Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Nebát se toho, co je venku

S ředitelem Skautského institutu Milošem Říhou o skautingu v měnícím se světě

Miloš Říha
Miloš Říha • Autor: Matěj Stránský

Vznikl před sto lety, ale stále fascinuje desítky a stovky dětí, které se přidávají do skautských oddílů. Co je tak lákavého v dnešní technologické době na něčem tak archaickém, jako je být odkázán sám na sebe v noci v lese, vidět s kamarády východ slunce či dokázat rozdělat oheň? „V tu chvíli víte, že zažíváte něco opravdového,“ říká Miloš Říha.

Omlouvám se za zvědavost, ale jak jste přišel ke své skautské přezdívce Šípek?

Dlouho jsem to držel v tajnosti, ale už jsem to někde odtajnil, takže to klidně řeknu i vám. Původ přezdívky není od šípkového keře, jak by se dalo předpokládat, nýbrž od Rychlých šípů, jako kluk jsem je doslova hltal, ale byl jsem docela malý, proto ta zdrobnělina.

Proč vlastně skauti neradi mluví o tom, jak jejich přezdívka vznikla? Jde o něco intimního?

Takhle to není. Spíše za řadou z nich stojí nějaká veselá historka, někdy až trapná, takže se s tím nejspíš mnohým nechce svěřovat.

Kdo vás ke skautingu přivedl?

Moje teta na Moravě nám o prázdninách – mně, bráchovi a bratrancům – čítávala foglarovky před spaním. Uchvátily mě tajemnem, ke kterému jako dítě tíhnete, touhou zažít dobrodružství spolu s partou kámošů, na které je spolehnutí, sdílet s nimi hodnoty, které jsou ve skautingu obsaženy, třeba že je lepší mluvit pravdu než lhát. Foglar to zkrátka uměl uchopit, odvyprávět.

Toužil jsem se do skautského oddílu dostat a někdy ve druhé třídě mě tam přivedl táta, ačkoli on sám nikdy skautem nebyl, oddíl mu doporučil jeho známý. Přišel jsem tam někdy zjara, v létě jsem odjel na měsíc na první tábor a vrátil se z něj tak nadšený, že do nového školního roku nás do oddílu naskakovalo už deset lidí ze stejného sídliště. To je vlastně podstata skautingu – nešíří se přes nějaké reklamy, billboardy, nábory, šíří se přes dobrou zkušenost. A já tím svým nadšením tehdy nakazil ostatní.

Reklama
Reklama

Riha07_foto foto Havlín
Autor: Foto Havlin

Co vás nadchlo?

Když je vám osm devět a dostanete se do prostředí, kde jste tak nějak odkázán sám na sebe, přitom se ale můžete spolehnout na ostatní, zažijete východ slunce, naučíte se rozdělat oheň, překonáte strach strávit noc v lese… To je tisíc a jeden zážitek.

Do jakého oddílu jste přesně chodil?

Do čistě klučičího 319. oddílu na pražské Klamovce, spadajícího pod 58. středisko Mawadani. Jeho historie sahá až někdy do roku 1929, kdy P. Metod Klement založil něco jako skautský oddíl pro ministranty, prý „aby ta cháska ministrantská jen tak neludračila“. Říkali si Legio Angelica. Tehdy to pro ty kluky asi byl skutečně podstatný životní zážitek a po druhé světové válce někteří z nich založili opravdové skautské oddíly. Mezi nimi i tenhle náš, do kterého jsem chodil a pak jsem ho také několik let vedl.

Jak hodně záleží na jednotlivých dílcích té skládačky, jež tvoří skautský oddíl – na partě? Na vedoucím? Jaká je náplň činnosti?

Skutečnou podstatou skautingu je cosi, čemu se říká skautská výchovná metoda. Je to promyšlený a vyvážený pedagogický koncept, který v době svého vzniku před sto lety byl naprosto převratný a funguje dodnes. Do skautingu patří příroda ve smyslu opravdového prostředí, kde je člověk odkázaný sám na sebe. To vše dohromady, přirozené prostředí a společenství, tvoří úžasně formativní zážitek, s jakým se třeba ve škole úplně nesetkáte. Přirozenou součástí kultury oddílu je taky to, že se starší starají o ty mladší a že dospělí, vedoucí, v něm nepůsobí jako nějací diktátoři, kteří přikazují, co se má dělat, ale spíše jako průvodci, kteří dětem dávají prostor a bezpečný rámec. Takže tohle všechno se musí v onom skautském puzzle sejít, zapadnout do sebe.

