Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Tak si to s nimi vyměňte, říkám kritikům sociálního bydlení

S Valerií Joovers, která se v Amsterdamu snaží dostávat z ulice do bytů ty, kteří jsou závislí na drogách, a navíc mají psychiatrickou diagnózu

Valerie Boogard
Autor: Matěj Stránský

Vyrostla ve Španělsku, ale matka je Francouzka a otec Brit, který tam pracoval na ambasádě. Manžela poznala v Africe, kam odjela s Lékaři bez hranic. A protože je Holanďan, odstěhovala se s ním do Amsterodamu. Tady se Valerie Joovers už deset let snaží s organizací HVO Querido Amsterdam dostávat z ulice do bytů ty, kteří jsou závislí na drogách, a navíc mají psychiatrickou diagnózu. Naposledy přiletěla do Česka promluvit na konferenci o sociálním bydlení ve sněmovně. Předtím tu už byla několikrát, v Brně totiž pomáhá rozjet projekt Rapid Re-Housing, jehož cílem je dostat rodiny s dětmi z ubytoven a azylových domů do městských bytů.

V Brně jste byla čtyřikrát. Liší se projekt tamního magistrátu od vaší práce v Amsterodamu?

Cílová skupina v Brně je mnohem jednodušší. Rodiny, i když žijí na okraji, jsou ochotné, připravené udělat ten první krok. Naši klienti samozřejmě také chtějí změnu, sami si ji žádají, ale velká část z nich je závislá, práce s nimi je daleko těžší. Když jsem ovšem poprvé přijela do Brna, nastavení jejich sociální práce bylo hodně tradiční, takže jsme si kousek po kousku začali uvědomovat, že je dobré to změnit.

Co je tradiční nastavení sociální práce?

Hodně hranic, hodně pravidel, méně kreativity, málo prostoru pro inovace, pro přemýšlení o věcech trochu jinak. Neodsuzovat klienta „tohle přece nejde“ - ale říci si, „jde to“ a přemýšlet, jak na to.

Jaké má tenhle přístup výhody?

Náš projekt je založen na tom, že si klient vybírá pracovníka, který mu bude vyhovovat, se kterým se mu bude dobře spolupracovat. Když je mezi pracovníkem a klientem dobrý vztah, je mnohem pravděpodobnější, že se nám jeho podpora bude dařit. Pracujeme se šesti základními styly, rolemi – učitel, rodič, přítel, policajt, kreativec a minimalizátor konfliktů. Když jsme s projektem před osmi lety začínali, postupovali jsme tradičně. Když přišel nový klient, koordinátor se zeptal sociálních pracovníků, kdo je volný – a klient dostal toho, který se přihlásil. Pak nás napadlo udělat si analýzu různých stylů sociální práce, promýšleli jsme, kdo z nás jak pracuje. Klientů se samozřejmě neptáme, chcete rodiče nebo policajta? Ale zjišťujeme, jestli mají raději někoho, kdo je přísnější, nebo spíš tišší. A pouštíme jim videa, která různé role ukazují. V Brně jsme videa také začali používat, natočili je pro nás herci z divadla Husa na provázku.

Jaký je váš styl práce?

Povahovou jsem minimalizátor konfliktů, ale za ty roky jsem se vyvinula i v kreativce.

Čtěte také: Jsme přesvědčeni, že bydlení je základní lidské právo

Zbylé role si umím představit, ale kdo je minimalizátor konfliktů?

Jsou to osobnosti, které mají strach jít do konfrontací, raději jsou pod tím člověkem, než aby s ním bojovali. Když na mě někdo křičí, nevracím mu to, někdy dokonce řeknu Promiňte. Do boje se pouštím výjimečně, když vím, že to k něčemu povede, obvykle mi připadá daleko obtížnější bojovat s následky boje než ustoupit. V sociální práci to má své výhody, nevznikají konflikty a díky tomu je pouto s klientem silné.

Neumím si představit, že by tímhle stylem pracoval český sociální pracovník. Když má někdo problém a já mu pomáhám, vedu ho - jak s tím jde dohromady taková submisivní role?

Někdo neumí na křik odpovídat křikem, dávat hranice, neumí říkat ne. Ale to neznamená, že nedělá sociální práci dobře. Tahle role, která mi je vlastní, se dá využít. Mohu klientovi říci: Podívej, ty jsi na mě celé roky křičel a já jsem s tím nic nedělala, ale teď bys pro mě mohl něco udělat, mohl bys jít tím směrem, kterým potřebuji…

Sociální bydlení, Brno. Ubytovna Pohoda.
Brno. Ubytovna Pohoda. • Autor: Matěj Stránský

Volí si vaši klienti některé role častěji?

