Únik do velkých slov

„My, Česká národní rada a Slovenská národní rada, jako vrcholné zákonodárné sbory dvou svébytných, svrchovaných států, České republiky a Slovenské republiky… oceňujíce všechny dobré stránky a výsledky dosavadního soužití našich národů a národností v jednom společném státě…“

Takto začíná text návrhu Dohody ČNR a SNR o státoprávním uspořádání ČSFR. Chtěl-li někdo vtěsnat do jedné věty maximum pojmového a právního zmatku a zajistit tak trvalé pokračování státoprávního konfliktu i pro budoucnost, pak je mu možno blahopřát. Formulace úvodu k takovým sporům přímo vyzývá.

Preambule mluví o dohodě dvou svrchovaných států - České a Slovenské republiky. Svrchovanost je český výraz pro suverenitu a suverenita je základním znakem nezávislého státu. (Tak aspoň tento pojem chápe mezinárodní právo a tak jej také přijímá i běžné jazykové povědomí.)

Slyšíme-li pak o „dobrých stránkách a výsledcích dosavadního soužití našich národů a národností v jednom společném státě“, okamžitě nás napadne otázka: jaký je rozdíl mezi pojmem „stát“, použitým pro Českou a Slovenskou republiku, navíc s atributem „svrchovaný“, a pojmem „stát“ ve výrazu „společném státě“? Umělým vytvářením jakési „vyšší“ (společný stát) a „nižší“ (republikové) suverenity si hrajeme na schovávanou se zcela základními pojmy práva a navíc tím připravujeme půdu pro další nacionální konflikty.

Formulace dohody je jasným, nedvojznačným vyhlášením konfederace, ať si česká strana namlouvá cokoli. Dva…