ZAŽÍT ŽIVOT JINAK

Skauting vznikl před sto lety. Proč by měl být dnes důležitý?

Protože přináší lidem do života klíčové věci, které jsou v současnosti možná ještě větší hodnotou než dřív. Člověk se učí kooperovat s ostatními v nějakém týmu, zažije pocit odpovědnosti za někoho jiného, je postaven před náročné úkoly jako před výzvu. A jak už jsem říkal, vše navíc probíhá v nějakém přirozeném prostředí, a to je dnes taky určitá vzácnost. Díky přírodě si uvědomíte, že zažíváte vážně něco opravdového a že to zažíváte spolu s kamarády, jste součástí komunity.

Je podle vás dnešní role komunity a mezilidských vztahů jiná?

Je otázka, kde v dnešní době člověk vlastně opravdové společenství zažívá. Žijeme v časech, kdy se v podstatě polovina manželství rozvádí. A nejen že se rozpadá koncept rodiny, ale ze společnosti vymizel i generační dialog, kdy by děti trávily hodně času s prarodiči. Je to zvláštní. Já si myslím, že skautský oddíl totiž není jenom jako kroužek. Je to zároveň prostředí, kde je běžné a normální mluvit pravdu, být slušný a hrát fér. A pak se to stane běžnou součástí toho, jak ten člověk funguje. A otázka je, kde jinde něco takhle samozřejmého člověk může zažívat.

Daří se skautingu reagovat na dnešní dobu?

V rámci Junáka – českého skauta, což je organizace, která zaštiťuje i náš Skautský institut, se objevují liberálnější i konzervativnější názory, jakým způsobem některé nové věci pojmout. Ale shoda panuje v tom, že tahle organizace se stoletou tradicí a šedesáti tisíci členy samozřejmě musí být schopna na současnost nějakým způsobem reagovat. Je-li pro děti nějakým způsobem fascinující moderní technologie, tak do určité míry se tenhle zájem musí vnímat, musíme se mu snažit rozumět a nějak s tím pracovat. Jako největší organizace svého druhu by podle mého názoru dokonce Junák neměl jen reagovat na trendy v pedagogice, ale měl by je i nastolovat.

Vy sám jste spíše zastáncem onoho liberálního, nebo konzervativního proudu?

Spíše tyto nálepky nepoužívám. Připadá mi, že v dnešním rychle se měnícím světě snadno ztrácejí obsah. Co bylo liberální v devadesátých letech, je třeba dnes konzervativní. Skauting by se velmi pevně měl držet hodnot, o kterých vypráví víc než sto let. Že sebemenší dobrý skutek plodí další dobré skutky. Že člověk má být schopný převzít odpovědnost sám za sebe a být prospěšný ostatním. Zároveň ale říkám, že skautské hnutí musí být schopno intenzivní odborné diskuse o tom, jakým životním stylem společnost žije a jaký je právě v takové společnosti kontext skautingu. Snadno by se mohlo stát, že nabízíme skauting jako formu osobního rozvoje, ale nikdo nám nebude rozumět, protože budeme pracovat zastaralým způsobem a mluvit archaickým jazykem. Myslím ale, že to současnému skautskému hnutí u nás nehrozí, už jen proto, že v posledních letech přibylo dvacet tisíc nových členů.

A kdyby za vámi přišli mladí a ptali se vás, co jim může skauting ve 21. století oproti jiným institucím nabídnout, co by to bylo?

Zaprvé naučit se učit. Žijeme ve světě, který se mění opravdu velmi rychle – od toho, jak vnímáme veřejný prostor, až po vztahy nebo práci. A v takovém světě často rozhoduje o pocitu úspěchu v životě schopnost se neustále učit a umět si najít lásku k osobnímu rozvoji.

Zadruhé prožít opravdovost, kterou jsem zmiňoval hned na začátku. Protože zažít na vlastní kůži třeba pocit, aby bylo teplo, to jsou vlastně hrozně hodnotné momenty, které vám potom v životě dávají oporu při zvažování, co je opravdu důležité. A poslední věcí je osvojení si schopnosti se pro něco skutečně rozhodnout a jít si za tím.

Dospělí nepůsobí v oddílech jako nějací diktátoři, kteří přikazují, co se má dělat, ale spíše jako průvodci, kteří dětem dávají prostor a bezpečný rámec.

Tweetni to

Jak se učí „umět se rozhodnout“?

Skauting je něco, co vás k tomu rozhodování a k odpovědnosti tak nějak přirozeně nutí. Když je vám dvacet a stanete se vedoucím skautského oddílu, kde máte na starosti dvacet nebo třicet dětí, tak v tu chvíli to není hra, ale je to skutečná a velká odpovědnost.

Zmiňoval jste, že dnes jsou hodnoty možná mnohem důležitější než dříve. Jak jste to myslel?

Myslel jsem to tak, že možná tyhle tři prvky, nebo minimálně ono rozhodování se, byly dříve mnohem běžnější součástí života, než jsou dnes. Ano, člověk může prožít svůj život tak, aniž by se pro něco zásadního rozhodl, chtěl se něčemu novému učit a věnovat, nebo aby chodil do lesa. Ale podle mého názoru je to hrozná ztráta pro život, protože člověk je pak náchylnější začít se – často v pozdějším věku – bát „toho nového“ a toho, co je „venku“.

Po prezidentských volbách se mluvilo o rozdělené společnosti. Souhlasíte s tím? Jak byste tedy tuhle společenskou dělicí linii pojmenoval? A jak to vnímáte jako skaut?

Je důležité říct, že společnost byla v nějakém smyslu a nějakým způsobem rozdělená vždycky – ale podle mého názoru dnes vidíme jeden hlavní důvod tohoto dělení. V zásadě si myslím, že takovou tou dělicí čárou je strach, takový nějaký esenciální, prostě bytostný strach.

Z čeho?

Je to pocit vztahu k vlastní budoucnosti a k tomu, jak ji můžu ovlivnit, jak velkou příležitost mám rozhodovat o svém životě a využívat všechny příležitosti. V Česku je totiž na jedné straně velká část populace, která právě z toho, že se ten svět mění tak rychle, má radost a bere to jako zdroj svých možností, další výzvu. Dnes nemusíte být spojeni jen s rodným regionem, navíc většinou umíte cizí jazyky, můžete v zásadě pracovat kdekoli, můžete ve velké části Evropy platit stejnou měnou, nemusíte překonávat žádné hranice. Je to historicky bezprecedentní příležitost pro obrovskou skupinu lidí. Zároveň je tu ale část lidí, která je přirozeně z takového stavu věcí vlastně frustrovaná, protože všechna možná média a sociální sítě jim ukazují tenhle úspěšný příběh světa 21. století, ale oni mají pocit, že na tom vlastně participovat nemůžou.

Otázkou je, zda mohou.

Já si myslím, že skutečně spíše nemůžou. Není to něco, s čím se nedá pracovat, ale je podstatné tenhle strach pojmenovat a vnímat. Pokud si spočítám, že lidí, kteří se cítí ohrožení – a rád bych podotkl, že to nejsou nevzdělaní lidé, jak se často tvrdí –, je polovina společnosti, tak se to do výsledků voleb muselo promítnout. Jistá garnitura politiků cítí, že tahle skupina lidí, která má strach, bude snadněji manipulovatelná. Pokud je pro budoucnost naší společnosti tedy nějaké klíčové téma, tak je to určitá empatie a prostor pro pochopení lidí, kteří podobný strach zažívají. Mnozí velmi oprávněně, protože se zkrátka vůbec reálně nemají tak dobře. V Česku je milion lidí v exekuci. To je ohromné číslo. I přes úspěchy dnešní společnosti je třeba nezapomínat na slabší.

Co by se proto mělo dělat?

Je nejspíše potřeba, aby častěji nahlas znělo, že je důležité se nových věcí nebát jen proto, že jsou nové. A to nejen od skautů, občanských aktivistů, ale i od zbývajících politiků a veřejných činitelů. Takže si myslím, že by se mělo neustále opakovat, že není hanba strach cítit. Ale je hanba se nechat skrz tenhle strach manipulovat. Elity politické i intelektuální si musí připustit, že strach této části společnosti je třeba vnímat, neposmívat se mu. Může být někdy iracionální, ale rozhodně může být velmi reálný ve svých důsledcích. Právě třeba v různých volbách a v postupné korozi demokracie, jak ji známe.

SKAUTSKÉ STOLETÍ

V říjnu to bude pět let, co jste založili Skautský institut. Proč vůbec vznikl?

Na začátku stálo jedno velké téma identity a sounáležitosti, co vlastně znamená cítit se skautem v této proměnlivé době. Tehdy jsme rozvinuli portfolio různých projektů, třeba Skautské století ve spolupráci s Post Bellum, zaměřené na pamětníky, nebo třeba projekt Skautská vize, ve kterém jsme se setkávali a debatovali s různými lidmi, kteří skautingem prošli. Tak vznikla myšlenka Skautského institutu, který stojí na třech tezích. Zaprvé pečujeme o paměť skautingu, vyprávíme jeho příběh. Zadruhé je to něco jako think-tank, což je slovo, které patří spíše do politiky, ale je třeba si uvědomit, že skautskými oddíly prošlo na 750 tisíc žijících lidí, takže nám přijde důležité debatovat s nimi o tom, co jim skauting dal, v čem jsou úspěšní… Je to hrozně zajímavá věc pro společnost jako celek. A třetí věcí je to, že Skautský institut je takový inkubátor, prostředí, které nabízí, že pokud máš zajímavý nápad, myšlenku, neboj se s ní přijít, my se tím budeme zabývat. Což pro organizaci, které je sto let, je hodně důležitý princip, že z podstaty věci netíhne k tomu zachovávat léty prověřený status quo, ale je otevřená novým nápadům.

Jak přemýšlíte nad otevřeností institutu neskautům?

Na našich akcích se příchozích neptáme, jestli jsou skauti nebo ne. Tvoříme program o zásadních a zajímavých tématech dneška – jako je boj proti dezinformacím, různé workshopy, ale i třeba kurzy informatiky. Zároveň jsme otevření i spolupráci s dalšími organizacemi a institucemi. Pod hlavičkou Skautského institutu dnes realizujeme přibližně pětasedmdesát akcí měsíčně, které jsou volně přístupné. Na několika místech Česka.

Kdybyste měl vybrat to nejzásadnější, praktické, co vám skauting dal, co by to bylo?

Mít možnost zažít různé role v týmu. Ve skautingu probíhá vše ve společenství. A já se v něm pohyboval od opravdu malého dítěte přes dospělého instruktora vzdělávacích kurzů až po ředitele.

A cítíte se jako současný ředitel Skautského institutu spíše manažerem, nebo skautem?

To se takhle nedá porovnávat. Jsem skaut, protože jsem se k hodnotám skautingu přihlásil. Manažerem jsem navíc, protože mám za chod Skautského institutu nějakou odpovědnost. Ale není to tak, že by se to někde vylučovalo – ty hodnoty by se měly promítat do vašeho chování, ať děláte cokoli.

Když se vám podařilo vyjednat pro Skautský institut pronájem domu ze 14. století na Staroměstském náměstí, psal se rok 2015. Tehdy jste si přál, aby to bylo místo, které „vychovává lidi tak, aby měli chuť zanechat svět o něco lepší“. Daří se to?

Uvedu příklad. Tak dva roky zpátky za námi přišla parta z Brna, že je baví, co tady děláme, a že se o něco podobného chtějí pokusit v Brně. Domluvili se tam s radnicí, dostali pětipatrový barák, a dneska už se tam konají desítky akcí za měsíc. Podobně se to začalo hýbat v Plzni a Olomouci, brzy se něco obdobného rozjede v Kolíně. Tím, že inspirujeme party mladých lidí, že otevřou veřejný prostor – a tím nemyslím jen barák, ale že udělají třeba jednu dvě vzdělávací akce za měsíc v kavárně, vnesou tam témata, která je zajímají –, to je role, kterou dospělí skauti a skautky v dnešní době mají hrát. Něco, čím mohou a mají zanechat svět o něco málo lepší.

Miloš Říha
Miloš Říha • Autor: Matěj Stránský

Miloš Říha (33)

se narodil v Praze. V osmi letech vstoupil do 319. skautského oddílu na pražské Klamovce. Vystudoval gymnázium a bakalářská studia sociologie a demografie na Univerzitě Karlově. Nejprve se věnoval strategickému plánování, jež se týkalo veřejného prostoru, v roce 2014 se stal ředitelem Skautského institutu. Je také spoluatorem blogu Bezjablka.cz, texty vyšly i knižně. Kniha Skautské vize z roku 2014 vznikla na základě stejnojmenného cyklu kavárenských debat s různými osobnostmi společenského života. Vyšly mu dvě sbírky básní.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte