Odmítla jsem přijmout tenhle horizont

Magdaleně Platzové bylo v roce 1988 šestnáct let a zažila svou první manifestaci, ale také cestu na Západ. Změny, které se ve společnosti děly, a věci, jež se dávaly do pohybu, prožívala nesmírně intenzivně. Jak říká, strašně totiž toužila po svobodě.

Konec osmdesátých let tě zastihl coby teenagera. Co ti naskočí, když se řekne rok 1988?

Tehdy to začalo být zajímavé a docela pestré. Děla se spousta věcí – koncertů, výstav – do té doby skoro nemyslitelných. V klubu Na Chmelnici, v hotelu Tichý, v Deltě… Některé akce dokonce zastřešoval SSM, zřejmě v rámci perestrojky. Někdy tou dobou taky vyšly první české knížky, které se daly číst. Třeba povídky Alexandry Berkové – ty se, myslím, prodávaly v trafice. Byla jsem z toho úplně na větvi. Současnou českou literaturu jsem znala jen ze samizdatu nebo z exilových knih, tu oficiální jsem nebrala vůbec vážně. A najednou tu byla knížka od mladé české spisovatelky, kterou jsem si mohla koupit a která se mi docela líbila. V tom roce jsem taky byla poprvé na Západě. A poprvé jsem byla demonstrovat.

Kolik ti bylo?

Šestnáct, chodila jsem do druháku na gympl. Úplně první velkou demonstraci v srpnu jsem kvůli letním prázdninám propásla. Ale když České děti a další nezávislé iniciativy svolaly manifestaci na 28. října k sedmdesátému výročí vzniku republiky, musela jsem jít.

Co rodiče?

No báli se, aby se něco nesemlelo.…