Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Spisovatelé o knihách

Jsou v nebi mravenci?

Nedávno jsem dočetla „Knihu léta“ od slavné finsko-švédské spisovatelky Tove Janssonové. Rozhodla jsem se o ní napsat a zároveň už jsem se v duchu viděla, jak sedím u počítače a zase jásám nad průzračně čistým, přesným, jednoduchým a přitom tak obrazivým jazykem. Už kdoví pokolikáté. A přesně tak to opravdu je. Nemohu si pomoct. Právě takové knížky mě lákají, mám je ráda a jsou mi nějakým způsobem blízké. Vždycky, když některou objevím, přečtu ji na jeden zátah (ostatně nebývají dlouhé), s požitkem a s radostí téměř dětinskou. Může to znít sice trochu divně, ale líbí se mi knihy takříkajíc málomluvné. Alespoň pokud slovo málomluvné budeme chápat jako opak mnohomluvnosti, upovídanosti či obžerné ukecanosti. Neplýtvat zbytečně slovy, pokládám za jednu z největších spisovatelských ctností. Hned mě samozřejmě napadá řada výjimek, které mám přitom ráda zrovna tak. Ale ty teď záměrně ponechám stranou, jinak bych se daleko nedostala.


„Sofie se zeptala babičky, jak vypadá nebe. Babička odpověděla, že vypadá tak trochu jako louka, podél níž právě šly k vesnici. Zastavily se, aby si ji prohlédly. Bylo velmi teplo, cesta byla bílá a rozpraskaná a všechny rostliny podél příkopu měly listy pokryté prachem. Vešly na louku a usadily se ve vysoké trávě, která nebyla vůbec zaprášená, ale plná zvonků, kociánků a pryskyřníků.

A jsou v nebi mravenci? zeptala se Sofie.

Ne, řekla babička a opatrně se položila na záda. Stáhla si klobouk na nos a potají zkusila trochu si zdřímnout. Zdálky bylo slyšet stejnoměrné a pokojné vrčení nějakého zemědělského stroje. Kdyby se stroj zastavil – a to je raz dva – bylo by slyšet jen hmyz, miliardy by zaplnily celý svět stoupajícími a klesajícími vlnami letní extáze. Sofie natrhala květiny a držela je v ruce, až se zahřály a nevypadaly pěkně. Položila je tedy na babičku a zeptala se, jak může Bůh dávat pozor na všechny lidi, kteří se modlí ve stejnou chvíli.

Je velmi moudrý, zamumlala babička ospale zpod klobouku.

Odpověz pořádně, řekla Sofie. Jak na to má čas?

Má tajemníky…

Ale jak se mu podaří vyslyšet něčí modlitbu, když nemá čas na to, aby si promluvil se svými tajemníky dřív, než bude pozdě?

knihaleta.jpg
knihaleta.jpg • Autor: Respekt
Babička předstírala, že spí, ale bylo jí jasné, že tím nikoho neoklame. Nakonec prohlásila, že On to má zařízené tak, aby se nic špatného nestalo mezi tím, když se člověk modlí, a okamžikem, kdy je jeho modlitba vyslyšena. Ale vnučka se nato zeptala, co se stane, když člověk padá ze stromu a modlí se, ještě když je ve vzduchu.

Jo tak, řekla babička a ožila, tak to tě nechá viset na větvi.“

Křehký příběh o malé Sofii, její svérázné babičce a tatínkovi, který většinou pracuje ve svém ateliéru, autorka napsala v roce 1972 (v českém překladu Heleny Chvojkové vydalo nakladatelství Plus, v r.2011). Vyšla v něm ze vzpomínek na letní měsíce, které jako dítě trávila s rodinou na malém ostrůvku Klovharun. Moře a drsně krásná severská příroda v proměnách času jsou tu čímsi mnohem podstatnějším, než jen fascinujícím pozadím vztahu dítěte a staré ženy. Každodenní drobné příhody - mrtvá kachna, příběh o „zlé“ a „hodné“ kočce, návštěva starého pána a další – se proměňují v malá dramata, která dětská mysl v příští minutě odplaví stejně rychle, jako to umí moře. Aby se často po chvíli opět nečekaně vynořila v podobě dalších znepokojivých otázek. Babička by se jim sem tam nejraději vyhnula, ale nakonec to nikdy neudělá. Ani nemá šanci, paličatá vnučka jí to nedovolí. Během nekonečných procházek, her, hovorů, zdánlivě tak obyčejných a malých, se společně a zlehka dotýkají velkých tajemství života.  

„Slunce vyšlo. Mlhu na okamžik osvítilo prudké světlo a pak náhle zmizela. Kousek dál na plochém kameni ve vodě ležel křikloun. Byl nasáklý vodou a mrtvý a podobal se zkroucenému umělohmotnému pytlíku. Sofie prohlásila, že je to stará vrána, ale babička jí to nevěřila.

Ale je jaro! řekla Sofie. Teď neumírají, jsou úplně noví, právě měli svatbu, sama jsi mi to říkala.

Jo, řekla babička, stejně umřel.

A jak teda umřel? zaječela Sofie. Byla příšerně rozzlobená.

Z nešťastné lásky, vysvětlila babička. Zpíval a křičel to své gagl, gagl celou noc své vyvolené,pak přišel nějaký jiný a ukradl mu ji, a tak strčil hlavu pod vodu a nechal se unášet proudem.

To není pravda, vykřikla Sofie a dala se do pláče. Křiklouni se nemůžou utopit. Vyprávěj to pořádně.

Babička tedy vyprávěla, že jednoduše narazil hlavou do skály, protože zpíval a „gaglal“ tak silně, že si nevšímal, kam letí, a že se mu to stalo právě tehdy, když byl nejšťastnější.

To je lepší, řekla Sofie.“

Když se řekne Tove Janssonová, ozvěnou se ozve Muminci. Právem, řada půvabných skřítčích příběhů autorku – spisovatelku a výtvarnici – proslavila po celém světě. Pokud jste se o tom ještě nepřesvědčili sami, věřte mi, že její próza pro dospělé, je psána se stejným mistrovstvím i vtipem.  

Tove Janssonová: Kniha léta. Přel. Helena Chvojková, Plus, Praha, 2011, 144 s.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte