To jsou ty konce starých časů?

Motto: „Půl hodinky jsem si zdřímnul, sněd jsem dvě sisinky a jabko, a to Národní se furt válelo v tom starým železe. Tak jsem odešel domů.“ (Mirek Sádovský o návštěvě filmu Skřivánci na niti)

V nedávné době měly v našich kinech premiéru dva filmy Jiřího Menzela, nabízející zajímavé konfrontace. První, Skřivánci na niti na motivy Bohumila Hrabala, byl dokončen už v roce 1969, zatímco druhý, Konec starých časů podle stejnojmenného románu Vladislava Vančury, je jeho film nejnovější, z loňska. Přijetí obou bylo diametrálně rozdílné, u Skřivánků na niti nadšené (povzbuzené ještě nejvyšším oceněním na letošním Berlinale), u Konce starých časů velmi rezervované. Má však taková diferenciace opodstatnění? Není způsobena mimouměleckými příčinami, tím, že první z filmů dráždí ódiem bývalé zapovězenosti, zatímco druhý odpuzuje přeochotnou loajalitou vůči tenkrát vládnoucí ideologii? Vodítkem se tu ukáží být nejčertvější režisérovy úvahy (v interview, otištěném ve Scéně 3, 1990, s. 12):"Já jsem tenkrát myslel, že člověk má být za něco zodpovědný. Být zodpovědný za svoji rodinu, na kterou se nemůže vykašlat. Každý z nás přece jenom někam patří. I když tu bídu nezavinil, pokud je to v jeho silách, měl by sloužit tam, kde ho potřebují. Samozřejmě, všichni jsme byli nějak citliví na poměry, které tady celou dobu byly. …Prostě člověk dělá za určitých podmínek a těm podmínkám se musí přizpůsobit. Ať jsou podmínky, jaké chtějí. Důležité je, aby to dělal za těch podmínek,…