Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost, Zkumavka

Pokrok se zastavit nepodaří. Budou se rodit geneticky modifikovaní lidé

S Jaroslavem Petrem o překotně rychlém vývoji biotechnologií

Navádění molekulárních nůžek CRISPR-Cas9 na cílovou DNA • Autor: Profimedia, Sciencephoto RM
Navádění molekulárních nůžek CRISPR-Cas9 na cílovou DNA • Autor: Profimedia, Sciencephoto RM

Čínský biofyzik Che Ťien-kchuej loni pomocí převratné metody genových úprav CRISPR modifikoval lidská embrya a vložil je do dělohy žen. Z těhotenství se narodila dvojčata, první geneticky modifikované děti na světě. Pokusem, který měl dětem propůjčit odolnost proti viru HIV, profesor Che porušil čínské zákony, skončil v domácím vězení a minulý týden ho propustili z jeho domovské univerzity. Soud a těžký trest mu ale v Číně hlavně proto, že při pokusu zřejmě podváděl.

Profesora Che verbálně odsoudila i většina vědců, jejich postoj k podobným experimentům nicméně není jednoznačný - alespoň pokud jde o vzdálenější budoucnost. Celou kauzu a možnosti vývoje podrobně popisuje text v novém Respektu 4/2019 s titulkem Krásní noví modifikovaní lidé. Následující rozhovor je doplněním a pozvánkou ke koupi. „Bude-li poptávka, zákazy padnou,“ říká v něm Jaroslav Petr, odborník na biotechnologie z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi.

Co všechno lze použitou metodou s lidskými embryi udělat? Mluví se dokonce o zvýšení inteligence a jiných vylepšeních budoucích dětí.

Často se říká, že s inteligencí je to strašně složité. Ale u myší a potkanů se posílením činnosti jediného genu výrazně zlepšila paměť, orientace, zkrátka kognitivní funkce. Nebylo to tak, že by jim byl dodán gen z jiného organismu - třeba z medúzy, aby světélkovaly. Všechny geny měly myši své, jen se u jednoho z nich uměle „přidal plyn“.

Jak se duševní schopnosti modifikovaných myší zkoumají?

Myši se dají do kruhového bazénu, ve kterém je voda s barvivem, aby nebyla čirá. V jednom místě těsně pod hladinou je plošinka. Myš musí plavat, náhodou natrefí na plošinku, vyleze, odpočine si. Na stěnách bazénu jsou značky, zvíře se proto může zorientovat a zjistit, kde plošina je. Normální myš plave rovnou k ostrůvku v průměru na sedmý pokus, ale modifikované myši kmene Doogie zamíří k plošině hned napotřetí. Má to ovšem i svou odvrácenou stránku - tyto myši bývají velmi ustrašené. Nezapomínají negativní zkušenosti, pamatují si je, a všechno je proto hrozně vyděsí. Bojí se, kdy zase přijde nějaký průšvih. Často říkám před státnicemi studentům, že podobné vylepšení schopností by nejspíš nechtěli.

Jaroslav Petr
Jaroslav Petr

Fungovalo by i u člověka?

To samozřejmě nevíme. Lidský mozek se od myšího dramaticky liší, nicméně stejný gen existuje i u lidí. Genetický zásah, který u myší provedl neurobiolog z Princetonu Joe Tsien, vlastně dál posílil činnost jedné varianty tohoto genu – varianty, která je hodně aktivní v mladém mozku. Díky ní dokáže mozek mladého člověka snadno přijímat nové informace a ukládat je do paměti. Proto si v dětském věku osvojíme jazyk jako mateřštinu a v dospělosti se ho učíme jako cizí řeč, ve které běžně nejsme schopni myslet.

Jaké jsou další možnosti?

Jednoduchá genetická manipulace může vést i k posílení svalů. Týká se genu pro myostatin, což je protein, který brání růstu svalové hmoty - taková pojistka, aby jí nebylo moc; když produkce myostatinu v těle dosáhne určitého stropu, další růst svalů se zastaví. U belgického modrého plemene skotu vypadlo z tohoto genu jedenáct písmen kódu, a gen proto nefunguje. Zvířatům pak narůstají obrovské svaly, jsou to takoví zvířecí Schwarzeneggerové. Lidé se s touto mutací rodí také. V Německu je popsán případ chlapce, který se narodil reprezentačním sprinterům, běžcům na krátké tratě, a mutaci zdědil dokonce od obou rodičů. Chlapec se vyvíjí naprosto normálně, nemá žádné zdravotní problémy, jen je hrozný pořez a má obrovskou sílu. Říká se, že část sportovců vděčí za svoje nadání, svou dispozici, právě mutaci pro myostatin: třeba někteří dráhoví cyklisti-sprinteři a někteří vzpěrači lehkých vah.

Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer
Autor: ilustrace: Pavel Reisenauer

Šlo by gen pro myostatin poškodit v embryu uměle, podobně jako to s genem usnadňujícím viru HIV vstup do buňky udělal profesor Che?

Šlo a bylo to velmi jednoduché. Z genu stačí pomocí CRISPR, takových molekulárních nůžek, vystřihnout patřičnou část, aby přestal fungovat. Nejprve je však třeba zjistit, jak přesně vypadá gen lidí, kteří mutaci mají a nepociťují žádné zdravotní problémy, jako je třeba právě ten chlapec v Německu. Nevíme totiž, když z genu vypadne nějaký jiný kus dědičné informace než ten, který v něm schází přirozeně, jestli to pak nebude mít vedlejší účinky. Když už by to chtěl někdo dělat, což nepovažuju za správné, tak by to měl udělat právě takhle.

Začnou se tedy v budoucnu rodit modifikovaní lidé?

Myslím, že ano. Ve zprávě americké Národní akademie věd z roku 2017 se říká, že etické námitky proti tomu v principu nejsou, výhrady se týkají bezpečnosti. Za současného stavu poznání jsou genetické modifikace lidí nebezpečné, ale jakmile budou rizika prozkoumána, v zásadě není zpráva proti.

Když se objevilo klonování savců, také jsme se báli, že budou vznikat klonované děti – a nedošlo k tomu.

Jenže tam není žádný efekt, zisk. Co má člověk z toho, že bude mít klonované dítě? Ale co když vám řeknu, že se vaše budoucí dítě ochráním vůči rakovině? Divím se, proč si Che vybral právě gen související s virem HIV. Existují mnohem slibnější možnosti. Jsou rodiny, kde se vyskytuje mutace genů BRCA1 a BRCA2, které u žen děsivě zvyšují riziko rakoviny prsu nebo vaječníků. Lékař přitom může říct – já ten gen opravím a zajistím, že nemoc, na kterou zemřela vaše matka, sestra, které se bojíte vy sama, vaši dceru mine. Bude proti tomuto riziku imunní.

Ale zdravá embrya, ta, která nebezpečnou mutaci nenesou, lze přece vybrat i v rámci asistované reprodukce, takzvanou preimplantační diagnostikou.

Ano, pokud budete mít štěstí a zdravá embrya se vám podaří získat. Je to věc náhody. Po oplození in vitro vzniknou dejme tomu čtyři embrya, z nichž zdravé bude jen jedno. Přenesete ho, ale žena přesto neotěhotní. Musí následovat další kolo asistované reprodukce. Po třech kolech zákrok přestane platit zdravotní pojišťovna. Právě s touto s touto mutací se pojí velké etické problémy. Firma DeCODE mapovala dědičnou výbavu Islanďanů, přečetla genom asi deseti tisíc tamních lidí. Zástupci firmy pak říkali: „Víme o dvou tisících žen, které mají mutaci v genech BRCA1 a BRCA2. Nejsou to přitom ženy, které jsme testovali, od kterých jsme měli svolení ke genetickým analýzám. Víme to, protože jsme otestovali jejich sestru, matku nebo někoho z příbuzenstva. S vysokou pravděpodobností jsme schopni říct, že těchto dva tisíce žen čelí riziku rakoviny - a my jim to nemůžeme říct!“

Proč?

Neměli od nich souhlas, požadavek, že se ty ženy chtějí dozvědět, co mají v genomu. Existují lidé, kteří nechtějí vědět, že jsou nositeli rizikové mutace. Vědět to je přitom důležité, můžete pak chodit častěji na preventivní prohlídky a podobně. Každopádně ve chvíli, kdy rodině, která má s rakovinou prsu či vaječníků drastické zkušenosti, nabídnete řešení, je celkem pravděpodobné, že na to kývnou.

Zatím je ale přenos modifikovaných embryí do dělohy ilegální. V žádné normální zemi na světě se geneticky modifikované děti rodit nesmějí.

Nesmějí, ale pokrok genetiky je strašně rychlý. Ještě nedávno jsme si mysleli, že když pomocí metody CRISPR přestřihneme DNA a buňka ji začne opravovat, je to náhodný proces. Teď ale nechali zkoumat umělou inteligenci, jak opravy skutečně probíhají, a ona našla zákonitosti. Se slušnou pravděpodobností jsme schopni říct, že když CRISPR v určitém místě DNA přestřihne, buňka si ji opraví určitým způsobem, vybere si z několika možností. To mi přijde úplně šílené.

Proč? Jak to lze využít?

Dříve jsme se snažili při opravách genů dodávat jakousi záplatu, která by přestřižený gen vyspravila. Teď už to není nutné. V podstatě stačí jen zvolit ten správný způsob, jakým gen přestřihnete, takový, který povede k požadované opravě. To je to kouzlo, záplatu už nepotřebujete. Dodávat záplatu je daleko technicky složitější a úspěšnost zákroků bývá menší. Nový postup přináší takové možnosti, že kdyby nám je před pěti lety někdo popsal, volali bychom záchranku s tím, že se zbláznil.

Mohou se lidé shodnout alespoň na tom, že budou genové úpravy používat k léčbě, a ne k vylepšování člověka?

Bude-li poptávka, zákazy padnou. A poptávka bude třeba právě u mutací pro rakovinu prsu a vaječníků, ale nejen tam. Jsou i další geny, například gen, jehož určitá forma zvyšuje riziko Alzheimerovy choroby.

Úprava těchto genů je ale pořád ještě medicína, ne vylepšování člověka.

Je to vylepšování. Všichni máme nějaké dispozice. U Alzheimerovy choroby to není mutace, je to varianta genu, která zvyšuje riziko a je nějak rozšířená v populaci. A podobných variant, které zvyšují nějaké riziko, je víc. Existuje třeba genetická příčina toho, kde se nám ukládá tuk - jestli nám naroste břicho nebo zadek. Ví se, že když člověku roste břicho, je to nebezpečnější. Kdyby někdo řekl budoucím rodičům - já vám zajistím, že bude vaše dítě mít tu příznivější variantu genu, protože ji dodám ji do jeho dědičné výbavy – nejspíš neřeknou ne. Budou chtít, aby k tomu k tomu došlo tím bezpečnějším způsobem, když jejich dítě jednou - nedej bože - ztloustne.

Hranici mezi léčením a vylepšováním tedy stanovit nejde?

Definice toho, co je normální, je hrozně složitá. Jakmile řeknete, že určitá věc je v lidské populaci normální, a zbydou vám lidi, kteří se do definice nevejdou, zakládáte na jejich diskriminaci – říkáte vlastně, že jsou nenormální. Představte si, že v nějaké populaci je čtvrtina lidí těžce obézních - je to součást přirozené variability? Jsou ještě normální, nebo ne? Je normální dospělý chlap, který měří sto padesát centimetrů? Co je normální?

Třeba se to v budoucnu stanovit podaří.

Samozřejmě, když vylepším vaši oční sítnici tak, abyste v ní měl ještě další receptor a viděl díky tomu i v ultrafialovém světle, tak není o čem mluvit, je to vylepšování. Ale ve chvíli, kdy někomu zajistím mutaci pro myostatin, aby byl svalnatý – mutaci, kterou by normálně mohl zdědit, pokud by jeho rodiče příslušné dispozice měli – je to vylepšení? Asi ano. Hranice se ale hledají skutečně těžko.

Embryo v 10. a 11. dni • Autor: University of Cambridge, Zernick-Goetz lab
Embryo v 10. a 11. dni • Autor: University of Cambridge, Zernick-Goetz lab

Jaký je tedy váš názor: mají se genetické úpravy lidí dělat, nebo ne?

Za současného stavu ne poznání ne, neznáme všechna rizika. Až si budeme v zásadě jisti, že jsme schopni to provést bezpečně a že riziko je stejné jako při běžné asistované reprodukci, pak je otázka, jestli smíme dělat všechno, co umíme. Společnost se musí dohodnout, jestli si chce stanovit hranice, a pokud ano, kde mají být.

Jakým způsobem se může dohodnout?

Ačkoliv jde zatím o hudbu budoucnosti, je nevyšší čas o tom začít mluvit. Až budou genetické úpravy možné, až riziko odstraníme, bude pozdě začínat diskusi. Lékaři, filosofové, etici by si na to měli už teď formovat názor. Američané v roce 2017 řekli, že až to bude bezpečné, tak s tím nemají problém – věcně s nimi nemusíte souhlasit, ale myslím, že v principu je to správný přístup. Už teď se tím zabýváme, už teď si formujeme stanovisko, a v průběhu let ho můžeme korigovat. Jsem si ale skoro jistý, že vývoj se opravdu zastavit nepodaří.

Krásní noví modifikovaní lidé:Jak přesně pokus profesora Che proběhl a v čem vědec patrně podváděl? Jaké jsou etické námitky proti podobným experimentům? Čtěte v novém Respektu 4/2019.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].