V únoru 1988 mi bude 21 let.
Snažím se vybavit si svůj tehdejší svět. Všichni kouříme, jíme nezdravá jídla, pijeme turka, nad nímž trávíme dlouhé hodiny v kavárně Slavia pod shovívavým pohledem homosexuálního vrchního Zdeněčka. Kolem páté odpolední do kavárny vstupuje svým kácivým krokem poloinvalidní prodavač Večerní Prahy, kterou si za padesátník kupujeme. Nespěcháme ven, kde padají omítky, zábradlí jsou oprýskaná, domy olemované lešením. Pražané mi připadají šediví a shrbení, cizince v ulicích skoro nepotkáš. Málokdo má doma telefon, stojíme fronty u budky. Prodavačky jsou nepříjemné a v obchodech stejně nic není, tak proč tam chodit. Ve skříni nám visí jen pár kousků oblečení, nosíme směšné účesy. Budoucnost je slovo bez významu, doufáme, že se životem protlučeme bez kompromisů, a zároveň je už neustále děláme. Zahraničí je pro nás orámováno vojsky Varšavského paktu a devizový příslib a doložka nedostupnými metami.
Už pár roků vím, že svět je pro mě rozdělený na komunisty a antibolševiky – a jen s těmi se chci bavit. Není to samozřejmě jednoduché, i na FAMU, svobodnější škole než ostatní, se člověk musí podvolit a poslouchat přednášky členů KSČ. I mě si v únoru v roce 1988 předvolají, zda bych se nechtěla stát kandidátkou strany, protože jsem aktivní v SSM. Jenže to jen proto, abych prostřednictvím svazácké organizace mohla společně s dalšími spolužáky vydávat studentský časopis Kavárna. Zdvořile odmítnu s tehdy běžnou výmluvou, že bych takovou zodpovědnost…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
