Tisíc a jeden příběh Salmana Rushdieho

Exotika, napětí, láska, sex, tajemno, historické téma. S každým z těchto atributů je potřeba zacházet velmi opatrně, pokud má autor ambice vyšší než je výroba trháku v hollywoodském stylu. Salman Rushdie ve svém nejnovějším románu Čarodějka z Florencie tím vším naopak neskutečně plýtvá, nikdy ovšem nesklouzne ke kýči.

Tentokrát se děj obrací do hlubší minulosti, do renesanční Itálie a na vzkvétající dvůr mugala Akbara Velikého ve Fatéhpur Síkrí v Indii. Oproti ostatním Rushdieho dílům, které se odehrávají v současnosti, je to velký časový posun. Ne tak v tématu. Prolínání kultur východu a západu, které už by se dalo vnímat jako Rushdieho „programová koncepce“, je zde přítomno neustále. Dostáváme se ke kořenům kontaktů východní a západní kultury, do období kvetoucího zámořského obchodu a objevných cest.

Na dvoře císaře Akbara se jednoho dne objeví blonďatý cizinec, který si říká Mughal Dell' Amore, aby vyprávěl příběh určený jen královským uším. Je to spletitý příběh Akbarovy příbuzné, orientální princezny Karaköz, která se po řadě peripetií a dlouhé cestě nakonec usadila ve Florencii jako překrásná čarodějka Angelika. Cizinec doufá, že si díky svému vyprávění u panovníka zajistí minimálně pohodlný život, ne-li vyšší pocty a následnictví. Panovníkova přízeň však trvá jen po dobu vypravování. Za ten čas se ale na dvoře (a nejen tam) stane množství neuvěřitelných událostí, které více či méně souvisejí se vzdálenou Florencií a především s Karaköz, jejíž kouzelnou moc neoslabila ani samotná smrt.

Šavle výřečnosti

„Je-li tasena šavle výřečnosti, pomyslel si císař, dokáže tnout hlouběji než nejostřejší čepel.“ Právě schopností vyprávět je v příběhu obdařena nejedna postava. Autorovi nestačí předložit čtenáři komplikovaný příběh, kde se střídají různá prostředí a časové roviny. Rushdie příběh zamotává právě i tím, že je zde několik vypravěčů, kteří vyprávějí prakticky souběžně, ale každý zdánlivě jiný příběh. Pokud se čtenáři podaří po celou dobu udržet s vyprávěním krok a neztratí se v jedné z četných síní složitě vystavěného paláce příběhu, přijde na to, že jde v podstatě o pohádkový příběh.

Objevují se zde ale reálné historické postavy a události – z těch západních třeba Amerigo Vespucci, Nicollo Machiavelli nebo kníže Giuliano de'Medicci. Ani císař Akbar, jeho palác vystavěný z červeného mramoru, syn a dvořané nejsou pouhou smyšlenkou autora (což také dokládá poznámkový aparát na konci knihy).

Rushdie si s postavami trochu krutě pohrává. Propůjčuje jim zlatý pel slávy a hrdinství, ale vždy alespoň s náznakem ironie: „…oplývala bledou, plavovlasou krásou, která byla tak veliká, že žádný muž na ni nemohl pohlédnout, aby se nerozpustil v obdivu, a podobné to bylo i se ženami a také s většinou koček a psů ve městě, a možná ji měly rády i choroby, což byl důvod, proč zemřela v necelých čtyřiadvaceti letech.“

A je to právě nadsázka a ironický nadhled, spolu s vrstevnatostí díla, které odlišuje Čarodějku z Florencie od historických románů, jak je známe. Rushdie je skvělý vypravěč a dokáže vykouzlit před očima čtenáře nesmírně pestrý obraz skutečnosti vzdálené v čase i prostoru. Ústředním tématem je zde touha – po ženě či muži, po moci, po uznání.

Její naplnění však nepřináší úlevu, ale zapomnění a brzy i další sen, za kterým je potřeba se hnát třeba i přes půl světa a riskovat holou existenci. (Snad proto zde Rushdie víc než v jiných svých dílech klade důraz na sex a erotiku, protože to je jedna z tužeb, které jsou univerzální.) Krása a láska, ale také magie a touhy mocných i bezmocných tentokrát staví most mezi východem a západem, to spojení a propojení, které Rushdie hledá v každé ze svých rozsáhlých próz.

Salman Rushdie, Čarodějka z Florencie, nakl. Paseka, překlad Pavel Dominik

Petra Batók

(1979 v Praze), vystudovaná magistra umění na Literární akademii (obor mediální a komunikační studia), nedostudovaná environmentalistka na PřF UK (obor ochrana životního prostředí), pracovala jako referentka, asistentka, recepční a au-pair a PR manažerka v mediální agentuře. Dětství prožila v Praze, pubertu ve Starém Plzenci a dospěla v Londýně. Žije v Mukařově, je vdaná a má dva syny. Vyšla jí sbírka povídek Rovnodennosti v edici Prvotiny na Literární akademii a novela A pak už jen tma v nakladatelství Labyrint.