Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Žijeme v kontinuální převratné změně

S historikem Jiřím Sukem o minulosti, která nás rozděluje a straší, a o tom, že osmičky jsou falešná mystika

Jiří Suk
Jiří Suk • Autor: Matěj Stránský

I když se chod každého mocenského aparátu vyznačuje velkou setrvačností a žádná moc se neomezí, pokud k tomu není donucena, druhá polovina osmdesátých let předznamenala konec komunistické vlády v Československu – probouzející se společnost se pozvolna dávala do pohybu, stávala se kritičtější. Série demonstrací v srpnu, říjnu a prosinci 1988 pak znamenala už otevřený protest proti režimu, který o rok později vyústil v jeho pád.

Historik Jan Křen v září 1987 v samizdatovém časopise Obsah uveřejnil stať Historické proměny češství, kde napsal: „Co živá paměť sahá, vzbuzovaly v Čechách letopočty s osmou na konci zvláštní zájem. Stalo-li se něco vskutku velkého, (…) byla tato víra utvrzena, nestalo-li se to anebo dostavil-li se dokonce nezdar, přenášela se víra zase na osmu příští. I rok 1988 poutá tak už dnes podobnou, téměř pověrečnou pozornost: dvojitá osma se zřejmě zdá dvojnásob nadějná a vzhlíží se k ní s rozechvěním, jako by se snad už konečně měli objevit blaničtí rytíři.“ Souhlasil byste s těmito slovy?

Je pravda, že „osmičky“ vzbuzovaly ve zdejších krajích vždy zájem, nicméně jde o falešnou mystiku, neboť o tom, co se v osmičkových rocích odehrálo, se rozhodovalo dlouho předtím. Osmičky tak jsou symptomem dějinných traumat, jež vyplynula z extrémní povahy 20. století plného revolucí a kontrarevolucí, rychle nastolovaných utopií a následných krachů. Historický čas jsme přestali vnímat jako přímku k lepší budoucnosti a vnímáme jej jako cyklický pohyb od krize ke krizi.

Vzhlíželo se tedy k roku 1988 opravdu s rozechvěním, nebo spíše se skepsí?

Rok 1988 lze vysvětlovat právě tak, jak jsem naznačil – jako symbol konce dalšího z krizových cyklů. Chápali ho tak komunisté (ti nejvýše postavení nejcitlivěji), disidenti a další lidé, kterým se neustálé převracení dějin zadřelo do mozku. Někteří členové politbyra, zejména ti, kteří spojili svůj osud s potlačením reformního procesu po srpnu 1968, tomu mezi sebou říkali „další průser“. Antonín Kapek, dlouholetý člen Ústředního výboru KSČ a jeden z těch, kteří v roce 1968 požádali sovětského vůdce Brežněva o vojenskou pomoc, na konci roku 1987 volal: Už to zase běží, nikdo to nezastaví…

Na druhé straně disidenti, exulanti a západní média chápali další osmičku také trochu mytologicky. No a takzvaní obyčejní lidé sledovali vrcholící cyklus s opatrnou zvědavostí, hýřili politickými vtipy, aniž by se ale hodlali jakkoli politicky angažovat.

V roce 1985 nastoupil do čela Sovětského svazu Michail Gorbačov, s jehož jménem je spojována demontáž komunismu. Jak reagovali českoslovenští komunisté na zřejmou ideovou blízkost mezi pražským jarem a Gorbačovovou perestrojkou?

Od ledna 1987 prožívalo vedení KSČ doslova šok z radikálního posunu v reformní politice Sovětského svazu. Do této chvíle se gorbačovské změny měly týkat víceméně jen „přestavby“ národního hospodářství, kterou bylo možno provádět expertní cestou shora. Avšak jakmile byla v SSSR nastolena politika tzv. glasnosti, v podstatě svobody slova, objevilo se před pražskými lídry normalizace na obzoru pražské jaro 1968 a jeho možná rehabilitace. Husákovo a pak Jakešovo politbyro naléhavě požadovalo po Moskvě, aby k takové rehabilitaci nikdy nedala podnět. A Moskva jeho přání splnila, před podporou své reformní politiky dala přednost politické stabilitě ve svém bloku. Jenže mezitím už se rozbíhaly zásadní změny v Polsku a Maďarsku.

Bylo zvolení neschopného Miloše Jakeše za generálního tajemníka ÚV KSČ v roce 1987 nejviditelnějším příznakem hroutící se strany? A proč se v boji aparátníků o nejvyšší moc více neprosadili mladší komunisté typu Štěpána, kteří nebyli přímo spjati s nástupem normalizace?

Chod každého mocenského aparátu se vyznačuje velkou setrvačností, radikální změny jsou v něm možné jen v mimořádných revolučních situacích. Personální změny ve vedení země, tedy v předsednictvu ÚV KSČ v letech 1987–1988, byly poměrně značné, původní vliv ztratili Husák, Biľak, Štrougal a další, ale existenčně ohrožená strana nemohla zásadně změnit svoji politiku. Přirozeným výsledkem vyvažování sil mezi mocenskými klikami byla konsenzuální volba byrokrata Jakeše, který se nejméně hodil pro pozici lídra, a tím pádem nejméně ohrožoval pozice klik. Silný lídr by mocenskou rovnováhu ohrozil. A ti noví, včetně Štěpána, jakmile vstoupili do předsednictva, začali tváří v tvář občanskému neklidu hájit tvrdou linii. Žádná mocenská struktura se dobrovolně neomezí, pokud k tomu není donucena.

 Rychle se zviditelňoval propastný rozdíl mezi oficiální ideologií a skutečným stavem veřejné mysli v Československu. I pokud si tento rozpor dostatečně neuvědomovalo ideologií zaslepené politbyro, přes své svodky a udavače dobře informovaná Statní bezpečnost o tom musela vědět. Narazil jste při své práci na takovéto zprávy StB, které vedení strany v tomto smyslu varují, navrhují nějaká řešení?

Státní bezpečnost od svého vzniku sloužila jako nástroj komunistické strany a její ideologie, a to se nikdy nezměnilo. Její představitelé věděli, že situace je vážná, a pravidelně o tom informovali stranické vedení. Ani vedení, myslím, o vážnosti politické situace vůbec nepochybovalo, jeho manévrovací prostor byl však stále užší, v podstatě už mu zbývala jen represivní politika. Zda se nějak StB podílela na vyvolání politického převratu v Československu po pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 – jak se dlouhá léta spekuluje –, nebylo dosud potvrzeno.

Jak už jste zmínil, českoslovenští komunisté byli perestrojkou zaskočeni; sice mluvili o přestavbě a demokratizaci, avšak realita byla jiná. Jak reagovala společnost – začala překonávat rezignaci, strach, vymaňovala se z „pohodlné odevzdanosti osudu“?

Trauma z totální kapitulace reformních komunistů po srpnu 1968 vedlo lidi k opatrnosti. Většina měla co ztratit, ať už to byly výhody v zaměstnání, možnost studovat a podobně. Režim s tím úspěšně kalkuloval. Avšak pod vlivem perestrojky a glasnosti se rozpouštěla jeho zkamenělá normalizační ideologie a rétorika.

Reklama
Reklama

Ve vzniklém vakuu proto nabýval na významu disent jako jediný reprezentant politiky občanských práv a demokratického dialogu. Vedle toho rostlo kritické naladění kulturních a expertních elit – divadelníků, filmařů, hudebníků, ekonomů, ekologů, podnikových manažerů a dalších. Šlo o to, zda se disent, který se těšil morálnímu kreditu a mezinárodní mediální podpoře, stane mluvčím vznikající kritické veřejnosti. Od roku 1987 o to usiloval, ale plně se mu to podařilo až po 17. listopadu 1989.

Mám spíš na mysli onu šedou zónu veřejnosti. Václav Havel k tomu v roce 1988 v jednom eseji zmiňuje, že „nejdůležitější paralelní polis dnes nepředstavuje disidentský svět, ale svět smýšlení a privátních zájmů celé společnosti, která sice jednou rukou totalitní moci dává to, co je na ní bezpodmínečně vyžadováno, ale druhou si zároveň dělá vše, co sama chce a co nemá s vůlí této moci pranic společného“. Jak si tuto dvojakost vysvětlit?

Václav Havel měl nejspíš na mysli vyvinutý systém kolonizace státu prostřednictvím rodin a jiných zájmových skupin a klanů, jak to později popsal sociolog Ivo Možný. Dokud měly tyto zájmové skupiny z čeho brát, dokud jim erár zajišťoval slušné živobytí, nenacházely důvod k nespokojenosti či dokonce vystoupení proti režimu. Téměř každý v hierarchii tehdejší společnosti se na této kolonizaci nějak podílel, od ministra po dělníka.

Dnes čelíme moci, kterou sami mnohem aktivněji spoluutváříme svými každodenními skutky. A tato moc si z nich umí vybrat to, co se jí hodí, a dokonale toho využít.

Tweetni to

Nicméně opoziční potenciál ve společnosti rostl. Na podzim 1987 začaly vycházet samizdatové Lidové noviny, v roce 1988 vznikají Nezávislé mírové sdružení, České děti, Československý helsinský výbor, Společnost přátelství s USA a další nezávislé iniciativy, konají se protirežimní demonstrace. Svoji roli v počátečních měsících roku 1988 překvapivě sehrála katolická církev. Jak si to vysvětlujete?

I když moc toužila po homogenitě, nikdy jí nedosáhla – společnost nebylo možné trvale vyřadit ze hry. Disent jako kulturně občanská opozice vytvářel „paralelní polis“ a „druhou kulturu“ již od počátků normalizace a pak zejména po Chartě 77. A ty sociální skupiny, které se dlouhá léta zdály být oporou režimu, plnily tuto roli jen podmíněně. Navíc tehdejší svět ještě nebyl globalizovaný a ideologicky tak nepřehledný jako dnešní. Byl bipolární – a sovětský socialismus výrazně prohrával se západním kapitalismem v soutěži o lepší projekt modernizace. V druhé polovině osmdesátých let se zvolna probouzely potlačené nekomunistické identity a životní zkušenosti. K těm nejvýraznějším a nejvlivnějším samozřejmě patřila identita katolická a obecně náboženská.

Ono nadechnutí se závanu svobody roku 1988, kdy se v jeho závěru v prosinci konala první povolená demonstrace proti režimu na Škroupově náměstí, bylo o měsíc později v Palachově týdnu opět silou sraženo na kolena tvrdým potlačením protestů a soudními postihy. Svědčí toto lavírování o nejistotě komunistického režimu?

Ano, normalizační režim se definitivně etabloval v srpnu 1969 brutálním potlačením masových demonstrací ve velkých městech, při nichž bylo zabito pět lidí, vyhlásil stanné právo a existenčně postihl mnoho protestujících. Následně přijal Poučení z krizového vývoje, jímž se ustavil jako principiální odpůrce jakéhokoli reformního pohybu ve straně a společnosti. Sám se tím připravil o manévrovací prostor, který by se mu v čase perestrojky hodil. Na počátku sedmdesátých let toto úskalí předjímal jeden z nejchytřejších normalizátorů – Lubomír Štrougal, když označil rigidně formulované Poučení z krizového vývoje za kouli na noze strany. Za takového stavu jakákoliv opoziční aktivita výrazně ohrožovala podstatu posrpnové moci. Proto režim reagoval na Chartu v lednu 1977 tak hystericky. Jestliže se ovšem zase od srpna 1988 pravidelně demonstrovalo a Moskva zároveň opakovala, že nebude do dění v satelitech zasahovat, cítili komunisté, že jim zvoní hrana.

Vy sám jste byl v té době vysokoškolákem. Jak jste rok 1988 vnímal? A jaké kompromisy vaše generace musela v té době dělat nebo byla ochotna přinášet?

Co si pamatuji, na jedné straně existovalo na pražské Filozofické fakultě pár studentů-komunistů, kteří režim urputně hájili, na straně druhé pak stálo několik studentů-disidentů s odvahou k otevřené kritice. Většina byla v čase kolísání normalizačních pořádků po nástupu Gorbačova názorově velmi tvárná. Jak mohutněla kritická atmosféra v souvislosti s děním v Polsku a Maďarsku, vykrystalizovala v této většině oponentura, která vedla konstruktivní kritiku ve jménu důslednější „perestrojky a demokratizace“. Někteří představitelé SSM a svazácké fakultní orgány se změnili ve stranu mírného pokroku v mezích zákona, která se pak v sametové revoluci stala jádrem stávkového výboru. Na přednáškách z vědeckého komunismu či ateismu se v posledních měsících před 17. listopadem 1989 už otevřeně kritizoval jejich obsah i sám režim.

Čas rozpadu

Britský novinář Timothy Garton Ash v roce 1988 předvídal, že Sovětský svaz se bude rozpadat ještě další dvě desetiletí, a to patřil k optimistům. Jakou měrou se na tehdejší politické situaci a následném pádu režimu v Československu v roce 1989 podílely vnější a nakolik vnitřní faktory?

Jak známo, Československo bylo oproti svým sousedům pozadu, což lze částečně vysvětlit tvrdou povahou normalizace a opatrným odstupem Čechů od držitelů i kritiků moci. Nakonec nás ke vzpouře proti „věčné“ normalizaci pohnuli svým příkladem Poláci, Maďaři a v poslední fázi východní Němci. Od nich jsme převzali politické nástroje řízeného přechodu k demokracii – pokojnou vzpouru, ochotu k historickému kompromisu, vyjednávání u kulatého stolu o přechodu k demokracii a tržní ekonomice.

Václav Havel nakonec opustil disidentské „ghetto“ a vstoupil do politiky. Obstál v ní, když se rozhodl ke smíru s komunisty a nezasadil se už coby prezident vahou své tehdy obrovské popularity za zákaz KSČ, potrestání viníků komunistických nezákonností?

Charta 77 od svého vzniku nabízela komunistickému režimu dialog a Občanské fórum na ni 19. listopadu 1989 navázalo. Dále zde působil, jak už jsem řekl, příklad vyjednaných přechodů v Polsku a Maďarsku, rozdělení moci u kulatého stolu. A aby toho nebylo málo, československý mezinárodně izolovaný režim vyšel vítězící opozici vstříc už týden po potlačení studentské manifestace. Na klidném přechodu k demokracii měly v této chvíli zájem téměř všechny skupiny a lidé na masových mítincích kvitovali politiku kompromisu s nadšením. Radikální antikomunismus se dostal ke slovu až na jaře 1990 a byl motivován spíše ekonomicky než morálně. Nebo lépe řečeno, ekonomická motivace se často kryla morální argumentací; primární byla privatizace majetku, morální rozhořčení nad zločiny komunistického režimu sekundární.

Pohlcení minulostí

Ještě k letošním osmičkovým oslavám. Před pár lety jste napsal: „K připomínání českých osmičkových a devítkových převratů jsme pevně, až masochisticky připoutáni – jsme společností pozdní doby, kterou už nespojuje žádná sdílená vize a víra; ohlížíme se do minulosti a ta nás rozděluje a straší.“ Co jste tím měl na mysli?

My, Evropané, žijeme v době posthistorické, kdy se vytratila víra v pokrok. Myslím tím všestranně chápaný pokrok, jehož výsledkem měla být vědecky řízená, prosperující a sociálně spravedlivá společnost. Do budoucnosti si dnes dokážeme promítat pouze svou představu o individuálním štěstí v podobě dlouhověkosti, kariéry, zábavy. V globálním měřítku vnímáme budoucnost spíše katastroficky na způsob hollywoodských filmů či vědeckých varování. Za takového stavu věcí nás minulost, především v podobách 20. století, pohlcuje.

Co si tedy jako historik myslíte o debatě posledních let, kterou vedeme o komunistické minulosti? Mám na mysli stále silnější tendence potlačovat či bagatelizovat vědomí o nezákonnostech a perzekucích, poukazováním na přednosti režimu – všichni měli práci, zdravotnictví bylo zadarmo, byly levnější potraviny, autobusy jezdily do každé vesnice atd.

Spory o minulost mají svoji logiku: liberálně konzervativní výklad byl dlouhá léta po listopadu 1989 dominantní, v zásadě reprezentoval pohled politických vítězů sametové revoluce a přirozeně upřednostňoval historický výzkum mocensko-represivní a ideologické politiky totalitního režimu.

Proti němu se nyní prosazuje výklad, který vyzdvihuje hospodářskou, sociální a kulturní podstatu komunistického systému a chce ji ukázat v její každodennosti a relativně ustálené normalitě. Oba výklady, které se odvolávají na vědecké zakotvení, by z podstaty věci měly být komplementární a doplňovat se. Bývají však spíše vyhroceně polemické, protože se jejich prostřednictvím nadále vede boj o smysl 19. a 20. století, jinými slovy o projekt moderny jako pokračujícího emancipačního hnutí, jehož cílem je osvobození konzumního člověka ze všech možných pout a závazků. S nutným zjednodušením lze říci, že v něm jde o dávný spor mezi kapitalismem a socialismem, konzervatismem a pokrokářstvím. To je také to pohlcení minulostí, o kterém jsem mluvil.

V tomto kontextu je bagatelizován i listopad 1989. Jaký je tedy dnes jeho obraz?

K tomu, co jsem právě řekl, můžeme dodat, že existuje ještě třetí výklad naší nedávné minulosti podle vzoru „vše bylo úplně jinak, než nám ti či oni tvrdí“.  Mám na mysli konspirační či spiklenecké teorie šířené na síti, které nabízejí úplně jinou interpretaci „osmiček“. Dílem těží z příliš odborného jazyka vědecké historiografie, který nedokáže oslovit veřejnost, a dílem z chaotického stavu, v němž se ocitl svět ve věku komputerizované globalizace. Vychází vstříc poptávce po srozumitelném vysvětlení ostře protichůdných mocenských a ideových zvratů – od kapitalismu k socialismu a zpátky, od Západu k Východu a zpátky a podobně –, které se někomu mohou jevit jako neuvěřitelné. Stavů nejistoty a nevíry začali v posledních letech cíleně využívat profesionální dezinformátoři, trollové a noví ideologové.

Existuje způsob, jak oněm zjednodušením čelit?

Hledíme do tváře jiné moci, rysy leviatana 21. století už snad umíme lépe rozeznat. Je to technokratický a oligarchický kapitalismus, který posiluje nerovnost a oslabuje rovnováhu moci a svobodu, pracuje s konzumními a zábavními pobídkami i s vytvářením nepřítele a šířením strachu. Čelit se mu dá jen systematickou obranou těch hodnot, kvůli kterým jsme vyšli do ulic a svrhli komunistický režim.

Ale tentokrát to máme těžší, protože čelíme moci, kterou sami mnohem aktivněji spoluutváříme svými každodenními postoji a skutky. A tato moc si z nich umí vybrat to, co se jí právě hodí, a dokonale toho využít. To, že sama nemá žádný pevný hodnotový základ, je její silou i slabostí.

Dá se v tomto vidění světa tedy očekávat, že Česko čeká opět nějaká ta převratná osmičková změna?

Řekl bych, že žijeme v kontinuální převratné změně, v níž jako by se ty všechny předchozí osmičky proměnily v jedinou osmičku – ležatou.

Jiří Suk
Jiří Suk • Autor: Matěj Stránský

Jiří Suk (1966)

Narodil se v Praze. Vystudoval archivnictví, historii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR se zabývá komunistickým režimem po únoru 1948, intelektuálním a politickým dědictvím disentu a postkomunistickou transformací. Jeho kniha Labyrintem revoluce (2003), o mocenské změně v Československu na přelomu let 1989–1990, obdržela cenu Magnesia Litera v kategoriích populárně-naučná kniha a nejlepší kniha roku 2003. Dále napsal knihy Politika jako absurdní drama (2013), o Václavu Havlovi v letech 1975–1989; a Veřejné záchodky ze zlata (2016), o konfliktu mezi komunistickým utopismem a ekonomickou racionalitou v padesátých a šedesátých letech 20. století.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Kateřina Mázdrová

redakce vydání

mazdrova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 375
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte