Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Terén, na který nikdy nevstoupím

Rozhovor s Václavem Havlem o jeho vstupu do politiky (Sport, léto 1989)

cover_Havel
Měsíčník Sport byl založen na jaře 1989 skupinkou disidentů jako podzemní časopis komentující aktuální politickou situaci. Název sloužil coby nadsázka a krycí manévr. Během revoluce z něj vznikl Informační servis a později Respekt.

V poslední době značně zesílily tendence prezentovat tě jako politika nebo tě do téhle role manipulovat. Ty to však neustále odmítáš. Proč?

I když mám pocit, že budu říkat něco, co jsem řekl už mnohokrát, odpovím asi tak: čtyřicet let je tady likvidovaná politika jakožto určitá disciplína lidské činnosti. Lidé si pod tím pojmem vybaví pouze Jakešovy či Štěpánovy dlouhé projevy v televizi, jakousi nudnou nekonečnou frázi, a říkají si – tahle politika je ale svinstvo! Nicméně nudní správci této gubernie nejsou žádnými politiky, ti se politiku pouze snaží čtyřicet let vyhubit. Ale my všichni po těch letech zjišťujeme, že ona prostě vyhubit nelze. Vyženeš ji dveřmi, a ona se vrátí oknem. Je sice zrušená jako konkrétní oblast lidské činnosti, ale rozlila se na to konto do obecného společenského okolí, takže najednou zjišťuješ, že politikum je i rockový koncert, mše nebo výstava obrazů. Všechno je tak napůl politické, kryptopolitické, všechno dostává politický přídech. A když nějaký spisovatel celý život píše to, co si myslí, a říká pravdu, tak jak ji vidí bez ohledu na to, jestli se to vládě líbí nebo nelíbí – a ono se jí to většinou nelíbí –, no tak se samozřejmě za této situace stává politickým fenoménem par exellence.

Já jsem nikdy nechtěl a ani dnes nechci být politikem, to jest mužem, jehož hlavní profesí je dělat politiku, bojovat o hlasy voličů, zastávat zájmy nějaké strany proti jiné straně atp. Můj zájem o politiku kotví jinde: jsem prostě občan, zvědavý občan. To ostatně patří k mé profesi spisovatele, být zvědavý. Nikdy jsem neměl politické ambice, ale zároveň rozumím tomu, proč jsem v naší nenormální a nepřirozené situaci chápán jako politický fenomén čili svého druhu podivný politik.

Reklama
Reklama

Do jisté míry jsem si to spískal sám. Já přece věděl, že to mé psaní, svobodné psaní, může mít dříve či později takové důsledky. Takže se tak úplně nemůžu vymlouvat na jiné, že mě do něčeho manipulují, že mě obtěžkávají rolí, kterou jsem si nevybral. To by bylo trochu levné. Fakt je prostě ten, že jsem se ocitl ve velmi zvláštní pozici, kdy jsem a nejsem politik, který chce a nechce dělat politiku a všichni ho jako politika berou i neberou. To je dost komplikované postavení a já s ním všelijak zápasím a nalézám z něj prozatímně a pro tuto chvíli dvě použitelná východiska. Jedno z nich je, že jsem rozhodnut hrát svoji roli dál, protože na téhle cestě už první krok zavazuje člověka k dalšímu a ten zase k dalšímu a nelze najednou říct: ode dneška podávám demisi. Tím spíš, že mě nikdo „do funkce“ nezvolil, a jsem z ní tedy do jisté míry neodvolatelný. Nicméně sám pro sebe jsem si dal takovou devízu, že se těmto společenským a politickým věcem budu věnovat přesně do okamžiku, dokud je budu moci dělat jako amatér. Rád budu zprostředkovávat různé kulaté stoly a společenský dialog. Ale budu tuto roli hrát – metaforicky řečeno – pouze ve volném čase. Mým základním povoláním je psát divadelní hry, eventuálně pracovat někde jako dramaturg – a toho bych se rád držel. V okamžiku, kdy bych měl převzít nějakou profesionální funkci, tak bych tu roli v její dnešní podobě přestal hrát. Kdysi jsem to charakterizoval tak, že by mě bavilo být kingmakerem, ale nebavilo by mě být kingem. Tím chci říct, že jako občan nechci rezignovat na své občanství, ale nechci být profesionálním politikem. Adam Michnik teď nedávno, když jsem byl zavřený, napsal o sobě a o mně v nějakém článku toto: „My nejsme ti, kteří si vybrali politiku, politika si vybrala nás. A to, co děláme, děláme proto, abychom prosadili takové poměry, v nichž se nebudeme muset politice věnovat.“ Sám za sebe mohu říct, že se jí chci věnovat do té doby, než se tady obrodí profesionální politika a já se budu moct vrátit do Divadla Na zábradlí třeba jako pomocný dramaturg u Karla Steigerwalda.

Michnik se už dnes politice věnuje profesionálně. Ostatně souvisí to s tím, co jsi sám řekl: jak na jeden krok navazuje další krok. Kde je ta hranice, za kterou kingmaker řekne – „odcházím, protože se stávám kingem“? A jde to vůbec? Mluvil jsi o tom, že v tomhle státě je prakticky všechno politikum. To je pravda, nicméně se zdá, že doba, kdy byl politický každý koncert v tajně pronajatém sále, pomalu končí. Začíná se rodit skutečně politická opozice a ty, vahou svého jména, osobnosti, postavení atd., jsi do ní zcela logicky vtahován. Samozřejmě jsi nadále neodvolatelný, ale přicházíme do doby, kdy najednou budeš – ať chceš nebo nechceš – posuzován jako politik se vším, co k tomu patří – s kritikou, ataky… Uvědomuješ si tenhle pozvolný přechod?

To jsou vlastně otázky dvě, takže odpovím postupně. Pokud jde o toho Adama. Žijeme přirozeně v trochu jiných poměrech a naše případy nejsou úplně srovnatelné, nicméně si všimni jedné věci: Adam Michnik je poslancem. Poslanci jsou amatéři. A já si myslím, že se na téhle hranici poslance nezastavil náhodou. Když byl za mnou na Hrádečku, tak jsem se ho ptal: Ty bys byl ochotný bejt ministr? A on řekl: Nikdy. Protože já nejsem politik. – Nevím, jestli mu nějaké křeslo vůbec nabídli, asi spíš ne, ale kdyby mu ho nabídli, nevzal by ho. Důsledně si drží svou pozici politika-amatéra, to jest pouhého poslance Sejmu – byť velmi důležitého a významného. A to je občanská funkce, nikoli profesionální politika.

Teď druhá část. Mluvil jsi o tom, že se u nás začíná přece jen politika jistým svérázným způsobem rodit, prorážet, že už jako by trošku existuje. Že jsme vykročili za rámec toho, na co jsme byli zvyklí řekněme v sedmdesátých letech. Ano, máš pravdu, jenomže bych tě opravil v jedné věci. Já si myslím, že žijeme – a souvisí to s mnoha dalšími věcmi – ve zvláštním mezidobí. Minula doba, kdy pouhý mravní postoj, pouhé držení pravdy navzdory zlému světu je tím jediným, co nějak substituuje, nahrazuje skutečnou politiku. Skončil ten krásně uzavřený a svým způsobem bezproblémový svět našeho paralelního bytí v našich paralelních strukturách, kde nás sice honili, zavírali, dělali domovní prohlídky, ale v podstatě byl ten náš život svým způsobem jednoduchý, protože jsme znali hranice svého světa a existovali v něm tak, jak jsme byli navyklí. Ta situace pominula, ale nenastala ještě situace skutečné otevřenosti, jaká je např. v Polsku, kde už politika jako politika začíná skutečně fungovat. Je to takové zvláštní mezidobí, které charakterizují nekonečné zmatky, spory, nejistoty, ambice, iluze… Mnoho lidí si kupříkladu myslí, že jsme dál, než jsme. Jsou okouzleni faktem, že když vyhlásíme manifestaci, tak tam přijde pět tisíc lidí, a z toho vyvozují závěry neadekvátní současné společenské situaci. Můj hlavní dojem je: něco skončilo a další etapa ještě nenastala. A stejně jako je chaotická a provizorní tato doba, tak stejně zmatečné a nevyjasněné je i moje postavení v ní. Cítím, že mi osud přisoudil jakousi roli, kterou jsem si nevymyslel. Proč ji přisoudil zrovna mně a ne jinému, nevím, prostě mě to potkalo. A vzpomínám si, že při mém posledním rozhovoru s profesorem Patočkou, bylo to na Ruzyni, v nějaké čekárně na výslech, jeden z nás řekl, že skutečnou zkouškou pro člověka není to, jak plní roli, kterou si sám naplánoval, ale jak plní roli, kterou mu přiřkl osud.

Riskuji, že řeknu něco nepopulárního, co ochromí moji roli praporečníka, jak mě nazval ten… Jakeš.

Tweetni to

Co se týče složité a zneklidňující situace, do které vstupujeme, plné kritiky a ataků, mám jednu obrovskou výhodu. Tím myslím svou výchozí pozici intelektuála, nepřetržitě pochybující, problematizující a riskující nesouhlas. Já prostě musím zůstat sám sebou, v tom je ten klíč. Já musím riskovat, že řeknu něco nepopulárního, co se nebude nikomu líbit, co ochromí moji roli praporečníka, jak mě nazval ten… Jakeš. Ale pro mě je to dost jednoduché, protože já o roli praporečníka nestojím. Nejsem politik, který bojuje o hlasy a musí se všem zalíbit. Tímhle nejsem vázán. Pro mě je rozhodující, abych žil v souladu se svým svědomím, a řekne-li někdo, že jsem udělal chybu, ačkoli já ji za chybu nepovažuji, tak prostě řeknu: sorry, lišíme se v názorech. Ale když uznám, že to chyba je, není pro mě žádný problém říct: udělal jsem chybu. Což ti udělá málokterý politik, protože k image politika patří, že nechybuje. V tom je má situace výhodnější, protože já nemusím bojovat o přízeň veřejnosti. Já jí mám víc, než kolik je mi milé, než kolik potřebuju. A tudíž se cítím v tom, co dělám, svobodnější.

Na rozdíl do Polska tady za dvacet let normalizace vyrostlo strašně málo obecně známých a vážených osobností. Ty dnes slávou a respektabilitou řádově převyšují všechno, co může dosud slabá politická opozice v tomto smyslu nabídnout. Nebezpečí je v tom, že budeš sám sebe dál pojímat jako soukromníka, ale ve skutečnosti budou mít tvá soukromá vyjádření obrovský politický dopad. Ty potom samozřejmě můžeš říct: ano, udělal jsem chybu, ale realita jejich vlivu a působení zůstává. Mám dojem, že tahle situace vyžaduje novou kvalitu odpovědnosti.

Co na to mám říct? Jedině snad toto: má odpovědnost není nekonečná. Já nejsem například odpovědný za stav této společnosti. Pakliže tato společnost ke své politické sebeartikulaci potřebuje jedno známé jméno, tak to není jen má chyba. To je chyba té společnosti. Společnost, která je schopna svou totální frustraci a totální nespokojenost se situací artikulovat větou „At žije Havel!“, je společnost bez politické kultury. Já sice jsem pro politiku, která sází na osobnosti víc než na strany, ovšem má to své hranice. Nemůžeme sázet na symboly a doufat, že nás ty symboly zachrání. A to je zřejmě jedna z těch nepopulárních věcí, které budu muset čím dál častěji říkat. Protože to je neštěstí této společnosti, ne neštěstí moje. Dokud v krajích, ve fabrikách nevyrostou desítky různých, včetně lokálních vůdců, s žádným smysluplným přechodem od totality k demokracii nemůžeme počítat. Dneska už např. máme dva populární mladé politiky, které ještě před dvěma lety nikdo neznal – Standu Devátého a Sašu Vondru. Ale takových musí být třicet, pracovitých lidí s čerstvým pohledem na věc. Ta zřícenina Havel to nemůže táhnout natrvalo. Pakliže k tomu budu odsouzen, tak je to chyba této společnosti.

Studenti jdou na demonstraci a riskují zbití a zatčení. Pak ale mají fakultní schůzi, kde nikdo ani necekne. 

Tweetni to

Máš samozřejmě pravdu, ale mně šlo o něco jiného. O riskantní prolnutí osobního s politickým, o pozici soukromníka s odpovědností politika. Vezměme si třeba tvé prohlášení k srpnovému výročí. To už je trochu jiná role než v roce 1979 nebo 1981.

Ano, možná čas dozrál k tomu, abychom mluvili konkrétně o mém provolání k srpnu, protože na něm lze leccos demonstrovat. Nejprve bych tady zmínil fakta, která kolem toho textu byla, a pak bych se oklikou vrátil k tomu, na co míříš.

Prostě, před 21. srpnem jsem dostal strašnou spoustu dopisů a návštěv, které na mě různě naléhaly, ať se osobně k výročí vyjádřím. Z velké většiny těch hlasů jsem cítil, že touží po určitém varovném hlasu, zklidňujícím hlasu, po hlasu, který by předem a jasně řekl, že bude-li nějaký masakr, nebyli jsme to my, kdo ho vyvolal. To jsem slyšel z mnoha stran. Samozřejmě, takových rad, dopisů či přání je na tisíce, to si to přebereš, všichni mluví rozumně, ale nakonec, v poslední instanci, v noci, kdy to máš napsat, nebo nenapsat, tak ti nezbude než vykašlat se na všechny rady a jednat podle svého instinktu, podle svého politického instinktu, který nemusí být neomylný. A můj politický instinkt mi v tuto chvíli řekl, že nemám právo říkat lidem, aby šli manifestovat, a stejně tak nemám právo říkat lidem, aby zůstali doma, jako jim to řeklo několik mých spisovatelských kolegů. Já necítím právo říkat lidem, co mají dělat. Myslím, že tak jako je nereálná představa, že HOS (Hnutí za občanskou svobodu - pozn. red.) sezve statisíce lidí na Václavské náměstí, stejně nereálná a utopická je myšlenka, že lidi na požádání zůstanou doma. Jakési množství lidí je rozhodnuto tam přijít a přijdou tam bez ohledu na to, co jim radí Vaculík, Battěk nebo Havel. Takže ačkoli jsem necítil právo komukoli radit, co má dělat, zdálo se mi, že je třeba, aby z našich kruhů zazněl zdrženlivý hlas, upozorňující na nebezpečí. A navíc jsem v tom cítil příležitost říct, že nežijeme od výročí k výročí, jako komunisti od sjezdu ke sjezdu. Že taková manifestace, i když vůbec nepodceňuju její důležitost coby politického fenoménu, nezakládá ještě politickou kulturu. Ta je spíš ve vytrvalé práci.

Třeba ti studenti. Dokážou se vzepnout k takové statečnosti, že tam jdou, riskují zadržení, zbití, nebo dokonce že po nich budou střílet. To je obdivuhodné, zároveň… Takových dnů ještě bude, takových dnů, kdy lze statečnost demonstrovat pro tu menšinu z menšiny, která je ochotná k účasti. Ale trvalost politické kultury to nezakládá. Titíž studenti potom mají fakultní schůzi, kde nikdo ani necekne. Ani jeden se nenajde, kdo by řekl: dva naše kolegy vyhazujou, protože podepsali Několik vět. Tak já vám to tady přečtu a posuďte sami, jestli je to na vyhazov. Tahle každodenní politická práce, míň nápadná, protože se týká jenom lokálního prostředí, ale důležitá a perspektivní, ta jako by vymizela. Ale lidi je třeba vést směrem k trvalému setrvávání na terénu občanství, ke kultivaci jejich občanství. A nedopustit, aby se občanství zástupně uskutečňovalo tím, že třikrát za rok někam přijdu nechat se postříkat a zmlátit obuškem. Každopádně by neměla vzniknout iluze, že tím je moje občanská povinnost jaksi završená. Ona tím není završená, ona tím teprve začíná.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivan Lamper

editor

Ivan Lamper
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte