Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
17. LISTOPAD 1989 - 17.NOVEMBER 1989 Albertov 17. listopadu • Autor: Tomki Němec/400ASA
Společnost Téma

Kytku a svíčku s sebou

Jak se formovalo studentské hnutí v roce 1989.

Rok 1989 je neodmyslitelně spjat s úlohou studentů. Někteří jejich činnost přirovnávali k zápalce, která zažehla velký plamen občanské revoluce proti komunistické nadvládě. Jiní zase mluví o završení dění, které započali starší vrstevníci z disidentských řad. „Když člověk tvoří ve dvaceti dějiny, je to obrovský zásah do života. Asi těžko budu ještě někdy u něčeho většího,“ říká Marek Benda, dnes poslanec ODS, v tu dobu student Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity.

Staří známí

Studentské hnutí se začalo formovat na začátku roku 1989. Ve Vídni tehdy skončila schůzka Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a v závěrečném prohlášení, které podepsala i ČSSR, se mimo jiné psalo, že nikdo nesmí být diskriminován z důvodu svého přesvědčení. Studenti Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity se rozhodli vídeňské schůzky využít. Namítali, že pokud platí to, co komunisti podepsali, žádají zrušení paragrafu 53 ve vysokoškolském zákoně, který mluvil o tom, že studenti se podílejí na řízení provozu vysoké školy prostřednictvím SSM (Socialistického svazu mládeže). A aby se práva podílet se na správě studentského života dovolali, sepsali petici, která požadovala zrušení SSM.

„Nápad vznikl někdy v březnu v našem kruhu,“ říká tehdejší student matematicko-fyzikální fakulty, dnes poslanec Marek Benda. Během dvou týdnů petici podepsalo přibližně 200 posluchačů fakulty (tedy 12 procent studentů MFF UK). Vedení fakulty na tuto petici odpovědělo – k překvapení studentů – poměrně vstřícně a dovolilo studentům začít se shromažďovat ve studentských samosprávách.

Reklama
Reklama

„Téměř se všemi lidmi, kteří byli později klíčoví ve dnech před 17. listopadem, jsem se znal už dříve. S Jirkou Dienstbierem jsem chodil do školy, Michala Semína jsem znal z filozofického semináře, Jana Duse zase přes politické kontakty svých rodičů,“ vypočítává Benda. A na stejném principu – tedy osobních známostí – podle tehdejších aktérů probíhaly všechny schůzky: z každé fakulty dorazil nějaký zástupce – často vybraný proto, že se znal s někým z matematicko-fyzikální fakulty –, který s sebou přivedl několik svých spolužáků.

První schůzky proběhly už na jaře 1989 a pokaždé se konaly na jiném místě – jednou na dětském hřišti na Slovanském ostrově, jindy zase na Petříně u Máchovy sochy nebo v bytě u Bendových. A z původního volného povídání postupem času vznikla pevná struktura: za každou fakultu docházeli dva zástupci (často se to ale nedodržovalo), přečetly se zprávy informující o situaci na vysokých školách, debatovalo se o možnostech zakládání studentských spolků, plánovala se studentská shromáždění. A od října schůzky začaly sloužit hlavně jako místo k plánování protestu 17. listopadu. Také STIS se stal místem organizování pražských a mimopražských studentů, kde se vyměňovaly informace o situaci na fakultách či zahraničních demonstracích.

Jedním z prvních počinů tzv. nezávislého studentského hnutí, jak později studenti začali schůzky nazývat, byla petice (sešlo se pod ní na čtyři sta podpisů) proti perzekuci několika kolegů z pedagogické fakulty, kteří se účastnili demonstrací během pražského Palachova týdne. Třem autorům petice totiž hrozilo v říjnu 1989 vyhození ze školy „Na sto lidí se sešlo pod okny, kde zasedala kárná komise,“ vzpomíná Marek Benda, tehdy student druhého ročníku matematicko-fyzikální fakulty. „Tam jsme dvě hodiny stáli, pouštěli bubliny z bublifuků, zpívali a skandovali.“

„Za okny kabinetu bylo slyšet zpěv a učitelé měli snad větší strach než my,“ říká Michal Semín, jeden z postižených studentů. „Prosili nás, ať si uvědomíme, že jsme všichni na jedné lodi. Že oni za to, že nás vylučují ze školy, vlastně nemohou.“ Studenti nakonec vyhozeni nebyli. Na podzim se pravidelné schůzky skupiny  přerodily v uskupení nazvané Stuha. U jejího zrodu stáli mimo jiné bratři Bendové, Jiří Dienstbier mladší, Šimon Pánek, Martin Klíma či Michal Semín.

Na konci září se zástupci fakult sešli v restauraci na Žofíně na Slovanském ostrově. „Nebyli to přitom žádní vybraní reprezentanti svých škol, sešli se tam jen na základě osobních vztahů,“ říká Martin Klíma. „Přesto to byly většinou výrazné osobnosti, většina z nich se později stala předsedy stávkových výborů na svých fakultách.“

Zde se dohodli na nejdůležitějších bodech: hlavní úlohou nezávislého svazu studentů bylo koordinovat činnost na jednotlivých školách a pořádat společné studentské akce. Odsouhlasený text končil bodem d: „Do studentského povědomí se můžeme dostat pouze činy. Proto jsme se rozhodli zorganizovat petici proti výuce marxismu-leninismu a uspořádat demonstraci dne 17. listopadu.“ Oficiální pozvánka zněla: „Vezměte si s sebou květinu a svíčku.“

Plánování demonstrace nakonec výrazně usnadnil ještě jeden fakt. Krátce před listopadem se sešly názory na konání pietní akce k 17. listopadu studentů ze STISu a tzv. nezávislých studentů. O plánech Stuhy se doslechli lidé ze Studentského tiskového a informačního střediska (STIS), které vzniklo v roce 1988 pod hlavičkou tehdejší jediné povolené „mládežnické“ organizace, Socialistického svazu mládeže (SSM). Zástupci STIS také přemýšleli, jak oslavit blížící se Mezinárodní den studentstva, a jejich lídr Martin Mejstřík dostal nápad spojit se s nezávislou skupinou a udělat oslavu společně. Nezávislé studentské hnutí na spolupráci nakonec kývlo (i když po několika vypjatých diskusích – jinak by se akce s největší pravděpodobností konala i bez nich, a to především proto, že STIS svým tlakem na nadřízené orgány SSM mohl zajistit legitimitu celé akci, a tím pádem i vyšší návštěvnost..

Sezení, kde se domlouvaly detaily, však podle aktérů nebyla snadná. Jádrem sporu ve spolupráci mezi nezávislými studenty a SSM byla trasa původu. Nezávislí chtěli, aby průvod vedl z Albertova, kde se měla konat vlastní manifestace, přes Václavské náměstí do Opletalovy ulice. Lidé z vedení SSM (Jiří Jaskmanický, Martin Ulčák) za tiché podpory StB nesouhlasili, protože návrh porušoval úřední zákaz pořádat veřejná shromáždění v centru Prahy. Střetnutí vyvrcholilo až hlasováním, kdy se pro Vyšehrad jako konečný cíl demonstrantů – ten upřednostňoval právě SSM – nakonec vyslovilo devět zástupců fakult, proti bylo sedm a jeden se zdržel. Nicméně v tu dobu se už šířil po městě leták nezávislých studentů informující o původní trase zahrnující i Václavské náměstí.

Povolení manifestace bylo v rukou národního výboru Prahy 2 a Městského výboru KSČ. Jeho vedení se bálo, že akce bude zneužita k protirežimnímu vystoupení, obavu měli i z faktu, že organizátoři nejsou známé disidentské tváře, ale pražští studenti, s nimiž neměli zkušenosti. Nakonec se však rozhodli akci povolit: šlo o výročí odkazující na rok 1939 a zprávy o přípravách už příliš pronikly na veřejnost a mezi vysokoškoláky. SSM a StB se na poslední chvíli snažila dohodou s Václavem Bendou a jeho syny Markem a Martinem pojistit, že demonstranti nepůjdou na Václavské náměstí.

Nicméně i přes dohodu mezi vysokoškoláky a svazáckými funkcionáři věnovala policie studentskému hnutí od té doby neustálou pozornost. „Již před listopadem nasadila do studentského prostředí agenta Ludvíka Zifčáka alias Milana Růžičku. V listopadových dnech však sehrál úlohu pouze okrajovou, bez vazby na rozhodující dějové momenty a bez jakékoli aktivní snahy tyto události ovlivnit,“ napsal historik Milan Otáhal.

Nečekali jsme to

„Na Albertov jsme přišli o hodinu dřív a tipovali, zda se sejde tři sta, nebo tři tisíce studentů,“ říká Marek Benda. Ale padesát tisíc lidí podle aktérů nikdo nečekal. Hlavní příčinou byl legální charakter akce, takže přišli i ti, kdo se dosud demonstrací neúčastnili. „Chování demonstrantů mělo od počátku bojovný ráz, zaměřený proti stranickým a vládním představitelům i normalizačnímu režimu. Dokazovaly to již nápisy na transparentech, které studenti přinesli s sebou a které si sami spontánně vymysleli, a provolávaná hesla jako Nechceme Jakeše, Nechceme Štěpána, Nechceme vládu jedné strany,“ popisuje v knize Studenti a komunistická moc v českých zemích historik Milan Otáhal.

„Tipovali jsme, jestli se sejde tři sta, nebo tři tisíce studentů. Ale padesát tisíc nikdo nečekal.“

Marek Benda  Tweetni to

Shromáždění bylo zahájeno v 16 hodin studentskou hymnou Gaudeamus igitur a poté vystoupil Josef Šárka, účastník pohřbu studenta lékařské fakulty Karlovy univerzity Jana Opletala v roce 1939. Později promluvil i zástupce nezávislých studentů Martin Klíma. „Zažil jsem většinu předchozích demonstrací, vždycky nás byl hlouček, hlouček revolucionářů, který jen čekal, až jej rozeženou. Kdežto tenhle dav, to bylo něco jiného. Byl si vědom vlastní síly, jak se valil těmi ulicemi, ignoroval dopravu, světla, prostě šel. Byla to krásná atmosféra vzájemného souznění. Lidé konečně pochopili, že už nejsou sami, že si myslíme všichni totéž, a když jsme všichni spolu, nemůže se nic stát, jsme silní,“ vzpomínal Klíma. Z Albertova se studenti vydali podle plánu na Vyšehrad. Nicméně odtud se pod vlivem bujaré atmosféry – a také informací z letáku – průvod rozhodl vydat do centra.

Od okamžiku odchodu z Vyšehradu ztratila manifestace legální charakter. Policie a studentský průvod se tak nevyhnutelně blížily ke srážce na Národní třídě. Tam policie přehradila cestu dál na Václavské náměstí. Studentský dav nějaký čas postával, někteří si sedli na zem, odmítali však odejít. Po dvouhodinovém čekání se bezpečnostní složky rozhodly k zásahu, jaký při předchozích demonstracích neuplatnily. Kdo zvedl hlavu, mohl vidět, jak po lešení okolních domů slézají muži v uniformách s barety, jaké nosí parašutisté.

Po osmé hodině prapor Pohotovostního pluku VB definitivně uzavřel Národní třídu a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat.  Školní pohotovostní oddíl VB . Odbor zvláštního určení (tzv. červené barety) a následně  i frekventanti pohotovostního pluku začaly demonstrující surově bít obušky. A i když byli účastníci demonstrace vyzýváni k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. uličky, kde byli demonstranti dále brutálně biti. Do 21.20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozehnána.

„Vypadl jsem, ani nevím jak, do Mikulandské a viděl, jak ani tady si ti šílenci nedají pokoj. Vybírali si ve dvojicích náhodné oběti, dohnali je a mlátili údery karate a těmi dlouhými obušky,“ popisuje situaci tehdejší účastník Pavel Dobrovský.

Vzhůru do škol

V sobotu, den po 17. listopadu, se dostala ke zpravodaji Východoevropské informační agentury (VIA) zpráva o mrtvém studentu Šmídovi. Ve skutečnosti se vše odehrálo jinak. Důstojník StB a falešný student Ludvík Zifčák-Milan Růžička po úderu upadl na Národní třídě na zem a  stal se předobrazem mrtvého studenta Martina Šmída. Sanitka ho odvezla do Nemocnice Na Františku. Zpráva se do médií dostala skrz tiskové agentury: například Petr Uhl informoval o údajné smrti studenta v Rádiu Svobodná Evropa, Michael Žantovský zase v Reuters, oba ze začátku ještě s upozorněním, že se jedná o nepotvrzenou zprávu. Rychlost, s jakou se zpráva o Šmídově smrti rozšířila, byla způsobena faktem, že zapadala do kontextu desítek telefonátů a rozhovorů s přímými účastníky zásahu. Když pak zprávu dementovala ministryně školství Jana Synková, mělo to jediný efekt: o údajné smrti Martina Šmída se dozvěděli i lidé, kteří zahraniční média nesledovali.

V tu dobu už informace dávno žila vlastním životem a tzv. revoluce byla v běhu. „Přece nepůjdeme v pondělí do školy, jako by se nechumelilo,“ vzpomíná student DAMU Pavel Lagner, jak tehdy uvažovali. „Řekli jsme si, že prostě nebudeme chodit do školy. A pak jsme se naopak rozhodli, že do té školy jít musíme a tam stávkovat.“

Martin MEJSTŘÍK, vysokoškolský koordinační stávkový výbor
Ještě nikdy nebyla stávka tak cool. (Martin Mejstřík na zasedání stávkového výboru v prvních dnech revoluce.) • Autor: ČTK

Ještě v pátek večer šli studenti informovat o policejním zásahu do několika pražských divadel. V sobotu na odpolední schůzce v Realistickém divadle už vyzývali herce, aby se připojili k jejich týdenní protestní stávce. „Ptal jsem se, jestli prohlášení divadelníků můžu taky podepsat,“ vzpomíná tehdejší student DAMU Martin Mejstřík. To odpoledne měla být na Václavském náměstí znovu demonstrace a Mejstřík se nabídl, že tam prohlášení odnese: „Proběhl jsem mezi policisty, vystoupil na sokl u Václava a přečetl, co se děje. Byly tam kamery, zahraniční televize, a tak jsem se stal souhrou náhod tím, kdo prý vyhlásil stávku.“ Na koleji Hvězda vznikl pražský koordinační stávkový výbor studentů vysokých škol, vydal desetibodové prohlášení, které se v podstatě shodovalo s pozdějšími požadavky Občanského fóra – a od středy 22. listopadu se stávkovalo prakticky na všech českých vysokých školách. „Všude to byli studenti, kteří se jako první zapojili do lidového hnutí a podstatně přispěli k úspěchu generální stávky,“ uzavírá historik Otáhal.

 

Zdroje:

  • Milan Otáhal, Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968–1989, Dokořán 2003
  • Kolektiv aut., Studenti psali revoluci, Univerzum 1990
  • Monika MacDonagh-Pajerová, Vezměte s sebou květinu!, Prostor 2014
  • Jaroslav Pažout, Mocným navzdory, Prostor 2008
  • Vypovídat pravdu a nic nezamlčet 2, Pavel Žáček, Cevro 2013
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

redaktorka, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 364
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte