Estonské perspektivy

„Druhá světová válka pro nás skončila až teď,“ řekl nám Ago Vilo, předseda Československé společnosti v Estonsku, který byl v minulých dvou týdnech na návštěvě v naší republice. Měl tím na mysli datum 8.5.1990, kdy byl oficiálně obnoven název Estonská republika včetně státních symbolů - obnoven ovšem de jure, nikoliv de facto.

Historie řadí Estonce k nejstarším národům v pobaltském Livonsku. Po staletí dokázali odolávat náporu Rusů i Švédů a teprve ve 13.století podlehli německým křižákům a postupně se ocitli pod nadvládou Dánů, Švédů a od roku 1721 carského Ruska. Ve druhé polovině minulého století zde stejně jako u nás proběhl proces národního obrození, ale až roku 1918 se území Livonska rozdělilo mezi Lotyšsko a Estonsko. V témže roce byla vyhlášena i estonská nezávislost. Přestože byla roku 1920 uzavřena mírová smlouva se sovětským Ruskem, došlo na základě tajné doložky paktu Molotov - Ribbentrop 17.6.1940 k anexi Pobaltí.Představme si těch padesát let analogicky s našimi zkušenostmi - stále existuje Protektorát Böhmen und Mähren, neříká se sionismus, ale židovina, nejsou imperialisté, ale plutokrati, a stále sílí germanizace. To vše v hlubokém míru, desítky let po válce. Ne, že by si Emanuel Moravec a Zdeněk Nejedlý nebyli blízcí, ale zatímco „Únor byl takový náš malý poloříjen“ (Václav Kopecký) a vina podstatné části národa byla nesporná, situace Estonců je - co do způsobu a metod okupace - jednoznačně srovnatelná s Protektorátem.Současná zahraniční…