Když přicházejí z útulků, kde jim je poskytována čtyřiadvacetihodinová podpora, tak většinou chtějí rodiče; jsou zvyklí, že po celý den mají nějakou péči. Někteří cítí, že potřebují hranice, takže si žádají policajta. Spousta agresivních klientů chce minimalizátora konfliktů. Oni to takhle neřeknou, ale chtějí někoho, kdo atmosféru klidní, protože agresivní klient s policajtem nejde dohromady.

Na konferenci o sociálním bydlení v  poslanecké sněmovně jste mluvila o Joopovi, muži s těžkou závislostí na heroinu a zároveň schizofrenikovi, který před osmi lety změnil váš přístup. Říkala jste, že v Amsterodamu, podobně jako v Česku, se používal takzvaný stupňový model.  Nejdřív noclehárna s celodenní podporou a dozorem – a jen ti, kdo plnili všechno, co měli, mohli postoupit do sdíleného bydlení. A zase, jen ti vzorní měli šanci dostat se do vlastního bytu. Proč vás právě v případě Joopa napadlo, že tohle nefunguje?

S Joopem jsme pracovali asi čtyři roky ve stupňovém modelu, pak ale ztratil motivaci, nedokázal plnit další a další věci a stoupat výš. Ztratil se nám na ulici, po letech jsem ho náhodou potkala, uměl jen pít a píchat si drogy. Ptala jsem se ho, jak bychom mu mohli pomoci – řekl, že by chtěl byt. Věděla jsem, že v Americe či Kanadě pracují s přístupem Housing First – bydlení především. Připadalo mi, že otočit ten přístup, dát klientovi byt a nechtít po něm, aby předtím splnil řadu úkolů, by Joopovi a jemu podobným mohlo pomoci.

Reklama
Reklama

Lidé, kteří vstupují do projektu Housing First, nemusí splnit vůbec nic? Nebo po nich přece jen něco chcete?

Chceme po nich tři věci. Aby se chovali jako dobří sousedi, platili nájem - obvykle mají sociální dávky, a pokud to jinak nejde, mohou chodit rovnou na úhradu nájmu - a byli otevření podpoře. Přijali, že je sociální pracovník navštíví nejméně jednou týdně. Nechceme po nich věci, které mohou těžko splnit. Po Joopovi jsme například nechtěli, aby podstoupil léčbu na psychiatrii a bral léky. Nechtěli jsme ani, aby přestal brát drogy. Říkali jsme, brát drogy je tvoje rozhodnutí, ale dělej to bezpečně, ne na ulici, ale raději doma a tak, aby ses neohrozil. Jednoduše: „Můžeš brát drogy, ale nechovej se jako feťák.“ Je to jako s dítětem, když mu dáte důvěru, je odpovědnější. Čím méně pravidel a hranic direktivně stanovíte, tím větší cítí člověk odpovědnost. Chceme, aby klient mohl dělat svá vlastní rozhodnutí.

Jak se Joopovi daří teď?

Má se dobře. Přestal brát heroin, byl několikrát na psychiatrické klinice a obnovil vztahy s rodinou.

Valerie Boogard
Valerie Boogard • Autor: Matěj Stránský

Když vás člověk poslouchá, zdá se, že není nic snazšího než změnit zaběhlou praxi. Zřejmě to ale tak jednoduché nebylo…

Před deseti lety žilo v Amsterodamu asi deset tisíc lidí bez domova, ulice nebyly bezpečné, lidé byli nespokojeni.

Amsterodam má nějakých osm set tisíc obyvatel, Praha je skoro o půl milionu lidí větší, a na ulici tu žije zhruba stejný počet lidí, přes devět tisíc lidí. Takže Amsterodam na tom byl ještě hůř?

Byl, ale dnes jsme na tom podstatně lépe, na ulici zůstalo kolem patnácti set lidí. Ale naše organizace, která nabízí služby lidem bez domova, by praxi zřejmě sama nezměnila. Aktivity se chopil ředitel jedné z korporací, která staví sociální byty. Právo každého člověka na střechu nad hlavou, zákon o sociálním bydlení, platí v Holandsku od roku 1903. Jen v Amsterodamu je šest společností, které staví sociální byty, patří jim tady polovina všech domů. Šedesát procent bytů nabízejí lidem s nižším příjmem, konkrétně těm, kdo vydělají méně než třicet osm tisíc euro ročně. Čtyřicet procent bytů je pro ty, kdo mají kromě nízkého příjmu ještě nějaký další problém, pro naše klienty. Právě ředitel největší z korporací, které staví sociální byty, začal uvažovat o tom, proč to nefunguje, proč je na ulici tolik lidí, když je pro ně bytů dost. Pak slyšel o projektu Housing First, odjel nabrat zkušenosti do New Yorku a řekl:  Pojďme to zkusit. Dal peníze na koordinátory, dal k dispozici patnáct bytů a zkusili jsme to s tou nejtěžší skupinou, lidmi, kteří jsou na drogách a současně mají psychiatrickou diagnózu. Ukázalo se, že to funguje, projekt Housing First zaujal také lokální politiky, a když jsme měli sto klientů, troufli jsme si o projektu mluvit v médiích. Teď po osmi letech můžeme říct, že úspěšnost je velká, 93 procent opravdu komplikovaných klientů si bydlení udrželo.

Jistě se našli i odpůrci projektu Housing First. Jaké měli argumenty?

Leckdo byl skeptický. Argumenty byly jednoduché, a to že lidé, se kterými pracujeme, nezvládnout bydlet sami, platit nájem. A že když v jejich případě nefungoval dosavadní stupňový model, tak tenhle tím spíš nebude fungovat.

Nejčastější česká námitka proti přístupu projektu Re-Housing - který rozjíždí brněnský magistrát s cílem dostat aspoň padesát vylosovaných rodin z ubytoven a azylových domů do běžných bytů – zní: Ti lidé v něčem selhali, třeba neplatili nájem, svoji situaci si sami způsobili, v bytové nouzi jsou „zaslouženě“. Tak proč bychom k nim měli být velkorysí? Bylo to v Amsterodamu podobné?

Holandsko je hodně sociálně liberální, hodně peněz jde potřebným, takže myslím, že takto to lidé nesoudili, když viděli, že ti lidé jsou potřební. Někteří si třeba můžou stěžovat, že jde víc peněz do sociálních potřeb než třeba do zdravotnictví, což je i pravda. Ale myslím, že převážil názor, že když to funguje, jdou peníze správným směrem. Navíc lidé vidí důsledky, ulice jsou klidnější a bezpečnější.

Čtěte také: Pohoda v Brně

Jenže česká debata není o penězích. Je spíš o tom, jestli je to spravedlivé. O pocitu „jak k tomu přijdu“ - dřu, poctivě platím nájem a najednou někdo, kdo nájem neplatil, přišel o byt, má žít ve stejném domě jako já, aniž se o to nějak zasloužil.

Chápu tuhle námitku. Právě proto je důležitá ta sociální podpora. Pokud jde o sousedské soužití, jsme na klienty hodně přísní. Nechceme, aby si někdo dovoloval narušovat to sousedství u lidí, kteří tam žijí třeba dvacet let. Nechceme pomáhat klientům, kteří dělají nepokoje a nepořádek. Ale jinak trvám na tom, že každý si zaslouží novou šanci.

Může brněnský projekt Rapid Re-Housing změnit český pohled?

Určitě. Byla jsem v Brně u tří rodin a je vidět, že jsou to lidé motivovaní. Když jsem se jich ptala, jak moc jsou šťastni na škále od jedné do deseti, většina řekla, že sedm, což znamená, že jsou šťastni. A když jsem se ptala, co by potřebovali, aby se dostali třeba na devítku, říkali – dostat šanci, sehnat práci a bydlení. Bude pár let bojů, třeba pět šest, ale potom už to půjde. Já věřím, že každý má nějakou svoji minulost, vychází z nějakého prostředí, za které není zodpovědný, řada našich klientů byla v dětství a mládí zneužívána, pochází z prostředí, které za moc nestálo, nebo jen nejsou dost silní. Na takové ty řeči - oni si to nezaslouží, já tady musím platit hypotéku a oni to mají dostat – odpovídám: Dobře, jestli říkáte, že si to nezaslouží nebo že se málo snažili, tak si to s nimi vyměňte. Ale já vám k tomu dám i celý ten balík toho, čím si naši klienti prošli.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte