Co je v domě, to jde po mně

Vydaly by na samostatný žánr a k hororu patří stejně neodmyslitelně jako zombies nebo vyšinutí vrazi. Máloco je s drážděním strachu spjato tak úzce jako domy. Stavby, které se chovají jako nepřátelské entity a útočí na své obyvatele, stavení zatížená kletbou nebo osídlená duchy, ale i obyčejné budovy, v nichž ti, kdo je obývají, náhle ztratí pocit bezpečí. Dům coby zdroj zla je vepsán do DNA hororového žánru a je vcelku jedno, zda se jedná o vznešené aristokratické sídlo na kraji města, nenápadný dům uprostřed řadové zástavby, nebo opuštěnou chatu v lesích. Každá z těch staveb se měla v jistou chvíli stát domovem nebo útočištěm, ale namísto toho se proměnila v hrozbu.

„Na srdce mi dolehl mrazivý chlad, skleslost, ošklivost – myšlenky prostoupila neskonalá pustota a ničím na světě nedokázal jsem vykřesat z fantazie špetku vznešenosti. Co to jen je, uvažoval jsem, co mne tak podlomilo při pohledu na dům Usherů? To byla záhada, kterou jsem nedovedl rozluštit,“ rozjíždí se jedna z nejslavnějších povídek amerického autora Edgara Allana Poea. Publikoval ji v roce 1839 a s jistým zjednodušením se dá považovat za ustavující text moderní fascinace strašidelnými domy. Krátký děsivý text Zánik domu Usherů provokuje a hraje na citlivou strunu dodnes, o čemž svědčí i čerstvá stejnojmenná adaptace do poeovsky laděného seriálu, který aktuálně boduje v diváckých žebříčcích na Netflixu.