Černí baroni a bílá místa

Smutně proslulé útvary československé armády, vzniklé po Únoru 48 - Technické prapory (TP) a Pomocné technické prapory (PTP) - nemají přes publicitu posledních měsíců v povědomí občanů této země řádné umístění. Úplně jasno v této záležitosti nemáme ani my, bývalí příslušníci těchto Politicko-trestaneckých praporů, ani novináři či jiní zpracovatelé naší pohnuté historie. V mysli veřejnosti jsou zafixovány pojmy PTP, Černí baroni, Čepička, Švandrlík. Málo známá je však skutečnost, že ne všichni mužové TP a PTP byli i Černými barony, že ani Švarndrlík nebyl tím pravým Černým baronem, že to nebyl rok 1950, kdy tyto prapory vznikly, a že JUDr.Alexej Čepička, tento zlý šašek v politice, byl sice jedním z duchovních otců zrůdné myšlenky na vybudování převýchovných vojenských lágrů, avšak přesto prvým realizátorem mohl být jen tehdejší ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda. Jak to tedy doopravdy bylo?

Jednotky TP i PTP byly od svého vzniku po roce 1948 rozděleny jednak pro využití na vojenských stavbách, jednak pro nejtěžší práce v hlubinných uhelných dolech. A právě zde, na šachtách, vzniklo jejich lidové označení „uhlobaroni“, později upravené na „černé barony“.Služba v „černých praporech“ se málo podobala veselým dobrodružstvím vojína Kefalína ze Švandrlíkovy knížky. Otrocká práce v nízkých uhelných slojích, často ne vyšších než šedesát centimetrů, to byl cynický výsměch všem představám o „práci, matce pokroku, jíž vzdáváme čest“, i bezpečnostním předpisům.…