Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…
  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Z české prozaické produkce poslední doby vystupuje do popředí zvláštní tematická stopa. Od tří dobrých spisovatelů vyšly tři dobré knihy, které spojuje téma odcházení otce (na tuto souvislost upozornil už Pavel Mandys). Ivan Matoušek vydal v Edici Revolver Revue Oslavu, Emil Hakl v Argu Pravidla směšného chování, posthumně vychází v Hostu román Zeptej se táty od Jana Balabána. Odborné srovnání těchto titulů bude velmi zajímavé. Aniž bych jakkoli chtěl umenšovat význam prvních dvou, pohovořím hlavně o tom posledním, jehož četbu mám dosud v čerstvé paměti.

Haklův hrdina pokračuje v jakési pestré letargii. Ačkoli jeho vidění zůstává skeptické, svět komentuje přinejmenším stejně barvitě jako v předchozích prózách. Z nudy je vytržen odchodem otce ve druhé části knihy, jeho popel ve třetí části odváží k Černému moři. Mistrovství dialogu Hakl dále rozvíjí, sluch pro hovorový jazyk vyhraňuje snad ještě víc než kdy předtím, až někdy promluvy přestávají být srozumitelné (hulákání do vysílačky, špatná artikulace otce na nemocničním lůžku). Zvláštním momentem je několikapatrový dialog – poslech nahrávek telefonátů, během nichž vypravěč tátovi cituje smsky, které mu zrovna chodí a na které zároveň odepisuje.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Matoušek oslavuje otce z různých perspektiv. Po deníku starého člověka – samotného otce – následuje noční pouť syna, vybavujícího si téže události, aby kniha vyvrcholila ve zvláštně symbolickém mezisvětí, kde se syn a zesnulý otec znovu setkávají. Největší síla prýští z první části, ze všedních záznamů o nákupech, které ustanou, ze vzpomínky na to, jak jsme jako kluci běhali pozadu, z jogurtů a džusů přinesených do nemocnice. Mimo jiné svědectví, že právě banalita může být ložiskem nového vidění a intenzity. Kdo by však chtěl podotknout, že kniha se dále nějak moc cyklí, ať nezapomíná, že máme před sebou autora, na kterého nelze přikládat měřítka standardní prózy.

Velké štěstí, že Jan Balabán stihl svou poslední knihu dokončit. Kdyby román zůstal torzem, byla by jeho působivost značně umenšena stejně jako širší pozornost, kterou by si text nepochybně i tak zasluhoval. Z pohledu centrálního tématu se román Zeptej se táty liší od knihy Haklovy a Matouškovy především tím, že se nezabývá ani tak moc vlastním umíráním člověka, jako spíš tím prázdnem, které po něm zbývá, a to už od samého počátku, kdy vdova Marta Nedomová leží sama na manželské dvojposteli a z prázdného lůžka vedle ní hrozí černý obdélník (který kontrastuje s obdélníkem světla na jiném místě knihy). Znovu se setkáváme s Hansem, Emilem, diabetičkou Kateřinou, a všichni tito pozůstalí přemýšlí, co si s prázdným místem počít. Zde jsme u zásadní otázky po přenosu duchovního dědictví. Jak moc a jakým způsobem s námi zůstává odešlý člověk? Je správné pokoušet se prázdné místo zaplnit? Dokážeme to, co dokázala generace před námi? Podaří se nám ono dědictví uchovat? Co z něj máme uchovat? Co se uskladní samo a s čím si nemáme dělat zbytečné starosti? Co už teď dovedeme líp a co patří do piety? Celý trs otázek namačkaný do vědomí, že jsme tu stále víc sami, o nic míň bezradní než předtím.

Hans a jeho generace už krizí středního věku prošla. On, jeho sourozenci a jejich partneři jsou o něco klidnější, usazenější, ale nezbaveni úzkosti ani strachu. Podobně se ustálil styl knihy. Forma je uvolněná a zároveň dosahuje podoby až krystalické. Každá z nenápadně oddělených kapitol naplňuje strukturu balabánovské povídky, autorovo tvořivé váhání mezi povídkou a románem je dovedeno k dokonalosti. Balabán nechává postavy vzpomínat na profesory vyhozené za starého režimu, na odsouzeného kněze, zkrátka na nešťastné existence, které už patří do hluboké minulosti. V románu Zeptej se táty je čas na vyprávění životních příběhů lidí, kteří s hlavním tématem až tak moc nesouvisí.

Duchovní pozůstalost, s kterou musí potomci nějak naložit, se komplikuje o pomluvy šířené někdejším rodinným přítelem. Otec prý kdysi selhal a vy si to teď máte konečně uvědomit. V pomalém proudu reflexí se postupně rýsuje příběh nesplnitelného morálního nároku, kladeného na zodpovědnost lékaře pracujícího v době nedostatečně vybavených nemocnic. Postavy si musí svého otce uhájit. Díky tomu si nakonec Marta Nedomová vybaví obraz manžela, který jí po jeho smrti tak dlouho unikal. Díky dětem, které si vypráví o otci, zatímco matka tiše poslouchá pod oknem, ačkoli se to nemá.

Jan Balabán ve své poslední knize hovoří poměrně otevřeně o víře. Hovoří o ní, jak jinak, poutavě a krásně, protože bez příkras, zbytečné korektnosti a oproštěn od myšlenkových schémat. Nejenom v tom se zakládá můj dojem aktualizace výchovné funkce literatury. Autorovi byl jistě odporný jakýkoli projev suchého moralizování. A proto se mu podařilo do dialogů rafinovaně vtělit jeho vlastní tichý apel. Dal by se shrnout asi takto: mějte pevný občanský postoj, nebuďte manipulovatelní, ale otevření, pečujte o svůj zdravý rozum, v těžkostech nezapomínejte vidět to dobré, podívejte, existují církve, které se topí ve sračkách, ale pořád jsou někomu k něčemu dobré, podívejte, tady je krásný obraz, podívejte, přehlížené místo zarostlé plevelem.

Když si v ediční poznámce čteme citát z Johna Donna o tom, že s každým odešlým člověkem ubude i každého z nás, platí to jak pro vztah k našim blízkým, tak pro mezeru po Janu Balabánovi. Chtěl bych popřát všem českým prozaikům a prozaičkám, aby jejich otcové žili co nejdéle a aby se se ctí ujali toho dílu Balabánovy řeči, který je jim převzít.

Zeptej se táty, Jan Balabán, Host, 2010, 192 stran

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Jonáš Hájek

(1984) žije v Praze. V roce 2007 získal za svou sbírku Suť Cenu Jiřího Ortena. Druhou sbírku - Vlastivěda - vydal letos v nakladatelství Fra. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství.Publikuje také ve čtrnáctideníku A2, Tvaru a Souvislostech.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].