Opičí láska

Když nějaká matka miluje své dítě způsobem, který ho zbavuje svobody, říká se tomu „opičí láska“. Televizní pořady „Čtení pro tento den“, vysílané v neděli v noci, jsou dokladem, že tento pojem má platnost daleko širší: tím nechutně hýčkaným děckem mohou být i disidentští literáti.

Eugen Brikcius patří k lidem, kteří měli odvahu své umělecké vize realizovat totálně. Mystifikace byla komponentou jeho projevů už tehdy, když na ekumenických seminářích v Jirchářích důsledně vystupoval v diskusi jen proto, aby přeříkal některý z důkazů existence Boží. Mystifikace byla základem jeho happeningů v zahradách pod pražským Hradem, na Kampě nebo ve sklepení Českého vysokého učení technického. A mystifikací nepochybně byly i jeho makaronské česko-latinsko- německé veršovánky, které k nám v disidentských časopisech občas doléhaly z Vídně.

Mystifikace si ovšem žádá přítmí a jistou dávku anonymity. Bohužel, autoři nekonečně dlouhého večera recitací vrhli Eugena i jeho rýmy takříkajíc do světel ramp. Bylo to podobně případné, jako kdyby někdo křehké verše haiku zhudebnil kmochovským pochodem.

Recitoval střídavě Brikciův vídeňský přítel herec Landovský a jeho pražský překladatel básník Šrut. Herec improvizoval poznámky, jež mezi přáteli a za pomoci tak velkého množství piva, jaké za produkce vypil, mohou působit okouzlujícím způsobem. Bohužel, obrazovka nabízela jen úporně křečovité nevtipno. Všichni účastníci sezení, kteří se ocitli v obraze, působili ostatně nemálo…