Je šokující, kolik lidí pořád netuší, jak a z čeho vzniká jejich oblečení

Tuto neděli uběhne osm lety od doby, kdy se zřítila osmipatrová budova bangladéšské textilní továrny Rhana Plaza: tragédie si tehdy vyžádala 1138 obětí a přes dva tisíce zraněných.  Do dějin módního průmyslu se zapsala jako jeden z nejčernějších dnů, který světu naplno připomněl neutěšené podmínky panující v rámci dodavatelských řetězců. Výročí si každoročně připomíná Fashion revolution week britského hnutí Fashion revolution: letos probíhá ve dnech od 19. do 25. dubna a soustředí se na „provázanost lidských práv a přírodních práv“. Mimo jiné vyzývá spotřebitele k zájmu o to, jak a kde vzniklo jejich oblečení a z čeho bylo vyrobeno. U této příležitosti připomínáme rozhovor se spoluzakladatelkou hnutí a módní návrhářkou Carry Sommers:

„Značky toho namluví spoustu o diverzitě a rovných příležitostech.  Stejná práva by však měly vyžadovat pro ženy pracující ve svých dodavatelských řetězcích,“ říká spoluzakladatelka britského hnutí Fashion Revolution a módní návrhářka Carry Somers. Fashion Revolution vzniklo před sedmi lety po zhroucení osmipatrové textilní továrny Rana Plaza v Bangladéši. Nepřehlédnutelná nehoda si tehdy vyžádala více než tisíc životů a stala se impulsem pro změny v chování konzumentů i producentů. Fashion Revolution dnes působí po celém světě a vybízí veřejnost k větší uvědomělosti i k zájmu o to, jak vzniklo oblečení, které si koupí.

Založily byste s Orsolou de Castro hnutí Fashion Revolution, pokud by nedošlo k zhroucení továrny Rana Plaza?

Kdyby k této tragédii nedošlo, hnutí Fashion Revolution by pravděpodobně nevzniklo. Změna módního průmyslu si bohužel vyžádala katastrofu takových rozměrů. Kolaps budovy byl varováním, že změna je nevyhnutelná. S tím, jak do té doby fungovaly dodavatelské řetězce textilního průmyslu, přitom někteří podobnou katastrofu předpovídali mnohem dříve. Přesto jsme nadále svědky dalších tragédií. Naposledy při prosincovém požáru v továrně na tašky a obuv v Novém Dillí zahynulo třiačtyřicet lidí. Kvůli módnímu průmyslu za posledních deset let zemřely tisíce lidí, přičemž některé národní vlády ani značky se změnám stále nemají.

Existuje šance, že se módnímu průmyslu podaří dospět do bodu, kdy k takovým tragédiím přestane docházet?

V hnutí Fashion Revolution věříme, že klíčem k transformaci módního průmyslu je transparentnost, která vede značky k větší zodpovědnosti. V současné době jsme každopádně svědky obrovského zlepšení. Je snazší dopátrat se, kde bylo oblečení nastříháno, ušito a kdo je prvním dodavatelem celého řetězce, tedy odkud pochází materiál. Každý rok na našich stránkách zveřejňujeme výsledky indexu transparentnosti značek – Fashion Transparency Index.

A máte úspěch?

Částečný. Ještě před třemi lety zveřejnilo údaje o svých dodavatelích jen 12,5 procent značek, dnes už se bavíme o nějakých 35 procentech – což znamená, že značky začínají přebírat zodpovědnost za to, kde a v jakých podmínkách bylo jejich oblečení vyrobeno a jak se výroba podepsala na životním prostředí. A nejhorší je to na začátku dodavatelského řetězce.

Neměl by celý proces postupovat mnohem rychleji?

