Nesnesitelná nerovnost bytí

V první knize Hrdinové kapitalistické práce jste v roce 2017 popsala, jak se lidem v Česku žije, pokud dělají nejhůř placenou, ale přesto nezbytnou práci. Ve své době ty reportáže vzbudily velkou pozornost. Jak jste si to tehdy vysvětlovala? 

Stejně jako dnes. Sešlo se několik věcí dohromady. Jednak uplynula nějaká doba od revoluce, kdy začala slábnout mantra, že se nesmí moc kritizovat to, co se děje teď, protože by to znamenalo, že kritikou současných poměrů se vlastně vracíme zpátky ke komunismu. A myslím, že podstatná část novinářů, kteří se vnímali celá léta jako pravicoví, začala o této tezi trochu pochybovat. Do toho se myslím povedla kampaň Konec levné práce odborům, takže to téma se dostalo do obecného povědomí. A potom se také zvedla minimální mzda z osmi na jedenáct tisíc korun měsíčně. A já mám takovou teorii, že když to bylo osm tisíc, tak to bylo tak nesmyslně málo, že některé lidi ani nenapadlo, že by to někdo bral. Když to bylo jedenáct, začalo to být reálnější. A přitom to bylo pořád velmi málo peněz. 

Souviselo to s politikou? Během prezidentských voleb v roce 2017 se hodně mluvilo o tom, že levicová témata reprezentuje Miloš Zeman. A že je to špatně.

Určitě. Když tehdy ohlásil druhou kandidaturu, panovala reálná obava, že by mohl vyhrát, což se pak stalo. Jeho druhé vítězství bylo posledním impulzem k posunu celé české mediální scény, která se mnohem více začala zajímat o sociální témata, a zároveň o to čtenáři projevovali zájem. Tenkrát se začaly v mainstreamových médiích používat mapy exekucí a porovnávaly se s rozvrstvením voličů Miloše Zemana. A ukazovalo se, že to spolu neoddělitelně ve většině případů souvisí.