Umění dezinformace přesvědčit, že vítězství je prohrou
 
Demonstrace 'We Stand With Ukraine', Praha, Václavské náměstí
Zaměřit se na agenty nestačí. (Proukrajinská demonstrace na pražském Václavském náměstí) • Autor: Matěj Stránský

Ruská agrese proti Ukrajině trvá už tři týdny a varování expertů, že v případě úspěchu se agresor na ukrajinských hranicích nezastaví, nabírají na síle. Mezi jeho dalšími – od počátku otevřeně zmiňovanými – cíli jsou bývalé východoevropské satelity Sovětského svazu včetně Česka. Posune-li se válka tímto směrem, nabude na obrovském významu otázka, jak velký skrytý vliv se tu Rusům podařilo během třiceti let od pádu komunismu udržet či znovu vybudovat. V případě Česka je nebezpečí o to větší, že dvacetiletá okupace země sovětskými vojsky po roce 1968 tu vytvořila silné osobní vazby, skrze něž jde prosadit záměry a rozvrat velmi skrytě. Proto je najednou tak naléhavá otázka, o koho se tu Kreml opírá, jakou sílu má a jaké prostředky užívá zdejší „pátá kolona“, kterou by Putin mohl v případě potřeby pro svůj boj mobilizovat.

A nikdy jinak

Vláda Petra Fialy v posledních dnech opakovaně deklarovala hlavní rizika, která nám v současnosti od Ruska hrozí. „V první řadě je to šíření dezinformací, ruských lží o agresi, zpochybňování dodávek zbraní Ukrajině, které podle manipulátorů eskalují válku, i lží o ukrajinských operacích,“ opakoval v první půli března na tiskových konferencích premiér. Statisícové sdílení měla třeba lživá informace, že útok na porodnici v Mariupolu zinscenovali sami Ukrajinci, aby vzbudili soucit ve světě. Po „poradě s vládními představiteli a bezpečnostními institucemi“ bylo postupně provozovateli internetu vypnuto jedenáct webů označených Bezpečnostní radou státu za proruské a podporující agresi proti Ukrajině.

Nicméně sedm z nich brzy znovu obnovilo svou činnost. Jak upozorňuje ředitel společnosti Semantic Visions František Vrábel, který se dlouhodobě zabývá analýzou informací na internetu, „jejich návrat je nebezpečný, protože lžím a manipulacím, které šíří, podle průzkumů věří až třicet procent populace a konzumenti se k obnoveným dezinformačním zdrojům začali vracet“.

Reklama
Reklama

Podle experta na odhalování dezinformací Bohumila Kartouse mají lživé nebo manipulativním způsobem pokřivené informace na společnost poměrně devastující dopad. „Že někdo uvěří lživé zprávě, je samozřejmě špatně. Ale část lidí staví na lživých zprávách svůj přístup ke společnosti, k politice, k právnímu uspořádání země,“ řekl Respektu Kartous. „A takové osoby pak není složité přesvědčit třeba o tom, jak tu bylo skvěle a bezpečno před rokem 1989 a že by bylo dobré se do podobných časů vrátit.“

„Radar byl první skutečnou prohrou s dezinformačním útokem z Ruska. Dost jsme to tehdy podcenili a prohráli jsme důležitou válku.“

Tweetni to

Tuzemské centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které vzniklo na ministerstvu vnitra před pěti lety, upozorňuje, že dezinformace „šíří obzvláště státní aktéři vůči cizímu státu s cílem ovlivnit rozhodování nebo názory těch, kteří je přijímají,“ a jsou velmi úzce propojeny s propagandou, což je podle poučky z téhož zdroje „psychologická válka se záměrem zlomit protivníka“.

V současné chvíli se zdá, že kremelská propaganda zatím v Česku nedokázala nabrat vítr do plachet. Obrovská většina zdejší politické scény, představitelů byznysu i velká část veřejnosti ruskou agresi proti Ukrajině odsuzuje a ten hlas je natolik silný, že se proti němu – alespoň veřejně – nestaví ani takový Putinův dlouholetý a devótní stoupenec, jako je prezident Miloš Zeman. Podobně jednotní byli obyvatelé tehdejšího Československa v srpnu 1968, když tanky Sovětského svazu a sousedních satelitů rozdrtily zdejší pokus o nastolení demokracie. Výhradně verbální odpor proti invazi však Čechům a Slovákům nevydržel dlouho – už za půl roku vládla okupované zemi skupina domácích kolaborantů a drtivá většina veřejnosti chodila pravidelně manifestovat poslušnost pod transparentem „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“.

Repríza jednotného postoje proti totalitě se pak konala až v roce 1989 při bourání komunistického režimu. Většina veřejnosti se shodovala v touze zbavit se nadvlády ruských okupantů a jejich místních pomahačů a po několika měsících se zdálo, že osudu „se Sovětským časem navždy“ jsme – tentokrát ale opravdu už navždy – unikli. Jistota této věčnosti však vydržela jen třiatřicet let. Čtyři dny po únorovém vpádu Putina na Ukrajinu se v Praze konala velká demonstrace na podporu bojujících Ukrajinců. Na tribuně promluvila i manželka ukrajinského velvyslance v Česku Olga Perebyjnis. „Zamilovala jsem si Prahu, ještě když tu visela hesla se ,Sovětským svazem na věčné časy‘, a byla jsem šťastná, když ta hesla zmizela. Ale můžeme dnes tvrdit, že hrozba naplnění tohoto hesla skutečně zmizela?“ položila demonstrantům emotivní otázku.

Podivné spolky i malé firmy

„Moskva měla už v minulých třiceti letech obrovskou výhodu, že tuhle zemi po roce 1968 dvacet let okupovala. Sovětští generálové tu během té doby získali mnoho přátel, stejně tak jejich tajné služby, obchodníci, spousta našich občanů s nimi kolaborovala. I když pak v roce 1991 okupační vojska zemi opustila, Moskvě tu zůstalo spoustu vděčných a ochotných kontaktů,“ připomíná někdejší disident a polistopadový šéf BIS Stanislav Devátý význam dvacetiletého období přímé ruské okupace, který po pádu železné opony velmi ulehčil Moskvě zachovat si zde velký vliv.

Na československém území bylo po invazi počátkem sedmdesátých let rozmístěno kolem čtvrt milionu sovětských vojáků. Tento obrovský počet se v dalších letech snižoval v návaznosti na to, jak si Moskva upevňovala moc ve zdejším rozhodujícím mocenském orgánu, komunistickém politbyru, a jak se jí dařilo svazovat českou a sovětskou ekonomiku. Ve zdejší tajné policii, na ministerstvu vnitra či obrany seděli podle historiků sovětští poradci z KGB, kteří ze zákulisí ideově řídili chod důležitých úřadů.

Jak prozradil pečlivě vedený archiv přeběhlého sovětského špiona Vasilije Mitrochina, pro KGB psaly hlášení i nejmocnější persony komunistického Československa. „Pro Komunistickou stranu Sovětského svazu a jejího vůdce soudruha Brežněva jsem připraven splnit jakýkoli úkol,“ psal v roce 1974 centrále KGB jeden z českých komunistických bossů, pozdější československý ministr vnitra Jaromír Obzina. Hlášení psali i další význační kolaboranti včetně posledního generálního tajemníka KSČ Miloše Jakeše, a i když znění jejich dopisů Mitrochinovy dokumenty neobsahují, podle úřední doušky sovětského referenta – „soudruzi z Prahy objektivně hodnotí aktivity ostatních členů vedení KSČ“ – šlo zřejmě o udavačské dopisy na sebe navzájem.

„KGB měla k dispozici seznamy agentů československé tajné služby StB a velmi pravděpodobně je využívala, stejně tak tu ovšem měla své vlastní agenty pracující jenom pro ni,“ říká historik a poslanec (ODS) Pavel Žáček. Zatímco agenti StB se po listopadu 1989 stali veřejně známými, Moskva své archivy československých spolupracovníků nikdy nezveřejnila; v médiích často opakovaná podezření, že někteří z nich pro Moskvu pracovali i dlouhá léta po roce 1989, se proto nedají nijak ověřit, ale ani nijak vyvrátit. „Neexistují žádné přímé důkazy o jejich využití, tím ale neříkám, že prosazování dnešních ruských zájmů prostřednictvím starých agentů neexistuje,“ dodává Žáček.

Přesnější informace nezjistíme ani z oficiálních výročních zpráv BIS, které před ruskou snahou obnovit či posílit zde svůj vliv varují už dvacet pět let, prakticky od okamžiku, kdy začaly být zveřejňovány. „Hledat nebezpečí jen v agentech je scestné. To ruské působení po roce 1989 bylo hodně široké. Od zakládání různých podivných spolků, jako byl třeba Klub českého pohraničí, kde se scházeli komunističtí nostalgici, nebo malých firem, za nimiž stáli bývalí i současní příslušníci ruských tajných služeb, až po ovlivňování naší ekonomiky, třeba v posilování trendů prosazujících závislost na ruském plynu, ropě, jaderném palivu,“ říká bývalý šéf české rozvědky Karel Randák v knize Nepohodlný agent. Podle Randáka se třeba ruská ambasáda v Praze snažila v posledních třiceti letech dostávat k informacím hodně přes tuzemské politiky. „Nepotřebovali zrovna špiony. Promoskevští komunisté byli nebo okamurovci dnes jsou členové řady poslaneckých výborů, v nichž se projednávají tajné a citlivé informace. To mohla být přímá cesta i k ovlivnění ekonomiky a řady zakázek,“ vysvětluje Randák. Důkazy ale nenabízí ani on, ani další představitelé tajných služeb, včetně zpráv BIS, které upozorňují na ruské zájmy získat spolupracovníky v české politice. Buď nejsou přímé důkazy, nebo jde o stále „živé“ spisy.

Dva prezidenti

Sdružení křesťanských podnikatelů v České Lípě určitě v roce 1990 nikdo nezařadil „na první dobrou“ do možné páté kolony z Česka odcházejícího okupanta. Jejich nápad privatizovat letiště ve vojenském prostoru Ralsko, který právě opouštělo ruské vojsko, vypadal odvážně a vizionářsky: členové sdružení chtěli vojenské letiště ležící nedaleko metropole i středočeských a severočeských průmyslových firem proměnit v cargo letiště se spojením do celého světa.

Zdeněk ZBYTEK - Miroslav VACEK - TK a.s. Svobodná zóna
A časem bude letiště. (Zbytek) • Autor: ČTK

Avšak v okamžiku, kdy „křesťanští podnikatelé“ oznámili, že o privatizaci se bude ucházet jimi založená firma Svobodná zóna, dostal nápad úplně jiné obrysy. Podílníky ve Svobodné zóně byli totiž poslední náčelník komunistické armády (chvíli také ministr obrany v již svobodném Československu) Miroslav Vacek a plukovník Zdeněk Zbytek. Zvláště ten druhý se v revolučních listopadových dnech proslavil tím, že jako velitel tankového praporu vyzval komunistické politbyro k nasazení armády proti demonstrantům a k jejich zastrašení vysláním tanků jeho pluku. Zbytek mluvil v médiích o miliardách korun, které má prý Svobodná zóna na svůj projekt slíbené od amerických a japonských investorů. Jejich jména však podílníci nikdy nesdělili, a vzniklo tak podezření, že se Zbytek a Vacek pokoušejí získat strategicky položené letiště pro Rusy. Vláda nakonec na projekt nevypsala žádnou soutěž a letiště je dnes spoře využíváno spíše k turistickým účelům.

Proč tuto dávno zapomenutou příhodu připomínáme? Mnoha mediálními komentátory, politiky nebo bezpečnostními experty jsou považováni za dva hlavní koně prosazování ruského vlivu Miloš Zeman a Václav Klaus. „Post prezidenta, který oba zastávali, má u občanů velkou úctu. Tedy cokoli, co říkali, a říkali toho ve prospěch Putina v posledních dvaceti letech hodně, mělo velký dopad,“ komentuje dnes někdejší český premiér a respektovaný politik Petr Pithart. Zmíněný plukovník Zbytek, který začal v devadesátých letech podnikat a jeho firmy sídlily v budovách ruské ambasády, sehrál v přiblížení Miloše Zemana k Putinovi velkou roli.

Presidents of Russia and Czech Republic meet in Moscow
Mé lidi dobře znáte. (Zeman s Mynářem a Nejedlým u Putina) • Autor: Profimedia

Byl to například právě on, kdo začal organizovat v roce 2005 cesty Miloše Zemana na „mírové“ konference o mezinárodní politice na ostrově Rhodos, pořádané podle řady analýz ruskými tajnými službami. Zbytek byl od počátku manažerem Strany práv občanů, skrze niž se Miloš Zeman kolem roku 2010 začal vracet do politiky, a byl i mezi lidmi organizujícími první Zemanovu prezidentskou kampaň.

„Zbytek byl velký lobbista, domlouval v Rusku spoustu obchodů, jak sám říká s trolejbusy, komponenty elektráren a dalšími, média se dohadovala, jestli pracuje pro ruské tajné služby, ale to nemusel, pro Moskvu odváděl získáváním přízně lidí, jako byl Miloš Zeman a politici kolem něj, skvělou práci,“ říká v knize Karel Randák.

Cesta Václava Klause od ctitele britské konzervativní političky Margaret Thatcher do tábora obdivovatelů a ideových stoupenců autoritativního Putinova režimu je nenápadnější a co do motivů méně přehledná. Podle vzpomínek Václava Havla vždycky patřil k odpůrcům členství České republiky v NATO, veřejně se k tomu Klaus „přiznal“ až kritikou alianční operace proti Srbsku provádějícímu genocidu kosovských Albánců. Na počátku tisíciletí zjistila média, že se přátelí s majitelem karlovarského hotelu Alexandrem Rebjonkem, mužem považovaným tajnými službami za agenta KGB, ale celý rozsah a důsledky Klausova proputinovského postoje ze střípků složil a veřejně odhalil až v roce 2008 bývalý senátor Josef Jařab. „V dubnu 2008 slíbil v Kremlu Putinovi, že v průběhu našeho předsednictví EU bude Česko pracovat na vylepšení vztahů Unie s Ruskem. A bylo to jediné, co kdy Klaus k našemu předsednictví veřejně řekl,“ napsal například Jařab. V témže roce také Klaus podpořil Moskvu v agresi proti demokraticky a prozápadně orientované Gruzii. V tu dobu se dvakrát tajně setkal s šéfem a spolumajitelem největší ruské firmy na těžbu ropy Lukoil Vagitem Alekperovem – o čem jednali a co dohodli, nevěděli údajně ani představitelé tajných služeb, s nimiž Respekt tehdy o utajené návštěvě mluvil.

Tehdy pochopili

Jisté je, že v letech 2005–2010 upozorňovala BIS ve svých veřejných výročních zprávách opravdu zřetelně na zvýšené aktivity Rusů v Česku a vzhledem k utajení většiny faktů pro veřejnost se dalo jen domýšlet, proč se BIS začala Ruska obávat. Byla to doba, kdy Miloš Zeman, jak už bylo řečeno, začal navštěvovat Putinovými lidmi organizované „dialogy civilizací“ na ostrově Rhodos, Václav Klaus se sblížil s významným ruským oligarchou, jehož firma se chystala podle svých veřejných vyjádření expandovat v Česku, a Jiří Paroubek dal ještě jako premiér v roce 2005 záštitu velké „podnikatelské“ konferenci pořádané v Praze Klubem Rusko, jehož zakladatelem byl plukovník Zbytek. Jiřímu Paroubkovi, podporovanému nepřímo prezidentem Klausem a několika poslanci ODS, se v roce 2009 podařilo vyslovit nedůvěru vládě ve chvíli, kdy jsme předsedali Evropské unii, a prestiž země velmi utrpěla.

Jednu konkrétnější zmínku v informacích BIS ovšem z té doby najdeme. Podle zprávy kontrarozvědky z roku 2008 se ruští zpravodajci snažili kontaktovat a ovlivňovat tuzemské politiky, občanská sdružení a média, aby zvýšili odpor české veřejnosti k vybudování americké radarové základny v Brdech, která se měla stát důležitou součástí protiraketového štítu v Evropě.

Proti stavbě radaru začal protestovat v roce 2006 čerstvě založený spolek Ne základnám podporovaný pak desítkami dalších, do té doby neznámých organizací. Spolek získal peníze – médiím se ani tehdy, ani později nepodařilo zjistit, kdo hnutí financoval – na nájem kanceláří a otevření poboček ve všech krajských městech, podporovala ho parlamentní komunistická strana a později se na jeho stranu přidal původní podporovatel stavby Jiří Paroubek a s ním postupně celá sociální demokracie včetně vlivného poslance a pozdějšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. „To, že se radar nepodařilo nakonec prosadit, byl první velký úspěch propagandy Rusů v Česku a my ztratili do velké míry Václavem Havlem získanou přízeň u USA,“ říká dnešní předseda bezpečnostního výboru sněmovny Pavel Žáček. „Radar byl první skutečnou prohrou s dezinformačním atakem z Ruska. Dost jsme to tehdy podcenili a prohráli jsme důležitou válku,“ dodává dlouholetý zpravodajec a bývalý náměstek rozvědky Jan Paďourek. „Ve válečné strategii má obrovský význam, jak se o jejím smyslu podaří přesvědčit veřejnost, která ji pak podporuje. Vyhrála ruská smyšlená propaganda, že radar z nás udělá první cíl války proti Západu. Tehdy Rusové možná pochopili, jak málo odolná je česká společnost proti informační manipulaci,“ dodává Paďourek.

Mimochodem hnutí Ne základnám dodnes existuje, aspoň formálně jako anonymem krytá webová stránka, na níž jsou čas od času zveřejněny proruské texty. Radar nyní stojí v Rumunsku a podle vojenských expertů je jedním z klíčových komponentů obrany proti ruským raketám. Někdejší prominentní vůdce odporu Zaorálek je ale doteď rád, že napomohl tuzemskému zrušení stavby. „Kdyby tady byl, byli bychom prvním terčem útoku,“ opakoval svůj někdejší argument po ruském napadení Ukrajiny médiím v odpovědi na otázku, zda přece jenom nelituje své tehdejší účasti na protizápadním a protispojeneckém hnutí.

Druhá verze

Pak ovládli na dlouhou dobu proruskou scénu dva prezidenti. Oba ve svých vyjádřeních mluvili o „ekonomické diplomacii“, která pomíjela varování bezpečnostních expertů, zavírala oči před viditelnými hrozbami a nad politiku a strategické rozvahy stavěla byznys. „Rusko je výhodný ekonomický partner, měli bychom zvýšit vzájemný obchod,“ prohlásil krátce po svém prvním zvolení prezidentem Miloš Zeman. A „za výhodného partnera, kterého nemůžeme obcházet“, prohlašoval Rusko i Václav Klaus.

Nicméně čísla říkají, že se ani jednomu z nich nepodařilo Česko nijak významně provázat ekonomicky s Ruskem. Od roku 2005 do předloňského roku stoupl třeba export českých výrobků do Ruska na trojnásobek, nicméně i tak znamenal jen tři procenta celkového českého vývozu. A přestože jsme závislí na ruském plynu a do jisté míry i na ropě, je dovoz z Ruska v našem celkovém dovozu zboží ze zahraničí zanedbatelný – zhruba dvě a půl procenta. V Česku nejsou prakticky žádné ruské investice ve strategickém odvětví kromě firmy Škoda Jaderné strojírenství dodávající komponenty do jaderných elektráren. Výjimkou se díky tlaku prezidenta Zemana měl stát nový jaderný blok v Dukovanech, kde byla soutěž Babišovou vládou od počátku designována pro ruský státní gigant Rosatom. Ale po silném odporu bezpečnostních institucí a po obstrukcích opozice bylo zadání stavby oddalováno a po loňském zjištění policie a BIS, že za teroristickým atentátem na muniční sklad ve Vrběticích v roce 2014 stáli agenti ruské vojenské tajné služby GRU, bylo Rusko z možnosti účastnit se stavby vyloučeno.

08/12/2011 Praha Ceska Republika navsteva prezidenta Ruské federace Dmitrije Medvedeva v CR
Pozdravujte pana Putina. (Klaus s Medveděvem v Praze) • Autor: Milan Jaroš

„Zeman a do velké míry i Klaus šli na ruku Rusku především svými veřejnými výroky, které na jednu stranu ovlivňovaly situaci v Česku a na druhou stranu je ruská oficiální propaganda a tamní média využívaly k citacím, jak Rusko vidí rozumný Západ,“ říká v již zmíněné knize Karel Randák. Ukázkou této symbiózy může být postoj Miloše Zemana k vrbětickému atentátu: v rozporu s vládním i policejním komuniké prezident vytrvale mluvil o tom, že kromě možného angažmá ruských agentů existuje ještě další vyšetřovací verze, podle níž šlo o nešťastnou náhodu. Přestože vyšetřovatelé existenci „druhé verze“ opakovaně popřeli, Zeman se stal zásadním zdrojem pro ruská oficiální média s dodatkem, že za jeho zpochybněním role GRU „stojí mnoho občanů České republiky a nespočet z nich mu zaslal podporu“.

Podle analýz společností Semantic Visions a Evropské hodnoty či Čeští elfové patří Miloš Zeman v ruských médiích mezi nejcitovanější západoevropské politiky. Nejde o absolutní čísla, ale srovnání počtu citací a zmínek v západních a ruských sdělovacích prostředcích, z něhož vyplývá, jaký význam má pro média v různých zemích ten který politik. Miloše Zemana citovala ruská média obšírně v jeho odmítnutí sankcí proti Rusku po anexi Krymu, často citovala jeho odmítavý postoj k demokratické revoluci, která v roce 2014 ukončila na Ukrajině proruský režim. Vrcholný akt loajality pak Zeman předvedl v roce 2018, kdy po pokusu zavraždit přeběhlého ruského agenta Sergeje Skripala v anglickém exilu ruským nervovým jedem novičok přispěchal do televize s prohlášením, že v akci nemusí mít prsty Rusko, protože novičok, sofistikovaný armádní jed, se „podle jeho informací“ vyráběl i v Česku. Jeho lež byla v Rusku široce citována jako důkaz vyvracející „žvásty britské vlády“ a v západním světě Zemanovi definitivně vynesla pověst Putinova ke všemu odhodlaného užitečného idiota.

Václav Klaus byl v ruských médiích citován podstatně méně a podle zmíněných analytiků je vyzdvihována především jeho role v boji proti Evropské unii. „Co se týká evropských záležitostí a Ruska, Klaus rozhodně prohlásil, že Evropská unie a USA vyprovokovaly ruskou anexi Krymu podporou opozičních protestů na Ukrajině,“ citovala ho v roce 2015 ruská státní agentura Sputnik. „Praha se po dvou desetiletích naučila vzdorovat bruselskému diktátu. Zasloužil se o to exprezident Václav Klaus a jeho nástupce Miloš Zeman. Díky nim se Česká republika může pyšnit nezávislým hlasem na mezinárodní politické scéně,“ je další citát z agentury. Jak vyplývá z analýz společnosti Semantic Visions nebo Romana Mácy, podobných odkazů najdeme v ruském tisku na stovky.

Rozvrácená bytost

Miloš Zeman byl podle Františka Vrábela ze Semantic Visions nebo Bohumila Kartouse z organizace Českých elfů pro českou dezinformační proruskou scénu klíčovou osobností a jeho nedávný obrat, kdy odsoudil ruskou válku proti Ukrajině a Vladimira Putina nazval „šílencem“, proto mezi zdejšími dezinformátory vyvolal šok. Ten ale postupně odezněl a nyní – ve třetím týdnu invaze – už dezinformační kampaň opět nabírá na síle.

Třeba falešná zpráva o výrobě ukrajinské špinavé jaderné bomby, kvůli níž muselo Rusko rychle jednat, se podle Vrábela šířila přes sociální sítě obrovskou rychlostí a měla tisícinásobně větší čtenost než běžné seriózní zprávy o ukrajinské válce. Po upozornění nejvyššího státního zástupce Igora Stříže, že veřejná podpora ruské invaze může být za jistých okolností trestná, jsou však teď dezinformační weby přece jen obecně opatrnější – prostým surfováním se dá zjistit, že se omezují na odsuzování západních dodávek zbraní pro Ukrajinu, protože „brání dojednání míru“, a na zpochybňování pravdivosti zpráv ukrajinských médií nebo vlády. Nicméně podle Vrábela nebo průzkumu společnosti Globsec, která zkoumala odolnost společnosti v některých zemích východní a střední Evropy, je tu pořád potenciál třiceti procent občanů náchylných dlouhodobě věřit falešným zprávám, a vláda by proto měla podle expertů na dezinformace jednat.

Podle informací Respektu doporučily bezpečnostní instituce vládě „situaci dezinformačních webů řešit“. Co se však za tím skrývá, se podle vyjádření premiéra Fialy teprve dozvíme. Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám dostane ve vládě partnera, zatím nejmenovaného premiérova poradce, který by měl dodat návrhy, jak věc vyřešit, aniž by šlo o ústavní zásah do svobody slova. „Je to trochu komplikované,“ říká zdroj z tajných služeb, „sice víme, že jsme v hybridní válce s Ruskem, ale české zákony takový pojem neznají a stav válečného ohrožení, který by mohl zakázat jakoukoli proruskou propagandu, zatím vyhlášen není.“

Dalším rizikem vyplývajícím z průniku ruského vlivu na naše území může být třináct tisíc v Česku zaregistrovaných firem s ruskými majiteli. Většinou jde o malé firmy bez zaměstnanců, skoro polovina z nich je nečinných. Nicméně informace ze zprávy BIS z roku 2019 upozorňuje na větší výskyt rizik spojených se založením společností v Česku. Některé z nich mohou sloužit třeba jako krytí pro praní peněz, kterými Rusové mohou financovat své operace v Česku – například právě podporu dezinformací. Firmy s ruskými majiteli začalo prověřovat ministerstvo financí i tajné služby či policie. BIS spolu s policií zjistila před čtyřmi lety, že jedna z malých tuzemských firem vlastněná Rusy byla zástěrkou kremelské tajné služby FSB pro zřízení tuzemské hackerské „farmy“; majitelé po zadržení policií a následném propuštění zmizeli.

V Česku žije také zhruba čtyřicet tisíc Rusů. Podle zpráv BIS ale v roce 2019 „utichly aktivity ruských zpravodajských služeb uvnitř zdejší ruské komunity“. Nedá se samozřejmě vyloučit, že Rusové mohou být znovu využiti v zájmu Kremlu. „Fakt, že po zjištění pachatelů atentátu ve Vrběticích byla vyhoštěna většina ruských diplomatů, mezi nimiž byly desítky zpravodajců, hodně omezil možnosti Ruska na našem území i směrem do ruské komunity,“ upozorňují zpravodajci BIS. Podle již citovaného zpravodajce Jana Paďourka „bezpečnostní instituce, analýzy i tajné služby nevylučují, že tu mohou být možná desítky spících agentů a stovky ruských občanů připravených spolupracovat s Putinem“.

Podle obšírné zprávy sepsané loni na jaře poslaneckou komisí pro hybridní hrozby jsou dezinformace „účinným nástrojem, jak devastovat morálku společnosti“. Co si pod tím představit, přibližuje člen komise Pavel Žáček: „Podstatou dezinformace je zpochybnit fungování státu, důvěryhodnost institucí, informací jako takových, je to přesvědčování občana, že nic z toho, o co by se mohl opřít, neplatí.“ Podle Paďourka se „produktem“ dezinformací a lží stává „rozvrácený člověk, který se angažuje především v destruktivních aktivitách“ nebo „zcela odevzdaná bytost, která se neangažuje v ničem“. „To jsou osobnosti, které pak věří diktátorům, vůdcům, politickým manipulátorům,“ dodává Paďourek.

„Součástí dezinformací jsou nenávistné projevy,“ stojí ve zprávě komise. Nedávno to v rozhovoru pro Radiožurnál potvrdil i František Vrábel. „Podstatou dezinformace není přesvědčit o lži, je to vyvolání nenávisti vůči domnělému protivníkovi, a to je základ nesmiřitelného rozdělování a oslabování společnosti,“ dodává.

„Zemanovi, Babišovi, Klausovi nebo třeba Okamurovi se podařilo v minulých letech připravit pátou kolonu, lidi, kteří jsou ochotni věřit kremelské nebo jiné propagandě, a třetina národa věřící lžím je dost, aby se měla Moskva v dobývání Česka o co opřít,“ říká Žáček. „Dezinformační scéna je dnes nejviditelnějším úspěchem ruské hybridní agrese proti Česku,“ dodává.

Boj proti dezinformacím a hybridním hrozbám se stal také součástí posledního summitu premiérů zemí EU, bude ho projednávat tuzemská Bezpečnostní rada státu na svém nejbližším jednání. „Skutečného vítězství ve válce dosáhnete, když je o vítězství přesvědčena společnost,“ říká Jan Paďourek. Je to podle něj stejné jako s demokracií: pokud občané nebudou věřit, že demokracie je jejich vítězství, nebude fungovat dobře.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jaroslav Spurný

redaktor

spurny.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2985

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte