Ženy nebudou víc slyšet, dokud se nezmění genderová kultura
 
Paris: Pierre Lemaitre 2013 Goncourt literary prize
S nízkým podílem žen v celospolečenské debatě se před lety potýkala například Francie; ilustrační foto • Autor: Profimedia, Sipa Press

Konečně se o tom začalo více mluvit – v českém veřejném životě chybějí ženy. Přesněji muži nad nimi v médiích či veřejných debatách výrazně převažují. Důvody jsou komplexní a souvisejí úzce jak s povahou klasických médií i on-line prostoru, tak s podobou společnosti. „De facto nelze být ženou aktivní ve veřejném prostoru bez nějaké strategie, s jejíž pomocí se v tom prostředí pohybují,“ říká mediální vědkyně Lenka Vochocová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, která se tématu soustavně výzkumně věnuje. „Je totiž dané, že jim dřív nebo později někdo napíše, že mají hnusný svetr, malá prsa nebo že jsou moc tlusté, čili že je nebude hodnotit za jejich postoje a názory, ale za to, jak vypadají nebo jak sexuálně přitažlivé komentujícím připadají.“ Právě tomuto tématu se věnuje text A co si myslí ženy v aktuálním vydání Respektu - následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi čísla.

Co víme z výzkumů o zastoupení ženského hlasu v českých médiích?

Reklama
Reklama

Budu zejména mluvit o tom, čím jsem se zabývala výzkumně a mám k tomu nastudované také další výzkumy včetně zahraničních. Už pro svoji dizertaci jsem před několika lety zkoumala téma novinářek a jejich pozic v mediálních organizacích, přičemž mě kromě dalších věcí zajímala otázka, jestli přítomnost novinářek v médiích ovlivňuje výběr zdrojů, z nichž média čerpají. Oblíbená domněnka totiž zní, že když bude více žen v profesi, budou dávat víc prostoru ženám a něčemu, čemu říkáme ženská témata, což se těžko specifikuje, ale většinou tím myslíme témata související s ženskou zkušeností, tedy témata typu školství nebo péče.

Lenka Vochocová
Lenka Vochocová

A potvrzuje se ten předpoklad?

Ve výzkumu a odborných kruzích tento závěr moc nevychází. Ženy mají sice větší tendenci těmto „ženských tématům“ dávat prostor, ale větší komparativní výzkumy ukázaly, že ten prostor je tak menšinový, že to stejně moc nehraje roli. Muži a ženy v podstatě nemají odlišnou tendenci. Jejich klasický argument zní, že „zprávy jsou zprávy“ a nemají gender -  navíc cokoliv, co by něco vyzdvihovalo, je vnímáno jako neprofesionální porušení principu nestrannosti. Plus je často zmiňována nedostupnost ženských zdrojů. Nejčastěji v rozhovorech novináři a novinářky zmiňovali, že by velmi rádi dávali ženám prostor, ale že ty ženy prostě nejsou - a že to, jakým způsobem události pokrývají, kopíruje nízké zastoupení žen v ostatních profesích, v politice či vědě. A nejenže se těžko hledají, ale navíc v novinářském provozu, kde je třeba rychle sehnat vyjádření, se prostě obrátí na osvědčené zdroje, které chtějí mluvit.

My ale víme, že ženy „jsou“ - čili vliv mají i další faktory. Které to jsou?

Významná je určitě confidence issue, otázka sebedůvěry respondentů. Média potřebují lidi, kteří dokážou rychle promluvit o něčem, co zrovna média řeší, bez ohledu na to, jestli to je jejich specializace. Já to nakonec vidím i na sobě – mám velký problém jít do rozhlasu nebo televize říkat něco o médiích jen proto, že jsem mediální vědkyně a analytička. Některá témata dělám a mám základní znalost oboru, ale některá témata nedělám vůbec a mám problém o nich mluvit.

Není tohle nicméně problém akademiků obecně?

U žen je to nicméně výraznější, protože si díky socializaci obvykle méně věří, pokud jde o angažovat ve veřejné sféře, nejsou vychovávané a podporované v tom se vyjadřovat, být slyšet. Jde stále o klasickou dualitu, v níž je muž veřejný a žena soukromá. Nezískáte sebevědomí, protože ho nepraktikujete. Ve své dizertační práci, která by měla zanedlouho vyjít jako kniha, jsem nakonec dospěla k závěru, že dokud se nezmění celá genderová kultura společnosti, tak média moc šancí nemají .

I_obalka_R39
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Platí to i při „neprofesionální“ účasti v online prostoru a na sociálních sítích?

Když jsme se s kolegy orientovali na online participaci a zkoumali politické debaty na Facebooku před volbami, tak ve výzkumu vycházelo, že i tam se zapojuje minimum žen. Na facebookových stránkách politických stran obvykle diskutovalo osmdesát procent mužů a dvacet procent žen. Nyní analyzujeme diskuse na serveru iDnes.cz ve vztahu k migraci, a tam je disproporce je ještě větší – 88 procent mužů a jen jedenáct procent žen; zbytek nelze identifikovat.

Tam ale ženám ve vstupu do debaty formálně nic nebrání. Roli tedy musí hrát něco jiného.

Dostáváme se k teoriím klasické politické participace, kde se dlouhodobě sledují rozdíly mezi tím, jak participují ženy a jak muži. Zatímco ženy se více orientovaly na méně viditelné aktivity, třeba podepisovaly petice nebo se účastnily komunitních akcí, muži byli více členy politických stran či kandidáty, vyjadřovali se více k politickým otázkám. Ale postupně se to vyrovnává. Začali jsme zkoumat něco, čemu říkáme on-line exprese nebo e-participace - a ukazuje se, že ten nepoměr může souviset s řadou faktorů. Tradičně se třeba politická participace spojuje s povědomím o politice, a tam opět ženy mají pocit, že méně politice rozumí.

Tipuji nicméně, že hlavním faktorem v on-line prostředí bude jeho toxicita a fakt, že ženy ji zažívají ve větší míře než muži…

Přesně tak. Verbální násilí, které se děje on-line, je jednoznačně genderované. Ženy a muži ho zkrátka nezažívají ve stejné míře. Jednak to máme podpořeno řadou výzkumů a také to nakonec sami jako běžní uživatelé tušíme. Já jsem téma navíc zkoumala v dalším výzkumu, kde jsem mluvila s veřejně aktivními ženami v Česku, influencerkami, které jsou v diskusích víc vidět. A z rozhovorů jednoznačně vyplynulo, že de facto nelze být ženou aktivní ve veřejném prostoru bez nějaké strategie, s jejíž pomocí se v tom prostředí pohybuje. Je totiž dané, že jim dřív nebo později někdo napíše, že mají hnusný svetr, malá prsa nebo že jsou moc tlusté, čili že je nebude hodnotit za jejich postoje a názory, ale za to, jak vypadají nebo jak sexuálně přitažlivé komentujícím připadají. Ne že by se to mužům nedělo, ale děje se jim to ve výrazně menší míře než ženám. Jako ženy jsme navíc vychovávané v tom, že záleží na tom, jak vypadáme, že naše hodnota se odvíjí od toho, jak jsme atraktivní, takže to na nás může mít větší dopad.

Respekt 39/2019: A co si myslí ženy

Jaké strategie tyto ženy volí? A uvažovaly, že z toho prostředí raději odejdou?

Zajímavé je, že s tím aspektem působení on-line počítají, ale zároveň velmi často mluvily o nutnosti úniku; o tom, že z toxického prostředí odcházejí. A ještě jedna věc mě překvapila: v genderové teorii se hodně pracuje s tím, že ženy jsou konsenzuální, chtějí se dohodnout a vadí jim konflikt, právě proto nejsou v debatách. Ve výzkumu se to nicméně nepotvrdilo a řada žen mi říkala, že se s chutí pohádají o politice, že dokonce někdy i záměrně provokují. Ale když se to přelije do osobních útoků, tak i ony z debat odcházejí.

A co se týče těch strategií?

Byly nejrůznějšího druhu a každá z žen je různě kombinovala. Udělala jsem typologii přístupů a rozdělila jsem je na dvě feminní a dvě maskulinní strategie. Jedna feminní strategie byla „milá maminka“, v níž žena zdůrazňuje vlastní mateřství a péči o děti a až následně sděluje svoje politické názory, které jsou třeba i radikální. De facto se dopředu omlouváte, že pak budete mít ostrý názor, ale přece si někdo nemůže myslet, že jste nějaká bláznivá aktivistka, když máte děti a staráte se o ně. Druhá feminní strategie je „vtipná diva“, která zase reaguje na obavu z útoků na vzhled  smyslem pro humor.

Dovedu si představit, že ten humor bude navíc sebeshazující…

Přesně tak, ale zároveň „divy“ dbají o vizuální profil, nedaly by si třeba fotku nenalíčené. Tato strategie je nicméně podle mě odsouzená k neúspěchu, protože výpady na vzhled nejsou nutně podmíněny realitou. Mezi maskulinní strategie pak patří „drsná holka“, která jde do konfliktu rovnou a naprosto si nebere servítky. A poslední strategií bylo vysloveně přijetí maskulinní identity: několik žen mi říkalo, že mají profily s mužskými jmény, pod nimiž si mnohem lépe „pokecají“ o politice nebo o fotbale. A vedle toho mají i vlastní „ženský“ profil - a mají tedy jasný doklad o tom, že zacházení s nimi je dramaticky jiné v závislosti na tom, pod jakým profilem diskutují.

Za_Karlovku_bez_sexismu._Lide_protestuji_pred_univerzitou_proti_diskusi_o_kampani_MeToo
Demonstrace Za Karlovku bez sexismu; ilustrační foto • Autor: HN

Zkoumáte i další aspekty obsahu debat?

Právě teď pracuji na obsahové analýze debat o migraci, kterou už jsem zmínila. Zajímá mě specificky, jak v debatě vypadá proces, jehož název se těžce překládá do češtiny, anglicky to je „othering“ - česky asi strategie vytváření jinakosti. Máme totiž různé strategie, pomocí nichž lidi vylučujeme ze „své“ skupiny, a právě na polarizujících politických debatách je zajímavé, že lidé stejně intenzivně nadávají na evropské (Angela Merkel) i vyloženě české aktéry (neziskovky, pražská kavárna, feministky). Zajímají mě genderové otázky a viděli jsme, že v migrační krizi byl genderový aspekt docela silný, protože migranti byli prezentováni jako znásilňovači a jako někdo, kdo sem vnáší úplně jiný přístup k genderové kultuře než máme my v Evropě. Zkoumala jsem tedy diskuse pod články o generových aspektech migrační krize na serverech iDnes.cz a Novinky.cz.

To máte pevné nervy…

Jsou to tisíce komentářů, po čase mi z toho nebylo úplně dobře. Šlo o články o tom, že imigranti se učí, že na ženy v bazénu se nezírá, o útocích či znásilněních spáchaných imigranty, ale taky třeba o tom, že si imigrant našel přítelkyni Francouzku. V diskusích jsou pak velmi často sekundárně viktimizovány ženy, které byly obětí nebo přeživší násilného činu – lidé o nich píší jako o prostitutkách a „kurvičkách“. Přenášejí vinu na ně: v Německu kupříkladu znásilnili šestnáctiletou holku a lidé se v diskusi ptali, proč nešla rovnou domů, proč chodila kolem imigrantské ubytovny, v jejímž okolí se to znásilnění odehrálo. Byla zvědavá, co se tam děje, nešla domů, tak si za to vlastně může sama. Zajímavým poznatkem debat je i skutečnost, že se ukazuje to, čemu se odborně říká průnik netolerantních názorových přesvědčení. Jinými slovy, když je někdo rasista, má taky tendenci být i sexista.

To mě celkem překvapuje. Spíše jsem čekala, že tento typ diskutérů bude obětí zastávat -  když je tedy znásilnili oni znásilňovači, před nimiž sami varují.

V tom je ta absurdita. My imigranty vykreslujeme jako někoho, kdo ohrožuje naši evropskou kulturu, ale my evropskou kulturu chráníme tím, že vyjadřujeme sexistické myšlenky a v diskusích bagatelizujeme a omlouváme znásilnění. Je paradox, když někdo, kdo tvrdí, že imigranti jsou barbaři v genderových otázkách, zároveň Angele Merkel nebo „holkám z neziskovek“ přeje znásilnění, nejlépe hromadné. I když německá kancléřka je z toho vlastně vyjmutá, protože je příliš stará a neatraktivní. Každopádně škála sexismů je skutečně velmi široká.

A když se vrátíme k otázce participace žen, jsou v těchto diskusích přítomné? A liší se nějak to, co píšou, od mužů?

Bohužel nemáme úplná data o Novinkách, nicméně na iDnesu jsme systematicky pořídili vzorek z let 2015 a 2016, a tam nám vyšlo 88 procent mužů a 11 procent žen, jak už jsem zmínila. Zároveň ale sexistické a k ženám útočné komentáře pocházejí velmi často také od žen. A další zajímavý typ reakce se objevil pod fotogalerií pohledných imigrantů – jednak se tam hodně projevovala frustrace bílého heterosexuála, který nechápal, co by ženy mohly na těchto mužích vidět, ale taky tam dost žen psalo komentáře o „čmoudech“ nebo o „opičkách“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1579

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte