Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Spisovatelé o knihách

Uříznuté ucho neslyšně odpadlo...

Martin Reiner • Autor: Archiv
Martin Reiner • Autor: Archiv

"Psychologický thriller Rjú Murakamiho V polévce miso vnímavého čtenáře přiměje k hlubšímu zamyšlení nad jevy, které utvářejí individuální i národní identitu, nad pokrytectvím a povrchností světa, v němž žijeme. Pod postmoderní slupkou cynického příběhu z prostředí tokijského sexuálního průmyslu objevíme román o hrůze i lyrickém půvabu dnešního Tokia, ale také o lidské samotě, beznaději, lásce, přátelství a vzpomínkách z dětství. O strachu ze života i smrti, o ztrátě vlastní identity.“
Tolik záložka knihy. Cituji doslovně, abych svým následujícím komentářem neodradil "vnímavé čtenáře“.

Jsem spíše intuitivní až primitivní čtenář a co čtu, to mám. "Postmoderní slupka“ a "ztráta identity“ jsou floskule a pojmové kýče, které si nijak nezadají s mordýřstvím jednoho ze dvou hlavních hrdinů knihy.
Chladně literární vraždění v tokijském o-miai klubu samozřejmě průměrně inteligentnímu studentovi fildy napoví, že autor se snaží říct něco víc… Ale, hergot, co vlastně?
A proč se pokoušet to dešifrovat, když Murakami sám si velmi ostražitě hlídá, aby nesklouzl k próze-znaku a neodradil si tak většinového čtenáře, který se raději pohybuje po pevném podkladu?
Nebo se při sledování typicky "hyperbolizované“ rvačky Buda Spencera a Terence Hilla automaticky zamýšlíte, co nám chce autor sdělit "navíc“?

Podle mého je prostě kniha V polévce miso splavně napsaná novelka (kdepak román!), která dávno zaběhlým způsobem kloubí červenou knihovnu s filosofickým esejem.
Rozpětí (žánrové i co do ambicí autora) knihy lze přitom výstižně charakterizovat dvěma následujícími ukázkami:

1) "Frank si několikrát za sebou jakoby znuděně povzdechl a pak mu odřízl i druhé ucho. Doslova jako když se odkrajují plátky paštiky. Uříznuté ucho neslyšně odpadlo a na podlaze se na ně nalepily vlasy a popel z cigaret. Rozumí se samo sebou, že ani tohle jsem nikdy předtím neviděl.
"Dobrá, nemusíš s ní tedy šukat,“ řekl Frank. "Ale co kdybys vzal to ucho a zastrčil jí ho do kundy? Aspoň tohle bys snad zvládnul, nebo ne?“ (str. 127)

2) "Z Frankova vyprávění mi bylo nanic, spoustu věcí jsem vůbec nechápal, ale nemohl jsem si zacpat uši a neposlouchat… Měl jsem pocit, jako bych slyšel pradávný příběh o tom, jak kdysi bývaly doby, kdy lidi spolu bojovali, navzájem se zabíjeli a pojídali maso svých nepřátel. Hranice mezi normálním a nenormálním se začaly stírat. Přestal jsem chápat, co je správné a co špatné. Začal jsem pociťovat hroznou nejistotu, ale zároveň i jakýsi podivný, dosud nepoznaný pocit osvobození. Jako by se všechno urovnalo, aniž bylo třeba vůbec přemýšlet o všech těch nepříjemných, složitých věcech, kterými je přeplněn náš svět.“ (str. 178–179)

Ha, ha, ha!

Kdybych to měl shrnout: postarší Američan Frank je maniakální vrah, který své oběti profesionálně porcuje bez jakékoli zjevné příčiny. Jeho mladý japonský průvodce Kendži, který je svědkem Frankova bestiálního počínání, je poněkud zděšen, ale pak si poslechne dojemný příběh Frankova dětství - a začne mu to všechno připadat tak nějak normální a pochopitelné.

Nevím úplně přesně, co na té (úspěšné) knize nejvíc poutá japonské čtenáře, kterým je asi určena především. Tipnul bych si, že hlavně ten svižně napsaný béčkový horor z prvních dvou třetin knihy.
Co si z knihy vezme vnímavý český čtenář, je patrné ze záložky, kterou jsem citoval v úvodu.

Já, prostý Moravan, mohu říct, že jde - suma summarum - o zábavné čtení, napsané živým, nekomplikovaným jazykem.

Martin Reiner(1964) se narodil a žije v Brně. Je spojen s nakladatelstvími Petrov a Druhé město a aktivitami jako Škola poezie, bítovská setkání básníků, Poezie bez hranic, časopis Neon ad… Vydal devět knih. Jeho nejnovější román (2009) se jmenuje Lucka, Maceška a já. www.martinreiner.cz 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].