečnitelného - od bezbolestné ekonomické transformace přes referendum až třeba po záchranu Československa jako jednoho státu s dvěma mezinárodními subjektivitami - protože přání je pro ně otcem myšlenky.Je to hluboce nemravná politika. Vychází z Leninovy teze, že ve společnosti existuje zásadní konflikt a o tom, co je správné nebo nesprávné, pravdivé nebo nepravdivé nerozhodují dohodnutá pravidla hry a uznávané hodnoty a ideály, ale pozice v konfliktu. Tato leninská idea zrušila nejen svědomí, ale i vazbu mezi slovy a činy. Umožňuje začínat kdykoliv znovu na zelené louce. Podle principu „leninské stranickosti“ se proto bez nesnází dohaduje moravský nacionalista Jaroslav Šabata s Vladimírem Mečiarem, pro kterého byla Šabatova idea spolkového Československa od samotného počátku nepřijatelná. Podle téhož principu české levici při jednáních s HZDS „o záchraně státu“ nevadí, že v bývalém federálním parlamentu právě tato strana zablokovala nebo vykastrovala všechny zákony, které měly hrozící státoprávní krizi zabránit.

Těžký život pravicových federalistů

Egon Lánský si nedávno na Svobodné Evropě postěžoval, že kdokoliv se v Čechách prohlásí za federalistu, je vzápětí ocejchován jako levičák. Těžkou ranou pro mnohé demokraty je v tomto ohledu Jan Sokol, respektive jeho „nepochopitelné“ spojenectví s ČSSD a přijetí kandidatury na prezidenta.Myšlenka federalismu je jistě natolik ušlechtilá, aby ji donkichotsky hájil alespoň jeden nepochybný demokrat. Nicméně pokud jde o meritum věci, Jan Sokol se tragicky mýlí. Není totiž důsledný právě tam, kde volá po důslednosti: v respektování právní cesty.Nikdo lépe než Jan Sokol nemůže vědět, že referendum - nikoli jako politologická abstrakce, ale konkrétní politický nástroj vytvořený federálním zákonem - je pro řešení státoprávní krize nepoužitelné, protože jej vypisují poslanecké sbory. Nedalo se prosadit v pravý čas ve Federálním shromáždění, kdy snad byla ještě naděje na zachránu federace, a tím spíše na něj nelze spoléhat dnes, když „federální vůle“ s volbami zanikla. Nahradil ji pouze konjunkturální pokřik české levice, která nic neriskuje, protože za nic nenese odpovědnost.Zákony o volbách a politických stranách předpokládají, že se o poslanecké mandáty ve volbách ucházejí pouze ty strany, které jsou loajální vůči stávajícímu ústavnímu zřízení. Důslední obhájci právního purismu by tedy již před volbami měli požadovat vyloučení HZDS z voleb, protože jeho program obsahuje neústavní postup zrušení státu. Tak razantně „protislovensky“ si ale nedovolil vystoupit ani „právní fundamentalista“ Jan Kalvoda. Znamenalo by to totiž fakticky žádat obnovu autority federace mocenskými prostředky. Raději jsme proto přijali riziko, že volby „legalizují“ neústavní postup HZDS.Před více než dvěma sty lety problém federalismu jako koexistence suverenity Unie a jejích jednotlivých států řešili Američané. V podmínkách vzájemné důvěry postupovali patřičně velkoryse. Vymezili pozitivně úsporné kompetence federace a jejich bezprostřední výkon ve vztahu ke všem občanům Unie zabezpečili funkcí prezidenta (federální výkonná moc), Kongresem (zákonodárná moc) a Nejvyšším soudem. Srovnáme-li krok po kroku principy zrodu USA a postup slovenských nacionalistů, zjistíme, že v jakési destruktivní genialitě přesně vycítili, co musí nesmiřitelně napadat. A pochopíme, proč na čelném místě figuruje institut federálního prezidenta.

Nové volby jako výraz demokratické bezradnosti

Nepřekvapuje, že dnes po vypsání nových voleb volá stranická levice. Ve stavu bezradnosti je ale stále častěji navrhují i demokraté. Nejedná se však o jedny a tytéž volby. Problém státoprávní krize se bezprostředně dotýká pouze voleb federálních. Ty se však zopakovat nedají, protože čas se nedá vrátit zpátky. Byly to volby, které popřely svůj smysl tím, že na Slovensku zvítězily protifederální síly. Autorita dnešního federálního parlamentu proto stojí a padá s dohodou volebních vítězů, HZDS a ODS. A Federální shromáždění může sehrát prospěšnou roli už jen jako kontrolní orgán rozpadu federace.Pro vypsání republikových voleb neexistuje žádný reálný důvod, naopak v nejisté době půlení státu mluví všechny argumenty proti. Potřebu nových voleb by levice ovšem mohla vyvolat, kdyby se jí podařilo zablokovat přijetí české ústavy. Právní a mocenské vakuum zpochybňující autoritu státních orgánů totiž lehce končí v pekle občanské války. Zánik ústřední státní moci svádí níže postavené autority k tomu, aby se pokusily moc „legitimně obnovit“ za pomoci síly. Ostatně ani Spojené státy americké se nevyhnuly občanské válce, která s konečnou platností ujasnila otázku suverenity jednotlivých států Unie.I kdyby se v ČNR nenašlo 120 odpovědných poslanců pro schválení české ústavy, neměli by demokraté odevzdávat vládu. Pro zvládnutí krize by musela stačit jen nadpoloviční demokratická většina. Ve smyku přece vypíná motor pouze diletant anebo šílenec. V mezních případech je třeba situační etiku - přes riziko takového kroku - nadřadit věrnosti stávajícím pravidlům hry. Kdyby to nebyla pravda, demokracie by se nedokázala ubránit mocenské zvůli, protože by nikdy a nikde nevznikla.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte