Patří k nejvýraznějším fotografům své generace, ale nezapře, že zběhl od malby. Přitahují ho symboly, rituály, zmar a mizení. Loni dokončil cyklus Auta, který zachycuje autovraky jako přízraky osidlující krajinu. Václav Jirásek na sebe poprvé upozornil se skupinou Bratrstvo na sklonku osmdesátých let. Její práce se letos opět objevily v galeriích.
Jak vnímáte práce Bratrstva v době, kdy se vaše tehdejší fotografie už ocitají v kontextu nedávné historie – na expozici Obrazy konců dějin a na fotografické retrospektivě lakonicky nazvané 1989 ve Veletržním paláci.
Připadám si, jako by ty fotografie nebyly ode mě. Tvrdí se, že člověk jednou za sedm let kompletně vymění veškeré buňky v těle, takže to vlastně už doopravdy nejsem vůbec já, kdo to fotografoval. Dívám se na ně, jako by byly od někoho jiného.
Pro rukopis Bratrstva bylo charakteristické, že prolínal prvky estetiky socialistického realismu a zároveň romantismu. Když toto spojení člověk vysloví nahlas, řekl by si, že to nemůže fungovat. S jakou emocí fotografie vznikaly? Fascinace i kritika, vzdor i okouzlení?
Od všeho trochu. Ale důležité je říct, že v principu jsme všichni byli romantici a zůstali jsme jimi dodnes, což se do současné doby možná nehodí. Míchání vlivů bylo na celém procesu nejzábavnější. Každý z nás měl rád něco – přinášel to s sebou a tím to…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
