0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Společnost25. 10. 2018

Republika slaví sté výročí. Jakou byste ji chtěli mít?

Ilustrační foto • Autor: Masarykova univerzita
Fotka autora TOY BOX
TOY BOX
ilustrátorka, autorka komiksů
Mám pocit, že i pár lidí, které považuji za velmi rozumné, se tváří, že jde o nějaké významné datum. Nicméně já po pravdě tomu, co slaví lidi, kteří se k tomuto výročí nějak vztahují, vůbec nerozumím. Koncept demokracie, na který kašleme? Odkaz předků, z něhož jsme se nepoučili? Ještě méně chápu, že má tolik relativně rozumných lidí pocit, že se v roce 2018 dá vůbec něco oslavovat. Já hrdostí na to, odkud pocházím, rozhodně netrpím, Česko mi přijde v mnoha ohledech jako hodně legrační a v mnoha zase hodně smutná země. Jestli bych tedy chtěla mít vůbec nějakou „republiku“, vůbec netuším, asi spíš ne. Dokázala bych si ale rozhodně představit lepší společenství lidí, kteří tak nějak u sebe žijí.
Řekla bych, že je opravdu zvláštní, jak mocně v naší zemi přežívá od devadesátek to nejhorší, co jsme si vzali z kapitalismu, takový ten étos naprosté nelidskosti k druhým, kdy se nahoru dostanete leda tak, že se vyšplháte po jejich zádech a přes jejich mrtvoly. V kontextu například toho, jak jsou u nás nízké mzdy a (třeba v Praze) šíleně vysoké nájmy, mi to přijde prostě buď k smíchu, nebo k pláči, že jsme tak nějak všeobecně zabednění. Existují totiž i mnohem chudší země a společnosti, lidé jsou si ale mnohem blíž a ochotní si pomáhat.
Takže já moc nevím, jakou bych chtěla republiku, myslím si ale, že by bylo pro začátek fakt moc prima, kdyby se tady všichni v téhle začouzené kotlině – Praha venkov a naopak, cyklisti a pejskaři, mladý a starý, starý a mladý navzájem – přestali tolik nenávidět a zkusili spolu třeba normálně soucítit nebo mluvit o věcech, které nás spojují, a nikoli rozdělují. A vnímali jsme se navzájem jako lidi, moc času nám na to totiž do doby, kdy nás všechny smázne klimatická změna, nezbývá.
Fotka autora PAVEL RYCHETSKÝ
PAVEL RYCHETSKÝ
předseda Ústavního soudu
Do 28. října 1918 název „Československo“ neexistoval, a přesto se v krátké době rozšířil po celém světě a věru, byla to dobrá značka. Přesto si můžeme klást otázku – je to sté výročí důvodem k oslavě, nebo především k reflexi našich národních dějin? Naše země zažila během uplynulého jednoho sta let vzestupy i pády, okamžiky národního i občanského vzepětí, emancipace občanství a humanistického étosu spojeného se jmény Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik, Vavro Šrobár, Karel Čapek, Vladislav Vančura, Milan Kundera nebo Václav Havel. Zažila i pády, národní potupu a ostudnou kolaboraci. Zažila dvě okupace cizí vojenskou totalitní mocností, mnohé trpké osudy si zavinila i sama, když nedokázala uhájit ideály, na kterých před sto lety vznikla. Nedokázala pomoci svým židovským spoluobčanům na jejich osudové cestě do plynových komor a zavírala nejednou oči před bezprávím, které se opakovaně obracelo proti celým skupinám občanů. Zatím však pokaždé – i když někdy za pomoci vnějších vlivů – dokázala povstat jako bájný fénix z popela, napřímit se a získat svobodu a důstojnost pro své občany. Do pokladnice evropské i světové kultury přispěla nejednou významnými uměleckými, kulturními nebo vědeckými činy a po znovunabytí svrchovanosti po listopadu roku 1989 se stala plnoprávným členem evropských společenství. Toho si vážím, i když již nemáme Československou republiku, ale dva nástupnické státy.
Co mi vadí? Vzrůst národní a etnické sebezahleděnosti, xenofobie a někdy i antisemitismu. Pohled na mrtvé děti vyplavené spolu s rodiči na středomořské pláže, obsazené evropskými turisty, je pro naši civilizaci zahanbujícím mementem, které nelze ospravedlnit snahou o vykoupení špatného svědomí miliardami posílanými autoritativním režimům. Vadí mi, že téměř celá současná politická reprezentace odmítá poskytnout místo pro život jakémukoli počtu uprchlíků z míst, kde běsní krvavá válka. Slova jako solidarita nebo humanita se začala vytrácet z veřejného prostoru. Chtěl bych, aby má země byla solidární nejen s uprchlíky bez domova a bez důstojné existence, ale i s členskými státy Evropské unie, které jsou pouze díky své geografické poloze nuceny čelit masivnímu příchodu lidských bytostí, které si zaslouží důstojné zacházení. Přál bych si, aby každý, kdo žije a bude žít v České republice, měl oprávněný pocit života ve spravedlivé společnosti.
↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar
Fotka autora MARGARETA KŘÍŽOVÁ
MARGARETA KŘÍŽOVÁ
ekonomická konzultantka a mentorka
Republika slaví sto let a je to hodně o vzpomínání. TGM, první republika, přelomové události, úctyhodné i méně úctyhodné osobnosti. Vše v minulém čase. Já vím, k velkým výročím patří vzpomínky, úvahy, jaké to bylo a co by bylo, kdyby bývalo bylo, či naopak nebylo. Jedna věc mi u těch oslav chybí. Proč se dívat jen do minulosti, proč nemluvit o tom, proč po sto letech stojí za to v Česku žít. Pro mě je to především možnost svobodně nakládat se svým životem a k tomu bonus české historie, kultury, malebné krajiny a řady současných českých osobností, které se s noblesou a nadhledem účastní veřejného prostoru.
Pravda je, že momentálně jsem tak trochu v euforii z nevídaného babího léta, kdy stačí vyjít do ulic nebo za město a člověk vidí samou krásu. Naučila jsem se nenechat si tu krásu kazit výkřiky mocných z velkých plakátů. Přála bych si, aby místo nesmyslných slibů mohli nahlas mluvit ti, kteří uspěli, ale nikde se o nich nepíše, nejspíš by si to ani nepřáli. Jsou to lidé, kteří podnikají, živí sebe, svou rodinu, rodiny svých zaměstnanců, nemají obrovské globální firmy ani banky. Nic nesebrali, nic nedostali zadarmo, vybudovali lokální české firmy a zaslouženě si vydělali peníze, ale raději o tom nemluví. Slušelo by se před nimi smeknout. Přála bych České republice osvícené školy, kde se připravují lidi pro tenhle svět. Kde se učí spojovat si souvislosti, naslouchat s respektem názoru druhých, argumentovat, nevěřit palcovým titulkům a mít chuť učit se dál a dál.
A pak bych měla ještě jedno velké přání. Umění mocných této země včas odejít. Existují kultury, kde je odchod spojen s rituály, velkými poctami a úctou, ale možnost neodejít prostě není. Umění odejít důstojně a s respektem je darem nejen pro odcházejícího, ale i pro ty, od nichž se odchází. To bych České republice nyní přála asi ze všeho nejvíc.
Fotka autora KAREL „KOVY“ KOVÁŘ
KAREL „KOVY“ KOVÁŘ
youtuber a influencer
Osobně neslavím sto let republiky, protože to je fakticky nesmysl. Mám za to, že Československo, jak ho založil Masaryk, není stoleté, ale dávno mrtvé. Pohřbili ho nacističtí Němci a hlínu na jeho hrobě udupali komunisté. To vše za zděšeného přihlížení, úplného mlčení, nebo ještě hůř, nadšeného jásotu našich předků. Co ale budu oslavovat rád, je výročí sto let ideálů a hodnot, na kterých v roce 1918 Masaryk Československo postavil. Jsem hrdý na to, že jste vy, Čechoslováci, zvládli tolik těžkých historických výzev. Protektorát, totalita, okupace, revoluce, rozdělení země. U všech těchto velkých věcí řada z vás stála. Já ne. Narodil jsem se v roce 1996. Z vlastní zkušenosti znám pouze současnost a nedávnou minulost České republiky.
Kdo vlastně jsem? Odpovídám si, že Čech a Evropan. Cítím se tak. Mám mnoho slovenských přátel, ale nejsem Čechoslovák. Stát, ve kterém žiji, má sice bohatou historii a tradice, reálně je však velmi mladý. Není mu sto, ale čtyřikrát méně. To vnímám jako velmi důležité. Chápu, vy starší to vnímáte jinak, nezlobte se, prosím, na mě.
Snažím se trávit co nejvíce času na cestách a věřím, že mám srovnání. Jsme šikovný, pracovitý a vynalézavý národ. Máme tu spoustu talentovaných lidí, často ale dusíme jejich ambice, sebevědomí a individualitu. Ať už prostřednictvím zastaralého školního systému, vlastní nepřejícností nebo pro mě odpudivou českou vírou v bezpečnou průměrnost, která tu bezdůvodně straší z minulosti. „Hlavně moc nevystupuj z davu. Buď úspěšný, ale ne moc. To nám začneš vadit. Buď jako my všichni!“ Věřím, že jsme národ s ambicemi dohnat tu brzdu, kterou pro nás minulý režim představoval. Máme nápady, máme talent, umíme pracovat a máme skvělý smysl pro humor. Stále tu ale straší duchové minulosti, kteří nám do ucha šeptají, že zase tak dobří nejsme. Že se máme snad vůbec nejhůř. Že jsme jako národ rozděleni. Že bychom se měli všeho možného bát. Mít strach. A že právě oni jsou ti, kdo nás zachrání. Možná tím získávají pozornost a popularitu, škodí tím však sebevědomí celého národa, který je jim ve skutečnosti jen pramálo drahý. Moc bych si přál, abychom jim nenaslouchali a nenechali si sebrat víru. Přál bych si, aby se více lidí zajímalo. Protože právě nezájem a nevědomost nás můžou připravit o to, co jsme tak těžce vzkřísili z toho dlouhá léta udupávaného hrobu. Nebylo by to poprvé a asi ani naposledy. Právě v těchto letech máme možnost ukázat, jestli jsme ochotni starat se o demokracii a vážit si jí. A jsem přesvědčen, že se nás musí starat co nejvíc, jinak nám bude chřadnout, a nakonec zmizí dříve, než si toho většina národa všimne. Nebo u toho bude nadšeně tleskat.
Fotka autora VLADIMÍR KOVÁŘ
VLADIMÍR KOVÁŘ
zakladatel a majitel softwarové firmy Unicorn
Česká republika je krásná země. Kromě toho, že je to moje vlast, je to také můj domov. Rozhodně přírodní krásy a všechna ta nádherná místa kolem nás převažují nad těmi, která jsou zničená a zdevastovaná. Není tu ani moc zima, ani moc teplo, země je úrodná, žije se zde skvěle. Sto let je doba pěti generací. Můj dědeček Rudolf se narodil v Rakousku-Uhersku. Zažil první světovou válku, vznik republiky, setkával se na univerzitě v Praze s Albertem Einsteinem. Otec Vladimír se narodil za první republiky, zažil druhou světovou válku, padesátá léta, šedesátá léta, normalizaci i sametovou revoluci. Já si okupaci spřátelenými vojsky Varšavské smlouvy pamatuji jenom matně. Ale to, co následovalo, naopak velice dobře.
Vím, že se doma a mezi přáteli mluvilo jinak než venku a úplně jinak než v televizi. Moje děti se narodily se sametovou revolucí. V roce 1989 jsem měl ženu, jedno roční a jedno ještě menší dítě, malý byt, trabanta, koloběžku a novomanželskou půjčku. Byl jsem matematický inženýr po vojně. Pracoval jsem na počítačích a bavilo mě to. Vnoučata se narodila do Evropské unie. Máme co jíst, můžeme říkat své názory, máme se rádi, není válka. Krásná doba, krásná země.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].