Místo vody terénní běh. Co ukázalo putování vyschlými koryty jihomoravských potoků a řek

Hydrobiolog Petr Pařil stojí na dně hluboké vyschlé tůně vymleté v korytě rovněž vyschlého potoka Kazivce. „Sucho je tady už tři a půl měsíce,“ říká a rukou zdviženou nad hlavu ukazuje, kam za normálních okolností dosahuje hladina potoka. Teď však zhruba čtyři metry široké koryto Kazivce, který pramení na svazích Bílých Karpat nedaleko česko-slovenské hranice, připomíná spíše lesní úvoz vyplněný listím; zvláštní klikatou cestu napříč krajinou, již občas přerušují mělké louže stojaté vody, pozůstatky divokého horského toku.

Potoky měly málo vody už loni a mírná zima to moc nenapravila. V dubnu pak prakticky nepršelo a čtyřicetistupňová vedra, která obvykle nastávají nejdříve na konci července, přišla letos už v červnu, po němž následovaly další vyprahlé měsíce. V jihomoravské krajině, kterou trápí sucha častěji než jiné oblasti Česka, a která tak odráží budoucí vývoj ve většině země, se proto objevují zvláštní úkazy: vyschlými koryty potoků a říček chodí lidé na procházky, pořádají se v nich běžecké závody, jezdí se tu na čtyřkolkách. V bahně vysychajících toků ryjí divoká prasata a požírají zbytky vodních živočichů, kteří přišli o svůj biotop. Hromadí se tu kostry srnců a dalších zvířat, jež v posledních chvílích života hledala zbytky vody a stín. „Kolegyně botanička mi říkala, že takhle viděla u vysychající tůně dokonce dva psy, jeden umíral, druhý ho hlídal. Já bych taky nechtěl umřít na poli, kde je čtyřicetistupňové vedro,“ líčí dramata letošního léta Pařil, který působí na Masarykově univerzitě v Brně.

Česko má za sebou pětadvacet více či méně suchých let, která ve srovnání s posledními dvěma stoletími představují naprosto výjimečné období. I když letošek zatím není v kontextu celého Česka tak extrémní jako roky 2015 a 2018, v některých oblastech země je situace naopak ještě horší; především v jižních Čechách a v některých ohledech i na jižní Moravě, kde s vědci putujeme po místních tocích a hledáme vodu. Často marně – například v potoce Járkovec, který protéká známou přírodní rezervací Čertoryje na západě Bílých Karpat, už nenacházíme ani kapku, přitom tu ještě počátkem minulé dekády žili pstruzi.

Napříč Českem pak – s jistou výjimkou severu – mizí voda i z řek, přehrad a studní. Vyschlé dno řady rybníků připomíná povrch špatně udržovaného fotbalového hřiště. Podle klimatických prognóz má přitom v období do poloviny století v ročních průměrech napršet zhruba stejné množství vody jako nyní, ale srážky se stanou ještě nárazovějšími – když už přijdou, budou krátké a extrémní. V teplejším klimatu se bude voda ještě k tomu mnohem více vypařovat. Stále více odborníků tak mluví o nutnosti úplně přehodnotit zacházení s krajinou, která v současném stavu vodu nedokáže zadržet.