Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Tomáš Klus: Je šílené vidět, že lidé mají strach něco říct

Se známým písničkářem o politických komentářích v písních i na Facebooku a chuti sdružovat lidi

Tomáš Klus
Tomáš Klus • Autor: Matěj Stránský

Pozitivní optimistická energie, kterou oplývá, je nakažlivá. Působí v narvaném sále i tváří v tvář při náhodném setkání s fanoušky. Stejně jako v písničkách i v řeči Tomáše Kluse se mísí slovní hříčky a legrácky s přímočaře vyslovenými názory. V průběhu posledního desetiletí se z něj stala největší tuzemská písničkářská hvězda. Nicméně nemá chuť se svému publiku zalíbit za každou cenu. Někdy ho dokáže i popíchnout. Třeba když začal na sociálních sítích komentovat současné politické dění. Některé fanoušky tím vysloveně namíchnul. „Ale kdybych mlčel, tak se udusím,“ říká k tomu.

V posledním roce jste začal být mimořádně aktivní na sociálních sítích, ale jinak, než je u celebrit běžné. Komentujete chování a vystupování politiků, což způsobilo mezi vašimi fanoušky dost velký poprask. Co vás vedlo k tomu, co není v českém showbyznysu vůbec běžné?

Začal jsem mít pocit, že dezinformace a lži začínají vítězit a vytlačovat pravdu. Tomio Okamura je pro mě spíš legrační, ale jeho rétorika je nebezpečná – zpochybňování všeho a určování, kdo se mnou může mluvit a kdo ne. To představuje nebezpečí, kterému je třeba bránit. A to jsem chtěl sdílet. Politiku jsem ale průběžně glosoval vždycky. Už od chvíle, kdy začal být Andrej Babiš jen vidět, jsem na koncertech opakoval: Pozor na tohohle pána. Citoval jsem poslední větu z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, kde Bolek Polívka říká: A teď si vás koupím všechny! To je jeho přístup a to se opravdu děje. Na autogramiádách přicházeli lidé, kteří mi pochválili písničky, pak se ke mně naklonili a šeptem dodávali: A taky máte skvělé názory. A já se udiveně ptal: Proč šeptáte? Proboha! To je šílený pocit, vidět, že lidé mají strach něco říct.

Obrovskou reakci vyvolal váš rozhořčený komentář, jak Miloš Zeman nevede kampaň, a přitom všude visí jeho billboardy.

Ten komentář byl zásadní v tom, že jsem po něm vedl na internetu dost debat s voliči Miloše Zemana. Tady jsem pyšný na jednu věc: i když to bolelo a některé komentáře, které jsem dostal, byly fakt nenávistné, zařekl jsem se, že každému odepíšu. Odepsal jsem jim slušně, že respektuji jejich volbu, že mi jen jde o to, pochopit jejich motivaci, protože jí nerozumím. Ve svém okolí jsem neměl žádného voliče Miloše Zemana, a tak jsem si o tom nemohl s nikým z blízkých popovídat. Proto jsem otevřel debatu – a v devadesáti procentech mi na moji reakci přišla odpověď, která začínala omluvou. To mi dalo naději, že nakonec tu máme jen zmatené lidi na obou stranách – i když to vypadá, že jde o dva tábory, které proti sobě jdou na život a na smrt.

A dozvěděl jste se něco podstatného o jejich motivacích a hodnotách?

Dozvěděl, ale upřímně řečeno mě to nepřesvědčilo o tom, že u nich nefunguje manipulace. Ti lidé jsou informovaní ze zdrojů, které jsou uváděné jako nebezpečné a podporují spiklenecké teorie. Taky mi došlo, že nefunguje rétorika ve smyslu: Tohle nejsou pravdivé informace, čtěte cokoli jiného, ale relevantního. Pochopil jsem, že je důležitější vysvětlit jim, že my pro ně jako druhý tábor nepředstavujeme ohrožení. Má-li být zachována demokracie, nemůžeme se uchylovat k agresivitě. Namátkou jedna ze zpráv, kterou jsem dostal: Až my to tady vyhrajeme, tak ty budeš první, kdo bude viset. To je nebezpečný způsob uvažování, byť se odehrává v e-mailové komunikaci. Stejně tak výhrůžky adresované dětem z teplické základní školy, to pro mě je vztyčený ukazováček. Ve světle toho je vlastně nedůležité, jestli se dokážeme domluvit na politické straně. Hlavní je zarazit inklinaci k extrémním myšlenkám a řešením.

Demonstrace Proč? Proto! 10.5.2017
Říkám: Pozor na tohohle pána. (Antibabišovská demonstrace, květen 2017) • Autor: Matěj Stránský

Prezidentskou volbu jste vzal tak zodpovědně, že jste z dovolené v Karibiku s manželkou letěli volit na otočku na konzulát do Kanady. V prvním kole se to ale nepovedlo. Co se stalo?

Měli jsme v plánu letět na Kubu, která je od Dominikánské republiky kousíček, ale nebyly tam přímé lety a do New Yorku byly v tu chvíli už letenky hodně drahé, takže jsme dva dny před odletem koupili zpáteční letenky do Toronta. Pro kanadský imigrační úřad to ale bylo podezřelé. Argument, že letíme volit a zpět, nikdo nechápal – a možná mu ani nevěřil. Vše se táhlo, seděli jsme hodiny na letišti bez pasů a nevěděli jsme nic. A v momentě, kdy se celou věc povedlo vyřešit a domluvit se s lidmi na odpovědných místech, už bylo pozdě. Nakonec byl náš neúspěch vlastně větším přínosem pro volební účast. Každému nám přišlo – a to nekecám – tak 300 e-mailů a zpráv: „Vám se to nepovedlo, takže my jdeme!“ Nebo: „Přemluvila jsem manžela, který nechodí, jdeme volit.“ Ptali se nás i na to, koho bychom volili, že by to hodili za nás, ale na to jsem vždycky reagoval, ať si vyberou svého favorita, hlavně ať jdou. No a v druhém kole jsme už v pohodě odletěli a v Torontu odvolili.

CO CHCEME OD ŽIVOTA

Album Anat, které jste vydal před třemi lety, vznikalo v době počínající uprchlické krize, kdy už byly na české společnosti znát první známky strachu z neznámého a také oné netolerance a hysterie. Nyní natáčíte novou desku, odrazí se na ní nějak ona zkušenost s politickými komentáři? O čem nové písně budou?

O komunikaci. Cítím, že je potřeba, aby se společnost stáhla k sobě a začala komunikovat. Místo abychom mířili na sebe, měli bychom mířit k sobě. Navíc mi dochází, že pokud mezi sebou nebudeme mluvit, tak s námi nakonec nebude mluvit ani ta – v uvozovkách – vrchnost. To slovo říkám z nedostatku jiného termínu pro naše vůdce. Musíme se spolu naučit mluvit a taky respektovat, co si myslí ostatní. Kromě toho to album bude o tom, že to, co všichni od života chceme, si je velmi podobné.

Co to je?

Chceme prožívat radost a štěstí – nejlépe v rodinném kruhu. Pak věřím tomu, že když člověk najde štěstí v rodině, tak dokáže lépe přijmout myšlenku, že my všichni tady na tom světě jsme rodina – to bych byl nerad, aby bylo bráno nějak esotericky. Trend národnostní politiky a patriotismu – to, kdo odkud pochází, je passé. Tahle doba je za námi. Svět je globalizovaný, nemůžeme si hrát na to, že jsme rozdělení, protože tu je spousta problémů, které vyřešíme jen společně – ať už je to ekologie, nebo politika.

Projevila se nějak polarizace publika i na vašich koncertech?

Nevšiml jsem si. Ale také jsem si uvědomil, že není fér říkat na koncertech svoje názory. Tím nedávám příležitost protistraně. Jedna věc jsou facebookové profily, kde člověk zveřejňuje své teze, argumentuje a dá se mu oponovat. Na koncertě mám v ruce mikrofon, zesilovací soupravu za zády a říkám: „Tenhle člověk je špatný a lidi, co ho volí, jsou slepí.“ Mám převahu. Proto budu dělat větší koncerty, kde se budou hrát jen písničky, ale nebudu tam nikoho pranýřovat. Pak mám ale přání pořádat malé koncerty, které by spíš byly takové besedy, kde si budu s publikem povídat a zvát si hosty, kteří se orientují v různých společenských tématech. Strašně by mě bavilo vyrazit s někým, kdo toho hodně ví. Sám jsem pocitový člověk, nejsem schopný vysvětlit publiku, jak funguje společnost. Píšu písničky, ale zase mám díky tomu možnost sdružit lidi.

Ale svými názory si fanoušky určitě dost proséváte, což může být nerozumný přístup, škodíte své popularitě, potažmo byznysu.

Nerozumné to je, ale kdybych to neříkal, tak se udusím. Navíc jsem se nikdy nepovažoval za dobrého byznysmena. Když jsem se potkával s mnoha lidmi, kteří rozumí marketingu nebo PR, a oni nahlédli do principů fungování firmy Tomáš Klus, jenom kroutili hlavou a nechápali, že to celé pracuje.

A jak funguje firma Tomáš Klus?

Dělám věci, aniž příliš kalkuluju. Jakmile se chci k něčemu vyjádřit, udělám to bez ohledu na následky pro firmu. Podle mě je dobré stát si za vlastním názorem, protože člověk koneckonců není nic jiného než ten názor, ten úhel pohledu na svět.

Reklama
Reklama

Tomáš Klus
Tomáš Klus • Autor: Matěj Stránský

Ale některá obchodní rozhodnutí přece děláte…

Nedělám. Nikdy jsem se nesoustředil na zisk – ani fanoušků, ani peněz. V tvorbě i v životě je nejdůležitější autenticita, potřebuju být kompatibilní sám se sebou.

MÚZY, SNĚZTE SI MĚ

Osamostatnil jste se už jako slavný písničkář, v době, kdy tu zavírala pobočka Sony Music. Pro český hudební trh to byla nová situace. Jistě jste dostával i jiné nabídky, proč jste se nakonec rozhodl být samostatný?

Firmy šly do kopru. Kdyby průmysl tolik neutrpěl, nejspíš bych u firmy zůstal i nadále. Nic proti vydavatelstvím nemám a uznávám, že mi hodně pomohla. Díky svému přístupu k věci jsem se také nikdy nezapletl do věcí, které by se mi příčily. Zásadní je, že se přestaly kupovat desky, a tím pádem firmy přestaly být platné. Mě to zároveň pomohlo vymanit se z kolotoče, na který jsem byl zvyklý. Pořád se o mě někdo staral, nemusel jsem nic moc řešit. Bylo dobře, že to přišlo ještě před rodinou, protože jsem se naučil starat se sám o sebe. Začal jsem koukat na to, jak ta věc funguje, co to znamená vydat desku, s kolika lidmi se člověk musí sejít, aby to klaplo. Najednou jsem dostal svobodu a měl větší vliv na výsledek, protože jednání s firmou bylo vždy v něčem kompromisní. Teď kdybych chtěl, tak si můžu vzít malíře z ulice a zadat mu, aby mi vytvořil obal desky, a nikomu bych to nemusel vysvětlovat.

Před lety jste měl úspěšný duet s Richardem Krajčem Cesta, což je velmi symbolická píseň, která ukazuje maximum toho, jak moc se v českém showbyznysu cesty mohou rozejít. Na jedné straně jste vy, kdo dnes mluví o Babišovi jako o nebezpečí a hlídá si, aby nehrál na jím sponzorovaných akcích – a vedle vás zpěvák, jehož kapelu podporuje Agrofert a Babiš její koncerty využívá ke své kampani. Co pro vás tato spolupráce znamenala?

Při vší úctě k Richardovi, kterého pokládám za neuvěřitelného hitmakera, tady jsem pochopil, jak to nechci dělat. Došlo mi, že by to fungovalo, ale já to tak dělat nechci. Podle mě je Richard autentický, není to z jeho strany kalkul, ale vlastně jsou si s tím Andrejem v něčem podobní. Oba chtějí moc – a tím myslím moc všeho. To já nepotřebuju. Chci mít jistotu, že lidi, kterým zpívám, mi rozumějí.

Je potřeba, aby se společnost stáhla k sobě. Místo abychom mířili na sebe, měli bychom mířit k sobě.

Tweetni to

V čem je jiné komunikovat s fanoušky o politice na síti než poslat do světa skladbu s politickým názorem, jako byla třeba před lety Pánubohudooken?

Ta píseň spadá do období desky Racek, kterou jsme točili s Jiřím Kučerovským ve dvou u mě v bytě, a to bylo takové gerojské období. Hodně jsme pili. Chtěl jsem furiantsky křičet do světa své názory a být takový trpitel, který vlastně nemá čím trpět, a tak si rychle něco vymyslí. Vyjádřit se v písni je daleko snazší, protože už nemusíte nic dalšího vysvětlovat, ale má to taky velkou nevýhodu, na základě níž jsem pak tu píseň asi tři roky na koncertech nehrál. Píseň připouští spoustu výkladů a stala se hymnou lidí, o nichž vlastně kriticky pojednávala.

A o kterých?

O těch, kteří mrmlají v hospodě, ale tam jejich nespokojenost končí, nejdou s ní dál. Když člověka zajímá politika, měl by do ní vstoupit. Komunální politika by se měla nasytit kvalitními lidmi; kdyby tomu tak bylo, bylo by to pak lepší i v horních patrech politiky. Pánubohudooken jsem zpíval samozřejmě i sobě. Blbečku, taky sedíš v hospodě po koncertě a říkáš, kdo je špatný, ale nesebereš se a nejdeš na obecní úřad připomínkovat místní parkoviště. Přitom takhle by aktivní občanství mělo vypadat.

Už ji zase hrajete?

Bylo mi jí líto, protože za nic špatného nemůže. Různé výklady, to je prostě osud písně. Ale zažil jsem bizarní situace, kdy mi volali známí z Brna a ptali se, jestli je v pořádku, že se tam ta píseň hraje na mítinku KSČM. Takovýhle pecky! A vedle mnohoznačnosti písní tu pak je ona komunikace na Facebooku – rozepisování se pod příspěvky, odpovídání lidem. A ta zase umí vzít člověku spoustu času. Někdy to vezme celý den. Člověk je třeba s rodinou, ale pořád bokem píše.

Proč tomu ten čas dáváte?

Beru to jako součást své práce. Přijal jsem roli veřejné osoby a tohle s tím podle mne souvisí. Když lidem říkám: Mluvte spolu, musím jít příkladem. Posledních pár měsíců jsem to aplikoval na svůj život. Člověk se snaží komunikovat s druhým, aby překonal předsudek a porozuměl mu. Ta zkušenost mě inspirovala ke skládání nového alba.

Takové pojetí veřejné osoby je v českém showbyznysu raritní. Nemnoho celebrit prezentuje své politické názory – a že by o nich chtěly diskutovat na sítích, to už je vyloučené.

Nerozumím tomu a je škoda, že český showbyznys tyhle příklady nedává. Zalekáváme se, že pak většinou následuje vlna nevole, která tvrdí, že nemáme politiku míchat s uměním. Podle mě by ale bylo úplně v pořádku, kdyby Daniel Hůlka psal statusy, proč miluje Miloše Zemana. Měl by to dělat. Diskuze ve veřejném prostoru by dostala úplně jiný rozměr. Takhle je nás mezi umělci jen pár; vzniká dojem, že my jsme agresoři a protistranu není slyšet. Ale chápu, že pro kariéru umělce je takové expozé nebezpečné. Navíc si myslím, že v momentě, když člověk diskusi otevírá, měl by být k dispozici v ní pokračovat.

Kdy jste začal vnímat politiku?

Asi tak v patnácti, když jsem si začínal tvořit názor na svět. Chtěl jsem být frajer, který se před holkama vymezuje vůči autoritám. Nadto jsem vždycky miloval Kryla a Vysockého, písničkáře a trpitele, kteří svým osudem mapovali chod dějin a společnosti.

Na stará kolena, ve třiceti, se ze mě stal naivní písničkář. Snažím se ubrat slovních hříček: aby bylo jasno, musí se mluvit jasně.

Tweetni to

Vy jste ale oproti nim daleko větší srandista.

To beru jako velké štěstí. Taky mě baví dělat si srandu sám ze sebe.

Tomáš Klus
Tomáš Klus • Autor: Matěj Stránský

Píší se vám nové písničky snadno?

Nejvíc píšu na dovolené. Ale teď mám písniček opravdu hodně, dal jsem si sice roční pauzu, ale během ní jsem ještě jednou dvakrát týdně zašel do zkušebny – a tam pokaždé něco udělám. Vezmu kytaru, zapnu mikrofon a „múzy, snězte si mě“. To je pro mě nejzásadnější a nejmilovanější okamžik. Myslím, že nové album bude hodně přímočaré. Na stará kolena, ve třiceti, se ze mě nejspíš stal naivní písničkář. Snažím se ubrat slovních hříček: aby bylo jasno, musí se mluvit jasně. Abychom si rozuměli, musíme mluvit bez oklik.

Už víte, jak se album bude jmenovat?

Podle všeho řečeného mi zatím vychází, že by to mělo být „Spolu“.

Tomáš Klus (31)

se narodil v Třinci, v rodině hudebních nadšenců. Jeho jméno bylo dlouhou dobu spojováno s vrcholovým sportem, v roce 2002 jako dorostenec získal na mistrovství Evropy zlato v moderním pětiboji. Vystudoval pražskou DAMU, jako písničkář a kytarista získal řadu hudebních ocenění – cenu Anděl, Českého slavíka ad. V současnosti natáčí šesté album.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1353
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte