Na otázku položenou v názvu sbírky si odpovídá básnířka: „Zbývá to, co si stačíme vzít s sebou.“ Co si 27. července 1997 po měsíci v nemocnici stačila vzít Eva Oubramová s sebou, nevím. Protože však v závěrečné básni svého cyklu o zbořeném Mostu říká: „Všechno minulé jsem nesla s sebou/ porod i smrt/ až ke svinčickým polím/,“ doufám, že v tom byl i obsah krabice s jejími básněmi, verše psané v rozmezí 60. a 90. let, které – až na několik výjimek – znali jen její nejbližší přátelé.
Důvodů k takové skrytosti bylo víc a klíma normalizace bylo jen vyostřením poměrů, v nichž Eva Oubramová žila už léta. Vzpomínám si, jak jsme v redakci zatrnuli nad třemi posluchačskými ohlasy z Mostu, když jsme v roce 1965 odvysílali pořad z její poezie. Nejdřív stalinský úder - strana nedovolí, nepřipustí a zakazuje Čs. rozhlasu, aby vysílal něco od té…a pak následovala už jenom řada nadávek, z nichž píča nám připadala ještě nejslušnější. Vlastním důvodem, proč se skrývat, byla básnířčina milostná orientace. Protože je-li „člověk dvojdomý/ v sobě dvojí od početí/ když si to připustí/,“ pak se Eva Oubramová poddala své silnější touze, která ji přitahovala k ženám. „Chtěla jsem být tečnou k tvému smíchu/ přes tvoje rty lámat své bolesti/ přilnout k tobě vším co je svaté/ v závratném oblouku/ neprosit žít/. „Aby bylo možné,“ jak stojí v jiné básni “přitisknout lokty na stůl/ přisunout lžíci/ hladově si hledět do tváře/ a pak se najíst.“
Zrát léta ve skrytu nemusí být opravdové poezii na škodu. I o tom svědčí sbírka „Co zbývá“, 95 milostných básní z krabice zbylé pod psacím stolem, verše fascinující nejen autorčinou schopností milovat, ale i uměním o tom psát. Prožitek lásky má v poezii Evy Oubramové celou škálu poloh a facet. Od počáteční nejistoty „bojím se polibků na předělu strachu a odevzdání/“ až k okamžiku, kdy je třeba se rozhodnout navzdory „tiché hrůze očekávání/ už tušení a ještě ne odvahy tušit.“ A pak se to stalo. „Byla útlejší a útlejší/ a šeptala volala do nebe/ a prosila čistou prosbou/ zatímco k ústům zdvihala trávu ostřici a jetel/ Potom promluvila a řeč se odrážela/ kulatila a padala v míčích/ k večeru padala v slzách/ a o polednách bylo prostřeno/.“ To je štěstí, které básnířku naplňuje „věcmi tak malými a obrovskými/ až jsou oblé/.“ Ani tato láska však není ušetřená nevěry a zklamání z milované bytosti, jejíž snění „je v ničem.“ „Ať se kdokoliv bude sápat po tvém těle/ v jedné z jeho zázračných proměn/ řekni mu…- ať tvůj divný smutek ho nebolí/ a lítost ať mu netaví úsměv/ na ementál toho uprostřed/ čemu se říká dobrá láska/.“
O ničivé síle lásek nedobrých je tu hned několik příběhů. „Moje teta se utopila/ v osmém měsíci těhotenství/ přelezla vysoký plot/ a zkusila tenký led/ Zatímco její gruppenführer/ řval na ruské zajatce: fícher fícher (hovada)// Potom se měsíc mluvilo o morálce/ A jemu nakonec řekli:/ Že jsi jen moh s takovou děvkou// Nevím zda řekl že mohl/
V třetí, meditativní části sbírky, se objevuje tón strachu ze smrti lásky, „kdy si budeme naobtíž/ …protože psí láska má protáhlé tělo/ protože psí příchylnost je psí/.“ Kdy člověk náhle dosáhne k hrozivé větvi života, kde ani lístek nevypovídá o pohybu. Úzkost sevřená do věty: „Nevím jak dlouho budu muset žít/ abych se dověděla/ že zešedivím sama/.“
K nejpoetičtějším veršům sbírky patří její druhá část, kdy jakoby podvědomí diktovalo básnířce skryté obrazy jejích erotických snů – šťastných a hravých. „Po střechách domů došel až sem/ po střechách domů/ kulatý brouk/ a já bych chtěla koně dřevěňáka// V potoce rybonosném/ slunce lehá na zástěrách/ utlučou utlučou kopyta kámen/ z oděrek zase poteče prach// Je konec masopustu/ co přináší brouk// Jinak je tu možné poskytnout lásce, jež si ustýlá v těle jako pes, důlek uprostřed, trochu se smát té neohrabanosti – stát se stepí. A na kopci, kde v suchém listí nejmenší pták nejvíc rachotí, zasadit do trávy nevěrnou milenku a mít ji tam navždycky „jako houbu růžovku na vysoké nožce.“
Sbírku uzavírá cyklus o smrti Mostu. „Ve 14,30 odletělo muzeum/ následující týden knihovna/ v tutéž dobu/“. Kde se k básnířce ve zmizelých ulicích přidává už jenom ničí pes. A ona zná i viníka. „Bylo mi čtyřicet/ a město mého světa mizelo v mracích lhostejnosti// Nepotrvá to dlouho/ a vaše vítězství vám padne do klína/ Hledí na vás dobráček doba// Svatá prostoto/ tak mi odpalte moje město/ vaše láska už se ho netýká/ Už dávno jste sežrali hada/.
Viola Fischerová, básnířka a překladatelka, autorka 10 básnických sbírek a dvou knížek pro děti. Nejnovější sbírka „Domek na vinici“ vyšla letos. Žije v Praze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
