Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Mohlo by to vyjít

Ondra01_jaros
Adam Ondra • Autor: Milan Jaroš

Když potřese rukou na pozdrav, je to jako stisk Hulka. Dlaň má velkou, síla v prstech je znát. Adam Ondra je už pár let nejlepším světovým lezcem po skalách, z haly má tři tituly mistra světa. Ve dvaceti šesti letech je národní ikonou, sportovní značkou i adeptem na státní vyznamenání. Za rok bude jeho disciplína poprvé na olympiádě a vypadá to na napínavou podívanou. Přiveze brněnský Spider-Man z Tokia zlato?

Poslední roky se o vás v Česku mluví jako o nejlepším lezci světa. Je to přehnané, nebo ne?

Já to raději nekomentuju. Řekněme spíš jeden z nejlepších.

 U lezců a horolezců nejsou výsledky tak přehledné jako v hokeji nebo v atletice. Existuje víc disciplín, leze se v hale i ve skalách. Dá se v kostce shrnout, v čem a proč jste – jak říkáte – jeden z nejlepších?

Tak zaprvé bych řekl, že nejsem horolezec, ale lezec. Horolezec leze po horách. Já někdy také, ale jen proto, že tam lezu po skalách. Vylézt na vrchol jednoduchou cestou mě až tak nezajímá. Lézt po ledu také ne.

 Co vás tedy zajímá?

Náročné cesty, s holýma rukama a s lezačkami na nohou. V takto vymezeném lezení mě zajímá v podstatě všechno.

Co nejvíc?

Sportovní lezení venku na skalách. U toho jsem začal a věnoval jsem tomu nejvíc úsilí. Dnes už možná víc lidí leze v halách, ale donedávna bylo lezení venku základ. Pro mě to pořád platí.

 Pozor, lezci neříkají, že skálu zdolali nebo pokořili. Cesta se prostě vyleze.

Tweetni to

Venku držíte už dva roky něco jako světový rekord – jste první, kdo zdolal skalní cestu obtížnosti 9c. Co si pod tím představit?

Pozor, lezci neříkají, že něco zdolali nebo pokořili. Cesta se prostě vyleze. Skálu bereme s respektem a říct, že ji někdo zdolal či pokořil, v tom žádný respekt není. Jinak to ale platí. Každá cesta, ať už sportovní nebo v horách, má svoji obtížnost. A nic obtížnějšího než já zatím nikdo nevylezl.

 Platí, že je to výkon, kterého si ceníte nejvíc?

Stoprocentně. Víc než mistrů světa nebo dalších výsledků. Dva roky jsem tu cestu měl v hlavě, specificky jsem na ni trénoval a uspěl jsem až při sedmé výpravě. Vůbec to nebylo jednoduché.

Paskvil, ale budiž

Poslední rok jste skály nechal stranou kvůli přípravě na olympiádu 2020. Lezení bude v Tokiu poprvé jako soutěžní disciplína, od vás se vesměs čeká medaile – plánujete to také tak?

Je to naprosto nepředvídatelné. Pro olympiádu vznikla speciální lezecká soutěž, složená ze tří různých disciplín. Každá z nich má svoje specialisty a dosud nikdo se nevěnoval všem třem najednou. Čili všechno je otevřené.

Reklama
Reklama

Ondra03_jaros
Adam Ondra • Autor: Milan Jaroš

 Jak závod bude vypadat?

První disciplína je soutěž na rychlost, kde je standardizovaná patnáctimetrová trať, kterou všichni znají. Jde jen o to dostat se nahoru co nejrychleji. Druhý je bouldering, což je to, co vidíte tady v hale. Nižší bloky pár metrů nad zemí, kde se leze bez lana a úkolem je zvládnout čtyři či pět krátkých izolovaných problémů. Třetí je lezení na laně na obtížnost, po cestě, kterou uvidíme poprvé až před závodem a kde se hraje o to, kdo doleze výš.

 Všechny tři závody probíhají jeden den?

Ano, nejdřív dvacet lidí v kvalifikaci a další den osm lidí ve finále.

 Jak se v trojboji určí, kdo ho celý vyhraje?

Rozhoduje součin pořadí v jednotlivých třech disciplínách. Kdo aspoň jednou vyhraje a získá jedničku, má na konci velkou výhodu. Teoreticky se může stát, že první místo z rychlosti a třeba poslední místo z obou dalších disciplín může dát dohromady bronz. Jde o nevyzkoušenou novinku.

 Loni už se zkoušela v Innsbrucku – v obtížnosti jste byl první, celkově druhý. Čili kombinace vám spíš vyhovuje?

Lepší by samozřejmě bylo mít tři sady medailí. Ale už jsem se smířil i s kombinací. Je to paskvil, ale budiž.

 Paskvil?

Jak jsem říkal, lezení na rychlost je záležitost specialistů. Nikdy jsem ho nezkoušel, a nebýt olympiády, tak mě ani nezajímá. Sám sebe považuju hlavně za lezce na obtížnost. U toho jsem začínal a tomu se věnuju nejvíc. I bouldering byl donedávna hlavně o technice, která byla bližší lezení po skalách. Za posledních pět let se však hodně změnil. Jde víc o skákání, lezci tomu trochu posměšně říkají parkur. Od skalního lezení se bouldering hodně vzdálil. Já strávil posledních pět let spíš na skalách, tak to teď musím dohánět.

 Jak to jde?

Naštěstí to vypadá, že dobře. Zlepšuju se i v rychlosti, kde mám ale ještě rezervy. Takže uvidíme.

 Loni v Innsbrucku jste byl druhý hlavně kvůli rychlosti. Ta bude rozhodovat i příští rok?

To se vůbec neví. Každopádně já s rychlostí začal až někdy loni na podzim, později než ostatní nespecialisté. Čili doufám, že mám zlepšení ještě před sebou.

 Jak moc je třeba se zlepšit?

Můj rekord je zatím 7,70. To je mezi specialisty něco jako úroveň okresního přeboru. Specialisté mají rekord za 5,48. Ale mají zas velký handicap v ostatních dvou disciplínách. Já se musím v rychlosti poměřovat s univerzálnějšími lezci. Rekord mezi nimi je 6,28. Řekněme, že potřebuju zalézt pod sedm, abych mezi nimi nebyl poslední. Pro mě jsou ale hlavní ty druhé dvě disciplíny. Pokud v nich člověk skončí dvakrát první, pak může být v rychlosti poslední. Na to se však samozřejmě nedá spoléhat.

Čím výš, tím líp

V obtížnosti, vaší hlavní disciplíně, je cesta pokaždé jiná a vy ji vidíte až těsně před závodem?

Přesně tak. Hala je zavřená, nás zavřou do izolace, pak pustí dovnitř diváky a potom nás na obhlídku trati. Šest minut se koukáme nahoru a snažíme se trať si zapamatovat. Pak se jde zpátky do izolace a vypouštějí nás jednoho po druhém.

 V závodě je pouze jeden pokus?

Ano. V každém kole jen jeden. Vyhrává ten, kdo doleze výš. Odkud člověk spadne, to se počítá. Bohužel se na olympiádě do trojkombinace nesbírají body podle výkonu, jako třeba v desetiboji. Takže bude úplně jedno, jestli někdo vyleze výš o jeden chyt nebo o třicet. Rozhoduje jen pořadí.

Na samotné lezení je také šest minut?

Ano, ale to většinou ani nevyčerpáme. Když je cesta postavená správně, tak by lezec ani neměl mít možnost se na ní šest minut udržet.

 Protože je tak těžká?

Ano. Jednotlivé kroky třeba ne, ale celkově má jít o extrémní zátěž, kterou je třeba si správně rozvrhnout a pracovat s únavou. Někdy se podaří najít na cestě nějaké mikroodpočinky, ale tomu se stavěči snaží předejít.

 Proč?

Je to pak špatná show. Když se dá někde po cestě odpočívat, každý se tam zasekne a diváky to nebaví. Rozhoduje, jak je kdo technicky vyspělý lezec a vymyslí něco, na co stavěči ani nepomysleli – někde si zaklíní koleno, někde se rozkročí. Nebo má prostě dost velkou fyzičku, takže si dokáže odpočinout i na relativně špatném chytu.

Ondra03_Canada_foto PETR PAVLíčEK
Adam Ondra

V čem je hlavní rozdíl mezi obtížností a boulderingem?

Bouldering je lezení bez lana na krátkých blocích. Kdybych to přirovnal k atletice, tak obtížnost je něco jako patnáctistovka a bouldering je spíš sprint. V obtížnosti lezete s lanem třeba padesáti- nebo šedesátikrokovou cestu. Na boulderech jsou kroky čtyři, někdy jich je pět.

Na boulderech je pokusů víc?

Ano. Na každý boulder je pět minut a můžete to zkoušet, dokud máte čas. V semifinále je boulderů pět, ve finále čtyři. Hodnotí se, kolik z nich vylezete a na kolik pokusů. Jeden je třeba téměř nevylezitelný, tři jsou lehčí a na tom posledním se rozhoduje. Někomu nesedne, špatně ho přečte, párkrát ho zkusí nějakou úplně špatnou metodou – a když takhle uteče pět minut, tak jste v háji.

 V jakém pořadí jsou disciplíny za sebou?

Rychlost, bouldering a obtížnost.

 To vám vyhovuje?

Spíš ano. Pro mě je dobře, že moje nejlepší disciplína je až na konci.

 Proč?

Už můžu spoléhat na to, že někteří závodníci budou unaveni.

 Vy ne?

Ne tolik. Obtížnost je můj základ a z toho se odvíjí i můj trénink. To málo, co se leze v závodě na rychlost a na boulderech, mě myslím nijak únavově neovlivní. Závodníci, kteří vycházejí spíš z boulderingu, se soustředí na sílu a jsou zvyklí spíš na menší tréninkovou dávku. Takže na konci závodu už by mohli být unaveni víc.

 Proč je pouze jedna medaile dohromady, když plavci jich můžou mít třeba osm?

Jsme na začátku. Lezení v Tokiu vlastně ani není jako regulérní sport, ale jako doplňková disciplína. Od roku 2020 platí pravidlo, že pořadatelská země si může vybrat jeden sport navíc. Japonsko si vybralo lezení a olympijská komise řekla, dobře, ale máte jen jeden závod a disciplínu si vyberte sami. Nejdřív se spekulovalo, že to bude lezení na obtížnost, což já považuji za něco jako královskou disciplínu. Ale nakonec zřejmě padlo rozhodnutí, že by nebylo fér nechat ostatní stranou.

 Cítím, že hodně lidí ode mě na olympiádě čeká medaili. Je to ale naprosto nepředvídatelné.

Tweetni to

Český stavěč závodních cest Jan Zbranek v jednom rozhovoru říkal, že by možná mohl mít teoreticky šanci něco v Tokiu stavět, ale prý to asi nevyjde, protože, cituji, jedním z nejlepších lezců a kandidátů na medaili je také Čech. Myšleno vy. Cítíte se tedy na medaili?

Tak asi minimálně cítím, že si to o mně dost lidí myslí. Já sám za sebe to nechci říkat. Zkrátka se připravuju na to, abych podal co nejlepší výkon. Pokud jde o výsledek, tak hlavně kvůli násobení pořadí je vážně za momentální situace naprosto nepředvídatelné, co se na olympiádě může stát.

 Jaký je plán na zbývající rok? Žádné skály, jen haly?

Tuto sezonu jsem se rozhodl objet většinu důležitých závodů, hlavně těch v boulderingu. Ten bude, myslím, v Tokiu rozhodovat. V obtížnosti si věřím, tam mi stačí můj standardní výkon. Na rychlosti průběžně pracuju, ale nikdy dřív jsem to nedělal a naštěstí ani není třeba dohnat největší specialisty, protože ti nás ostatní ve zbylých dvou disciplínách těžko dotáhnou.

Hlavní soupeř je Jakob Schubert, jako loni v Innsbrucku?

Asi ano. Proti nám jsou boulderisti, kteří ale budou na obtížnosti zaostávat, protože jim chybí vytrvalost. Nás dva s Jakobem bych bral primárně jako lezce na obtížnost, kteří ale zároveň umějí také bouldering a dokážou tu disciplínu i vyhrát.

Prostě si věříme

Těšíte se, až bude po olympiádě a vyrazíte zas s čistou hlavou ven na skály?

Určitě, bez skal si život neumím představit.

 Horolezec Marek Holeček v jednom rozhovoru říkal, že od vás na skalách čeká ještě mnohem víc, než jste zatím předvedl. Máte už něco dalšího v plánu?

Jistě, mám cesty, které jsem už zkoušel a které jsou těžší než to, co jsem zatím vylezl. Čili další meta je 9c+.

 Váš rekord 9c padl v Norsku, na skále, která podle videa laika překvapí. Jde v podstatě o jeskyni, cesta je pár metrů nad zemí, žádný vysoký extrém, žádné scenerie…

Jasně, těžká cesta může vypadat jakkoli. Může mít pět metrů, nebo to může být padesátimetrový převis. Ve skalách se dá najít všechno.

 Jak se nová nejtěžší cesta hledá?

O Norsku mi řekl jeden nizozemský lezec. Viděl jsem fotku a už z ní lezecké oko pozná, že bude stát za to a že mě bude bavit. Když vím, že tu cestu budu zkoušet týdny, měsíce a roky, tak mě musí bavit.

Ondra04_jaros
Moc toho nepotřebujeme. (Adam Ondra na tréninku) • Autor: Milan Jaroš

 A dál?

Dál se dojede na místo, podíváte se ze země a vidíte, že touhle linií to půjde, tamhle je nějaká spárka, hranka… A pak vezmete vrtačku a začnete po cestě vrtat nýty pro lano a vlastně až potom na laně lezec zjišťuje, jestli ty chyty, o kterých ze země doufal, že tam budou, tam opravdu jsou.

Kdo vyleze první, dává cestě jméno?

Většinou ano. Ale například ve Francii je zvyk, že jméno dává ten, kdo cestu navrtá. I když ji třeba pak sám nevyleze a nechá ji ostatním.

 Jak vás napadlo jméno Silence?

Když jsem ji poprvé zvládl, tak to byla tak silná emoce, že jsem ze sebe nevydal ani hlásku. Pamatuju si to jako chvíli absolutního klidu a ticha. Proto Silence.

 Trvalo čtyři roky, než se to povedlo?

Ano. V roce 2012 jsem na stejném místě vylezl jinou cestu, Change, což bylo v té době vůbec první 9b+ na světě. Čili tehdy také vůbec nejtěžší cesta. A hned další rok jsem tam navrtal další cestu. Tehdy jsem jí říkal Project Hard, dnes je to Silence.

 Věděl jste, že se dá vylézt?

Když jsem tam visel v těch nýtech na laně a osahával všechny ty chyty, tak už jsem věděl, teoreticky to půjde. Že když to nevylezu já, tak někdo jiný po mně.

 Ve filmu to opravdu vypadá jako studená jeskyně ve stínu. Žádná impozantní prosluněná stěna, jak by si laik nejtěžší cestu světa představoval. Co na ní bylo tak zajímavého?

Hezká příroda je hned před jeskyní. Ale jinak v tomto se lezci neshodnou. Někoho fascinuje nějaká ta fantastická linie podél impozantní hrany, i když tam třeba není tak zajímavé lezení. A mě právě zajímá hlavně to lezení. Čili mně je v podstatě jedno, že mám lézt na nějaké zelené skále v lese. Pro mě je rozhodující ta komplexnost a zajímavost pohybů. Naše lezení není, jako když lezete po žebříku, kde by obtížnost rostla jen tím, že šprušle jsou dál od sebe. Lezení je naprosto neskutečně komplexní pohyb. Mě na lezení nejvíc baví právě ty úplně nejobskurnější pohyby. Kdy se člověk musí úplně nečekaně vytočit a použít všechny triky, který se kdy učil. Silence má podle mě všechno – je to hezké prostředí plus jedna z nejobskurnějších krokových sekvencí, jaké jsem kdy lezl.

 Kdo nakonec schválí, že nová cesta má skutečně nejvyšší obtížnost?

To si schválí sám lezec. Možná to zní laikům divně, ale v tom hraje velkou roli jakási čest, že kdybych já se spletl a řekl, že to je 10a, a někdo další přišel a řekl: „No ty seš vedle jak ta jedle, to je maximálně 9a,“ tak bych měl z ostudy kabát. Plus jsou tam určitá objektivní kritéria, kdy se známka odvíjí od srovnání s již existujícími cestami. Pokud mám vylezenou naprostou většinu cest obtížnosti 9b+ nebo 9b, tak jsem povolaný říct, že toto je o pořádný krajíc těžší, a proto to bude 9c. Ale samozřejmě někdo, kdo tam v budoucnu vyleze po mně, tak má plné právo se vyjádřit, že to třeba 9c není, ale že to je 9c+, nebo naopak 9c+.

 Říkal jste, že jste jel do Norska kvůli Silence sedmkrát. Prvních šest expedic bylo selhání, anebo takový byl od začátku plán?

Spíš to druhé. Ještě u pátého výjezdu jsem se ani nepokoušel o celý přelez. Pravidlo je, že ze země až nahoru musíte celou cestu vylézt v kuse. Když si člověk odpočine v laně, tak už se to nepočítá. Na pátém výjezdu jsem měl za cíl vylézt jen z půlky nahoru, vůbec jsem se ani nepokoušel lézt rovnou ze země. Čili byl to jen mezicíl, protože jsem věděl, že finální cíl je ještě daleko.

Posedmé jste jel do Norska už s tím, že to vyjde?

Ano. Na konci šestého výjezdu se mi povedl poslední – jak my říkáme – link. Pak už jsem věděl, že příště, až se vrátím s trošku lepší formou, už by to mělo jít celé.

 Na videu máte záběry i ze stěny, kterou jste si kvůli efektivnějšímu tréninku postavil přímo na místě v Norsku a trénoval jste každý pohyb. Na cestě tedy neexistuje vůbec žádný prostor pro improvizaci? Každý pohyb musí vyjít tak, jak je to naplánované?

Jistě, je to výkon na hranici možností a musí běžet úplně přesně podle choreografie. Jako když tanečník má předem danou sestavu prvků, a když v jednom selže, tak všechno končí. Každá malinká chyba se pak už řetězí a je konec.

 Nikde není dáno, že přelez musíte natočit. My lezci si prostě věříme.

Tweetni to

Co kdyby selhala kamera? Kolik kamer přelez točí?

Jako důkaz stačí jedna na zemi. Nebo vlastně žádná. Nikde není dáno, že přelez musíte natočit. My lezci si věříme. Film je ale důležitá věc pro sponzory, proto si na něm dáváme záležet.

 Co tedy bude příště?

Kdyby se mi někdy v životě podařilo vylézt ještě těžší cestu, byl by to sen. Ale zároveň mám určitě ambice uplatnit svoje schopnosti ze sportovního lezení na nižších skalách i do nějakých vyšších stěn, jako byl třeba El Capitan v Yosemitech, nebo ve vyšších nadmořských výškách v Karákóramu nebo v Patagonii. To všechno by mě v nějakém vzdálenějším budoucnu zajímalo.

 Čili nejde jen o to lovit čísla a písmena?

I na kilometrových stěnách jsou obtížné pasáže. Ale hlavně jde o to, že se lezou na víc částí. Kilometrovou cestu nelze vylézt na jeden zátah. Plus obtížnost tam umocňuje fakt, že cesta není tak dobře zajištěná jako v jeskyni v Norsku. Tam se o nějaký pád není vůbec třeba starat, velká stěna už je nebezpečnější.

 Vy jste ale opakovaně říkal, že hazard typu lezení bez lana vás nezajímá…

Bez lana určitě ne. Zároveň ale neříkám „ne“ nějakému trošku dobrodružnějšímu lezení. Na šestitisícovce už cesta rozhodně po metru vynýtovaná nebude, to bych považoval i za zneuctění hor. Může nastat situace, kdy hrozí pád třicet nebo čtyřicet metrů do lana. A i když může jít o naprosto bezpečnou záležitost, tak člověk už to musí mít v hlavě hodně srovnané, aby ho pomyšlení na čtyřicetimetrový pád neovlivňovalo.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Nádoba

redaktor, fokus

nadoba_g6mmo
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte