viola-fischerova_mobr.jpg
viola-fischerova_mobr.jpg • Autor: Archiv autorky

„Člověk je na světě velký bažant.“ Rumunské úsloví, jež stojí v záhlaví novely laureátky Nobelovy ceny Herty Müllerové, označuje jedno ze dvou klíčových témat knížky: člověk stejně jako bažant nevzletí výš, než mu to dovolí okolnosti a jeho vlastní slabost. Český titul „Cestovní pas“ se vztahuje k druhému tématu, ke klíči, jenž má občanům německé menšiny, žijící skoro dvě století v Rumunsku, otevřít dveře pasti, kterou se pro ně stal komunistický Ceauşescův režim.

02070202.jpg
02070202.jpg • Autor: Respekt
Novelu psala autorka rok před svým vystěhováním do NSR a není pochyb, že ví, o čem píše. Přibližně od roku 1965 projevoval Ceauşescu snahu o větší nezávislost na Sovětském svazu a já si vzpomínám, jak jsme při jeho návštěvě v Praze v osmašedesátém roce skandovali v ulicích nadšeně jeho jméno, aniž bychom věděli, koho že tu vzýváme. Situace německé menšiny v Banátu byla jiná než v poválečném Československu. Tady nešlo o vyhnanecký odsun, ale o výnosný obchod. Podle nového politického kurzu platila za každého rumunského Němce Spolková republika několik tisíc marek, odstupňovaných podle věku a výše dosaženého vzdělání. Pokud šlo o samotné občany, tak ti si museli dokumenty, nutné k vystěhování, kupovat u místních úřadů za devizy, jejichž vlastnění bylo ovšem v Rumunsku zakázané. Takže kvete černý obchod nebo se uplácí jiným způsobem.

To je situace několika osob v rumunské vsi, kterou popisuje Herta Müllerová. O ději a příběhu v tradičním slova smyslu tu nelze mluvit. Její kniha připomíná spíš puzzle, kdy až pospojováním jednotlivých obrázků se vyjeví smrtící truchlivost a morální bída celku. Tak v úvodní kapitolce Prohlubeň napočítá mlynář Windisch cestou do mlýna před válečným pomníkem obrostlým růžemi dva roky a dvě stě dvacet jedna dní od doby, kdy si zažádal o vystěhování. A pokaždé, když ráno s hrknutím vjíždí do téže koleje, si říká, jak už všude kolem sebe vidí jenom zmar a nechybný čas těch, kteří chtějí zůstat: „Konec je tady.“ Jenomže ani jemu se navzdory pytlům mouky a jiným podobám „všimného“ nedaří získat potřebné dokumenty. Za ty musí právě on, jenž se dokonce v několika kapitolkách nemůže smířit s pohlavním chladem své ženy, která přežila gulag jen díky mužům, kteří jí za postel dali najíst, tak právě on, chce-li se vystěhovat, musí souhlasit s prodejem vlastní dcery: jednou faráři – za křestní list, podruhé milicionáři – za povolení vysídlení.

Herta Müllerová / Foto: Amrei-Marie
Herta Müllerová / Foto: Amrei-Marie • Autor: Wiki-user Amrei-Marie

Celek poskládaných záběrů před námi vytváří podivnou sít osamělé lidské smečky, jejíž národní indentita, jak ji zachycuje Herta Müllerová, se zakládá především na primitivní povýšenosti vůči rumunským valachům (i sebehorší naše ženská umí vařit líp než ta jejich nejlepší), závistivou podezřívavostí vůči těm, kterým se podařilo vyjet (za co asi?) a nenávistí k rumunské bolševické moci. Ale ani obraz té cizí země, jak ho líčí Windischovi kožešník, který tam byl navštívit svého syna inženýra, není v jeho pohledu oním vysněným rájem. Všude samé hory, cestou do hor tunely, co jsou taky hory, jednou tma jako v pytli, jednou světlo jak šlehnutí blesku a všude lomoz, jaký dělaly nízké vozíky na Uralu, tolik prorachocených nocí se nedá vydržet. Nahoře, na nejvyšším kopci, je léčebna pro blázny, v níž krátce pobýval i jeho syn, seshora jsou vidět hřbitovy, co visí nakřivo na úbočích, ve městě samá mračna, lidé se proplétají mezi oblaky, každý den bouřka a kdo je na poli, toho zabije blesk.

Kožešník zviditelňuje ještě jinou stránku vsi. Temnou a krutou pověrčivost na hranici magie. To on mezi zvířaty, které usmrcuje a vycpává, zabil i vesnickou sovu, jež usedala na střechu tomu, kdo měl umřít, a když před válkou vyhrál o posvícení v kuželkách opentleného kozla, stahoval ho uprostřed vesnice zaživa z kůže, až na plácku zůstal sám a na tom místě, kde kozel vykrvácel, dodnes neroste tráva. Pak je tu ovšem ještě absurdní historie jabloně, která požírá svá jablka ještě zelená, příběh, v němž na nejtemnější středověk plynule navazuje byrokratický společenský pokrok. Jabloň bude sice sťata, a když to nepomůže i upálena, ale až z rozhodnutí církevní komise.

„Cestovní pas“ je – jako i jiné knížky Herty Müllerové – expresivní lyrická próza. Co německá kritika u této knihy hodnotí kladně, je hloubka záběru, kterou autorce umožňuje její způsob vyprávění. Protože to, co se dovídáme, se sice odehrává v myslích postav, ale jako by pozorované někým cizím, někým, kdo si pro to nachází vlastní jazyk. A tady jsme u podstaty onoho dvojího názoru. Zatím co jedni vychvalují do nebes stručné, krystalicky ostré věty opřené o překvapivá podobenství, která se vrývají do paměti, píší druzí o vykloubených metaforách, které v čtenáři zanechávají pocit mučivé únavy. V podstatě jde tedy o to, jak kdo snáší výbušné lyrické zkraty v proze. Třeba dodat, že knížka se dostává českému čtenáři ve znamenitém překladu Radky Denemarkové.

Cestovní pas, Herta Müllerová, Mladá fronta 2010, z originálu Der Mensch ist ein Grosser Fasan auf der Welt přeložila Radka Denemarková

viola-fischerova_vobr.jpg
viola-fischerova_vobr.jpg • Autor: Archiv autorky
Viola Fischerová, básnířka a překladatelka, autorka 10 básnických sbírek a dvou knížek pro děti. Nejnovější sbírka „Domek na vinici“ vyšla letos. Žije v Praze.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte