Jaká hudba ovlivnila váš světonázor?

Jsem husákovská generace z Bratislavy, ale díky Vídni jsme měli hudební okno do světa. Joni Mitchell mi ukázala, že citlivost není slabost, Dežo Ursiny byl tichý básník odporu, Bowie mě naučil, že být jiný je v pořádku, a Cohen, že i melancholie může mít styl. V době uniformity mi tahle hudba otevřela hlavu i srdce – a dodnes si myslím, že mi dala lepší světonázor než povinná četba.

Jsem dítě devadesátkových diskoték, takže plytké texty o tom, jak chceme létat vysoko a dotýkat se nebes, kterým jsme tehdy ale nerozuměli, laser show a zakouřené sklepní prostory, ze kterých bylo člověku blbě. Ale bylo to mládí, tak se to dá romantizovat. Další hudební vlivy se do mě promítly, když jsem po nocích psala své první velké studentské práce. Aby můj roztěkaný mozek mohl pracovat, střídala jsem v kazeťáku Vivaldiho, Verdiho mužská dueta, Marii Rottrovou a Holki s Lunetikem. Dodnes patří tehdy sepsané texty k tomu lepšímu, co jsem ve své vědecké kariéře vyprodukovala. Hodnotově mě zkorigoval křesťanský popík. Vědět, že mě Bůh miluje, i když u toho křepčím, jako by to byla Lambada, je nesmírně osvobozující. Hudbě zdar a disku zvlášť!

Hudba v mládí zcela změnila můj život a zároveň stále ovlivňuje zásadně moji současnost. Tím pádem výběr tak nějak koreluje s mým viděním světa, který rozhodně nepovažuji za jednobarevný. Nemůžu jmenovat konkrétní kapelu či jeden žánr (přestože jednou z nejvýznamnějších položek v seznamu je produkce tzv. brněnské alternativní scény), ale pro mě je důležitá nezávislá a alternativní hudba. Hudba, která má přesah, schopnost inspirovat, vyvolávat emoce a je autentická. Myslím, že to je důležité nejen u hudby, ale i u všeho ostatního: jít přes hranice známého a osvědčeného, být otevřený novým směrům a přitom zůstat svůj.

Můj světonázor i hudební vkus se, asi jako u většiny lidí, utvářely mezi patnáctým a dvacátým rokem života. Poslouchala jsem elektroniku, techno, indie a to, co jsem si pracovně nazvala „irpop“ – irskou variantu britské populární a rockové hudby devadesátých a nultých let. Cranberries, U2 nebo Sinéad O’Connor, tedy umělce, kteří ve svých textech akcentovali útlak, okupaci, nespravedlnost, britský imperialismus i kolonialismus a jimi zapříčiněné maření životů. Právě skrze tuhle hudbu jsem se naučila stát na straně utlačovaných. Díky tomu pro mě bylo později přirozené chápat například baskický a kurdský boj za samostatnost, ale i Palestince a Palestinky a jejich touhu po spravedlnosti a svobodě (a dnes i vlastním životě).