Ano, zrychlení je nutné zejména kvůli klimatické změně, na níž se podílely i přední módní značky. Nyní nastal čas, aby převzaly svůj díl zodpovědnosti za klima i dodržování lidských práv ve svých dodavatelských továrnách. Zároveň mají podstatný veřejný hlas, který by mohl ovlivnit změny na globální úrovni. Značky, které byly do indexu zahrnuty po dobu tří let, nicméně průměrně vylepšily své skóre o devět procent, což zase není velké číslo a naznačuje, že jde o opravdu pomalý proces. Mladé značky si vedou mnohem lépe. A každopádně v roce 2020 nečekám výrazné zlepšení – pořád jsou tu i značky, jejichž skóre je nula.

Jak by vaše hodnocení dopadlo, pokud by se zabývalo přímo udržitelností značek?

To se nedá zobecnit, monitorovat udržitelnost je náročné. Informace o tom, jaký dopad mají postupy značek na lidská práva a životní prostředí, obvykle nejsou dostupné nebo těžko dohledatelné. Dlouhodobé cíle a důkazy o snaze je naplnit by však měly být veřejné.  Například jen 15 procent značek má za cíl snížit používání polyesterů. Udržitelnost a etika jsou důležité hodnoty - a je to právě transparentnost, která je pomáhá sledovat.

Britská vláda nedávno zamítla dokument Fixing fashion suggestion týkající se budoucnosti módního průmyslu. Mimo jiné obsahoval opatření, která měla přimět obchodníky, aby se postarali o vyprodukovaný odpad a co nejvíce ho minimalizovaly. Jakou zprávu vláda tímto krokem vyslala?

Podle mě má vláda za to, že existuje spousta iniciativ a dobrovolnických uskupení – a věří, že je dostatečně podporuje. My však víme, že jsou značky, které se nezmění, dokud jim to nenařídí legislativa. Potřebujeme, aby se vláda zapojila mnohem víc, jinak budou vznikat další dobrovolná hnutí – ale ta bohužel některé značky nedonutí k ničemu. Legislativa takovou moc má, bylo to vidět, když se zakázalo používání igelitových tašek v obchodech.

Zajímají se tedy lidé víc o to, kde a za jakých podmínek jejich oblečení vznikalo a do jakých materiálů se oblékají?

Lidé mají nepochybně mnohem větší povědomí o tom, kde bylo jejich oblečení vyrobeno – a také k tomu přispěla Rana Plaza. Ale pořád existuje skupina zákazníků vědomě ignorující tyhle věci. Proto se snažíme lidi vyburcovat, aby se zajímali, co si kupují. Pro veřejnost pořádáme online kurzy zaměřené právě na téma rozvoje udržitelnosti. A třeba minulý rok jsem na workshopu v Mexiku požádala studenty, aby přinesli kus oblečení a pokusili se o něm zjistit co nejvíce informací, prozkoumali materiál, chování té značky. A samozřejmě při rešerších narazili na nejrůznější skandály. Nakonec zjistíte, že se vám povede vyšťourat spoustu šokujících informací.

Fashion Revolution před čtyřmi lety provedlo i jakýsi drobný sociální experiment. Na veřejné prostranství jste umístili automat s obyčejnými tričky za dvě eura. Lidem, kteří vhodili mince do automatu, se poté promítl příběh ženy pracující v továrně na oblečení. Nakonec dostali na výběr: buď si odnést levné tričko, nebo peníze darovat. A častěji volili druhou možnost. Takže se ukázalo, že lidé nejsou lhostejní, když znají příběh v pozadí… 

Proto považuji za důležité ukazovat příběhy lidí pracujících pro módní průmysl. Z toho důvodu také vybízíme značky, aby ukázaly tváře lidí, kteří jsou součástí celého procesu výroby v kampani I made your clothes (Vyráběl/a jsem tvé oblečení). Obvykle zapůsobí velmi mocně: umíme se pak s nimi ztotožnit a pochopit jejich situaci. Člověk si uvědomí, že se na výrobě jednoho kusu oblečení podílela spousty lidí z masa a kostí; jejich ruce se dotýkaly věci, kterou nosíme.

