Prognostici bez prognózy

Na přelomu roku 1988 a 1989 kolovala v odborných kruzích brožura nadepsaná „Souhrnná prognóza ČSSR do roku 2010“ (SP). Jako svou interní publikaci ji vydal Prognostický ústav ČSAV. Ze všech autorů byl uveden pouze ředitel ústavu Valtr Komárek, ostatní se skryli pod pseudonym „kolektiv“. Hovořilo se o ní polohlasem a dávala se číst pouze spolehlivým známým. Jednoho dne mi ji se spikleneckou tváří zapůjčil kolega - na jedinou noc.

Po přečtení jsem nechápal, proč se s touhle brožurkou dělají takové cavyky. Nejzajímavější pasáží byl novinářsky svižný odstavec o absurdnosti našeho automobilismu. Nebylo tu však nic překvapivého, nového, natož hlubokého.

O to překvapivější byla sebejistota, s jakou nám byl tento text, tolik připomínající stranické „dokumenty“ (především tzv. akční program), po listopadu 1989 Valtrem Komárkem vnucován jako jediná cesta.

Proč bychom se vůbec měli řídit prognózou, tedy předpovědí? Jenom proto, aby se „naplnila“? Prognostický ústav si přispíšil a u vědomí nezbytnosti prosadit se příspěvkem uznávanějšího statutu, než je prognóza, vydal již v prosinci 1989 „Dominanty nového sociálně ekonomického programu rozvoje ČSSR (na základě poznatků Souhrnné prognózy)“ (dále jen SEP). Oba texty vyšly pod názvem „Prognóza a program“ v nakl.Academia, opět bez uvedení dalších autorů.Bohužel, spěšným přešitím z prognózy program neuděláš. A navíc - jak se pokusím doložit - první, starší část knihy sotva můžeme nazvat prognózou. Nejpřiléhavějším…