V roce 2017 Fashion Revolution spolupracovalo s organizací Microfinance Opportunities na projektu Garment Worker Diaries, tedy deníky pracovníku oděvního průmyslu. Šlo o doposud největší takové šetření: zúčastnilo se jej 540 lidí z Indie, Bangladéše a Kambodže. Čím byly pro vás výsledky překvapivé?

Pro mě osobně byly šokující statistiky týkající se požárů. Třeba v Indii se 12 % zaměstnanců setkalo s požárem na svém pracovišti, ale v Bangladéši to už bylo 40 % a v Kambodži byl tento podíl ještě vyšší. Podle mě je velmi alarmující, že přes 40 % zaměstnanců oděvního průmyslu dennodenně riskuje své životy kvůli výrobě našeho oblečení. Významné také byly poznatky týkající se rovného postavení mužů a žen. 60 procent respondentů hovořilo o diskriminaci, přičemž se šetření účastnily převážně ženy, 15 procent se potýkalo se zastrašováním, a 5 procent bylo dokonce bito. Proto je nezbytné, aby se značky zasadily o rovné příležitosti i pro své zaměstnance, nejen vyráběly trička s povzbuzujícími feministickými nápisy. Značky toho namluví spoustu o diverzitě a rovných příležitostech. Stejná práva by však měly vyžadovat i pro ženy pracující v jejich dodavatelských řetězcích.

Musí se uvědomělý konzument vyhýbat fast fashion řetězcům? Nebo je v pořádku si tu něco koupit?

Je, pokud si v těchto obchodech nakoupíte jen pár věcí s tím, že jsou to kusy, které z vaší skříně jen tak nezmizí a opravdu je hodláte nosit. Také záleží, jak se o své oblečení staráte, a nutně to neznamená, že jste za něj musela utratit spoustu peněz. Celý problém fast fashion spočívá v rychlosti její produkce, konzumace a likvidace. A spousta fast fashion značek se v současnosti snaží více než některé high street značky. Třeba H&M v našem Fashion Transparency Indexu patří mezi pět top značek. Snadno dohledáte jejich cíle a strategie – jsou velmi ambiciózní. Zatímco některé high street značky toho buď zveřejňují málo, anebo vůbec nic. Spousta luxusního zboží je přitom masově vyráběna ve stejných bangladéšských továrnách jako rychlá móda, pouze svým zaměstnancům platí dvacet centů navíc. Ve výsledku tak kupujete materiál podobné kvality, jen s lepším logem.

Módní řetězec H&M ve Stockholmu zprovoznil první půjčovnu svého oblečení. Členové programu si mohou na měsíc půjčit maximálně padesát kusů oblečení za 350 švédských korun. Má tento model šanci na úspěch?

Myslím, že půjčovny oblečení jsou jednou z cest, po které bychom se měli vydat. Když jsem byla před rokem v Brazílii, viděla jsem spousty půjčoven oblečení – a nešlo jen o půjčovny pro speciální příležitost, ale takové, kde si vypůjčíte část šatníku na běžné nošení a zase ji vrátíte zpátky. Měli bychom je vídat ve větší míře. Řetězec H&M se chystá zavádět i opravny, což je také dobrý krok – donedávna to byly pouze luxusní obchody, které měly specializované opravny kabelek a obuvi. Lidé si mohou zamilovat i věc zakoupenou ve fast fashion řetězci a neradi se s ní pak loučí…

Takže budoucnost módního průmyslu vidíte v nakupování z druhé ruky, půjčování a vyměňování si oblečení?

Ano - a podle mě v následujících dekádách trh se secondhandovým zbožím přesáhne ten s fast fashion. V secondhandech nakupuje stále více mladých lidí. Je to mnohem více vzrušující: nikdy nevíte, na co narazíte. Jsem třeba pyšná na své zlaté kalhoty Valentino za deset liber. A mimochodem se v dubnu chystáme udělat největší fashion swap v historii ve spolupráci s organizací Global fashion exchange - lidé po celém světě si od 20. dubna po dobu šesti dní budou vyměňovat oblečení.

Charitativní organizace Oxfam loni vyhlásila září měsícem secondhandů na protest proti podzimním slevám a týdnům módy. Co by se mělo na týdnech módy změnit?

Budoucnost fashion weeků je velmi diskutované téma - zejména proto, jak jsou marnotratné. Fashion revolution tak pořádá projekt Fashion Open Studio, v jehož rámci designéři zpřístupňují své ateliéry veřejnosti a tisku. Díky tomu se i jejich výrobní postupy stávají více transparentní. Například jsme takhle měli k dispozici zástupce značky Vivien Westwood. Hovořil o tzv. zero waste pattern cutting technice – což je metoda stříhání látky s minimálním množstvím zbytkového materiálu.

Fast fashion značky i luxusní značky mnohdy projevují stejně neetické chování. Luxusní značky dokonce v zájmu zachování exkluzivity své zboží i spalují …

Ano, k tomu v módním průmyslu bohužel dochází. A není to jen případ luxusních značek. Nejde však pouze o exkluzivitu, slyšela jsem i o spálených skladech plných zboží, protože došlo ke změně na postu hlavního návrháře. Luxusní značky musí hledat cestu, jak zužitkovat zbytkový materiál. Dobrým příkladem je spolupráce Burberry a britské značky Elvis & Kresse vyrábějící kožené tašky – částečně k tomu využívá právě zbytky kůže od Burberry.

Nadějí můžou být právě mladé inovativní značky. Budou ale konkurovat byznysu postavenému na maximálním profitu za co nejmenší náklady bez ohledů na životní prostředí a etiku?

Ano, to je jeden z důvodů, proč pořádáme Fashion Open Studio. Lidé si mohou prohlédnout celý proces výroby a získají představu, jak dlouho trvá vytvořit něco kvalitního. Zjistí, že je skvělé se osobně potkat s lidmi, kteří stojí za daným kusem oblečení. Jsou pak ochotní připlatit si za oblečení od menších značek. Znají celý příběh, oblečení si pak více váží a zároveň mají jistotu, že v něčem podobném nepotkají dalších x lidí.

Blíží se mimochodem váš Fashion Revolution week. Jak tedy bude letos vypadat tahle alternativa?

Hlavními tématy budou konzumerismus, boj s klimatickou změnou a ochrana přírodních zdrojů. Rychlost, s níž se móda produkuje a konzumuje, je prostě neudržitelná; tuny oblečení z nekvalitního materiálu končí na skládkách. Proto se také chceme zaměřit nejen na materiály, ale i výrobu a environmentální dopad celého procesu. S tím bude také spojen nový hashtag #WhatsInMyClothes (co je v mém oblečení). Je šokující, kolik lidí stále nemá ani tušení, z čeho je jejich oblečení vyrobeno, neví, co je to polyester a že je to plast. Zaměříme se také na potírání moderního otrokářství, jednu z nejhorších forem vykořisťování. Módní a textilní průmysl má na ní jeden z největších podílů.

Chystáte zúčastnit plavby kolem světa eXXpedition

">nazvané eXXpedition. Čistě ženská posádka se po dobu dvou let chystá zkoumat přítomnost mikroplastů a toxických látek v oceánu. Jaký má tato expedice význam z hlediska módního průmyslu?

Celé expedice se nakonec zúčastní tři sta žen. Doufám, že povede ke změnám v módním průmyslu – značky mají na i svědomí velkou část znečištění oceánů mikroplasty. Skoro 35 procent plastů v oceánu totiž pochází z textilního průmyslu.

Autorka studuje žurnalistiku a je spolupracovnicí redakce.