Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Černá oslava po černém dni

Pražská premiéra Depeche Mode ukázala sílu i nálady mladé generace

Depeche mode01_foto Herbert Slavík
Depeche mode • Autor: Herbert Slavik

Připomínalo to obrovské hejno havranů, které se náhle a k údivu všech sneslo z nebe na zem. V pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště) sice stále ještě probíhala Matějská pouť, ten den se však o kolotoče nikdo nezajímal. Ke zdejší sportovní hale mířily tisíce mladých lidí – a všichni oblečení v černé. Nemohli si tehdy po sociálních sítích ani jinak dát vědět, jak se obléknout, ale ani nemuseli. Černé lesklé kožené bundy, pláště, barety, černé punčochy, lak na nehty i rtěnka a podholené postpunkové účesy.

Černou si ten den neoblékli pouze početní uniformovaní policisté s nervózními psy na vodítkách, obsluha vodního děla připravená rozhánět dav a příslušníci StB v civilu, kteří si fotili hloučky návštěvníků sedících před halou. Napětí, že může dojít ke střetu výstřední mládeže s policejními složkami, bylo cítit ve vzduchu, ale převažovala euforie z koncertu, který měl za pár desítek minut začít. Byl pátek 11. března 1988 a do Prahy, která za dobu normalizace nespatřila jedinou západní kapelu na vrcholu sil, přijeli Depeche Mode.

Reklama
Reklama

„Bylo hnusně, lezavo, snad i pršelo, ale to vůbec nikomu nevadilo,“ vzpomíná na ten den textař a prezidentský kandidát Michal Horáček, který tehdy působil jako novinář v kulturní redakci časopisu Mladý svět. Otázku, proč k nám nejezdí žádné světové kapely, když v sousedním Polsku i Maďarsku běžně vystupují, si tehdy vzal za svou – a právě Depeche Mode onu záklopku kulturní izolace prorazili. „Bylo to úžasné a památné. Ten koncert měl obrovský politický význam. Šlo o demonstraci síly nové generace, která jako by prohlásila: Tohle, soudruzi, chceme! A i když jste nám to dát nechtěli, nakonec jste museli,“ popisuje Horáček přelomový význam události, na niž účastníci do dnešních dnů vzpomínají. Zrodila se tu vzájemná oddanost a pouta, která jsou pevná do dnešních dnů: Depeche Mode se snažili na svých turné Prahu nebrat zkrátka.

Když hudební časopis Filter v roce 2007 sestavoval žebříček nejpamátnějších domácích koncertů, umístil tuzemskou premiéru Depeche Mode na první místo. Ne náhodou. O to víc, že nešlo jen o milník politický. Vztah Depeche Mode se zdejším publikem byl a je naprosto unikátní – a má širší kulturní rozměr. Žádná jiná západní kapela se mezi fanoušky v bývalém východním bloku netěšila tak výsadnímu postavení jako oni. Měli tu svou vlastní subkulturu – depešáky u nás, depešisty v Sovětském svazu. Zároveň žádná jiná kapela nebyla tak odhodlaná se za železnou oponu vypravit a hrát pro ně.

Depeche mode02_foto Herbert Slavík
Depeche mode • Autor: Herbert Slavik

Žádná jiná kapela se ve východním bloku netěšila tak výsadnímu postavení. A žádná jiná nebyla tak odhodlaná se za železnou oponu vypravit.

Tweetni to

„Bylo to, jako by najednou sestoupili z plakátů na zdích a obživli,“ poznamenal o koncertě Depeche Mode ve východním Berlíně mládežnický tisk. Tohle tvrzení platilo beze zbytku pro všechny země regionu včetně Československa, kde sice teenageři a dvacátníci o existenci moderní západní popkultury moc dobře věděli, znali ji z kopírovaných kazet i z načerno chytaného zahraničního rozhlasu, ale netroufali si pomýšlet na to, že by něco z ní mohlo byť jen na chvíli proniknout do normalizační reality. Z rádia i televize ten rok zněly rozjuchané písně Michala Davida a Sagvana Tofiho a černá rozhodně nebyla barva, kterou by si režim představoval jako vhodný odstín pro mladého člověka.

Máme promyšlenou politiku

Peter Gabriel, Queen, Genesis, Iron Maiden. Obří koncerty, které se v druhé půli osmdesátých let odehrály v Budapešti, lákaly i fanoušky z Československa – především proto, že k nám nikdo nejezdil. „Jako redaktorovi kulturní rubriky mi přišlo správné se na ty koncerty vypravit. Pak ale následovala logická otázka: Proč se nepořádají také u nás?“ rekapituluje Horáček důvody, proč do jeho článků začalo stále více prosakovat téma, že tu není na co chodit, a když už nějaká kapela ze Západu přijede, je většinou za zenitem kariéry – jako například rockeři Uriah Heep, kteří se v roce 1987 objevili v Ostravě a Hradci Králové. Horáčkovy rozhovory s organizátory z Pragokoncertu zahrály na citlivou strunu. Ukázalo se, že mezi mladými čtenáři je po živé hudbě ze zahraničí obrovský hlad a do redakce začaly chodit souhlasné dopisy. „Netrvalo ani týden a byl jich plný prádelní koš,“ vybavuje si Horáček masovou podporu, která zároveň ilustrovala náladu přestavby, kdy bylo možné přijít s kritikou v jistých mantinelech.

Depeche mode03
Depeche mode

Klíčovou roli v hudební zkostnatělosti Československa hrála právě agentura Pragokoncert. Nejenže zastupovala nejpopulárnější umělce v zemi jako Karla Gotta nebo Helenu Vondráčkovou a měla výhradní právo domlouvat jejich koncerty v zahraničí, což byl vítaný přísun cizích měn do státní kasy. Také jako jediná mohla organizovat vystoupení zahraničních skupin u nás – a to už taková priorita nebyla kvůli jejich honorářům. Neomezeným vládcem tohoto molochu byl po celou normalizaci František Hrabal: člověk, který rozhodoval o kariérách zpěváků a zpěvaček a krátce po svém nástupu v roce 1970 figuroval ve vykonstruovaném skandálu s podvrženými pornofotkami, které měly zdiskreditovat Martu Kubišovou.

Tlak čtenáři oblíbeného a do jisté míry chráněného Mladého světa, který vedla šéfredaktorka Olga Čermáková, manželka šéfa Federálního úřadu pro tisk a informace – jinými slovy hlavního cenzora v zemi –, nemohl Pragokoncert úplně ignorovat. Vše vyústilo ve společnou bizarní schůzku kritika s kritizovaným, Horáčka s Hrabalem. „Co přesně jsme si říkali, si už nevybavuji. Proč nevozí zahraniční kapely, nevysvětloval, pouze opakoval, že mají promyšlenou politiku,“ matně shrnuje Horáček setkání, po němž se Pragokoncert zaplavený dalšími a dalšími dopisy začal nesměle poohlížet, čím by československou mládež uspokojil. A k triumfálnímu úlovku přišel jako slepý k houslím.

„Všechno začalo vlastně tím, že manažer, který nám přislíbil účast Chrise Normana na loňském Intertalentu, nesplnil smlouvu. Nepřijel, prý pro onemocnění,“ svěřuje Jan Posejpal, náměstek Pragokoncertu, v dobovém rozhovoru pro Mladou frontu. Vtip byl ale v tom, že onen manažer měl v portfoliu kromě nijak neurážejícího folkrockového zpěváka z kapely Smokie i zcela trendovou hvězdnou čtveřici Depeche Mode – a tu nabídl jako kompenzaci za Normana.

Seš nahoře a já pod tebou

Hudba Depeche Mode v socialistickém Československu spojovala davy. Poskytovala celé jedné subkultuře únik z šedé normalizační reality. Depeche Mode přicházeli s temnotou, elegancí, romantismem, industriálním zvukem, uměli pojmenovat pocit vyděděnosti. V tom všem se obrovská skupina mladých lidí za železnou oponou poznávala. A podobně se fascinace kapely východním blokem datuje už do raných osmdesátých let.

Vždy se sem chtěli vypravit a tato touha zesílila, když se čtveřice z britského provinčního městečka Basildon vydala v roce 1983 poprvé do berlínských nahrávacích studií Hansa. Sály, kde se dařilo převážně německým šlágrům, proslavili na sklonku sedmdesátých let dva výjimeční návštěvníci. David Bowie tu natočil své Heroes a Iggy Pop zase Lust for Life – umělecky nejvíce ceněná alba svých kariér. Depeche Mode toužili jít v jejich stopách.

Do akce bylo v den koncertu nasazeno 422 příslušníků Veřejné bezpečnosti a StB plus 60 specialistů z armády.

Tweetni to

Náladu studií Hansa určovalo mimo jiné i to, že se nacházela na dohled od berlínské zdi, z oken bylo vidět do východního Berlína i na strážní věže s pohraničníky a samopaly připravenými ke střelbě. Atmosféra střetu dvou světů tu byla přímo hmatatelná. A tak jako obyvatelé Východu toužili přelézt zeď na Západ, mnozí zápaďáci nemohli potlačit zvědavost, jak to vlastně tam na druhé straně vypadá. Obzvlášť v případě Depeche Mode, kteří se pro mnohé ve své estetice inspirovali u ruských modernistů, ale také se zajímali o průmyslovou mašinerii, již východní blok vzýval.

V červenci 1985 tak došlo k tomu, že Depeche Mode na svém turné k desce Some Great Reward poprvé zahráli v Budapešti a Varšavě. Nevěděli pořádně, co mají čekat, protože jejich alba se v těchto zemích oficiálně neprodávala. Neslibovali si ani výdělek, protože z Polska i Maďarska bylo zakázáno vyvážet peníze. Tratili na tom, ale šlo o výpravu za poznáním, a to bylo ohromující.

Zjistili, že tu mají zástupy oddaných fanoušků, kteří jsou schopní je pronásledovat na každém kroku. Při procházkách ulicemi nebo jízdě MHD budili okamžitý poprask. Východní Evropa uctívala Depeche Mode více než domovská Británie. Pochopili spřízněnost, jaké se netěšila žádná jiná kapela. Obdiv mladých lidí k Depeche Mode v této části světa a v tomto historickém období nemá srovnání. Zkoumá jej mnoho novinářských textů, dokumentárních filmů i akademických studií, ale nemá jednoznačné vysvětlení, na němž by se všichni shodli.

Depeche Mode zachycovali samotu, odcizení i hledání duchovních hodnot v industriálním věku. Nabízeli takřka náboženské zážitky mší a shromáždění, provokovali genderovou neurčitostí, to vše s hudbou, která vznikala pomocí samplů zachycujících třeba zvuky kovových trubek drnčících o vlnitý plech. Klip ke skladbě People Are People přinesl černobílé záběry bitevních křižníků i vojenských přehlídek na Rudém náměstí, ale jízlivě, nechápavě a bez podtextu propagandy, na který byli obyvatelé socialistického bloku zvyklí. Měli pocit, že jim Depeche Mode rozumějí, že mluví o jejich realitě. Skladby jako Master and Servant hovořily o dominanci či sadomasochistickém vztahu utiskovatelů a utlačovaných: „Je to stejné jako v životě, tahle hra mezi prostěradly, kdy ty seš nahoře a já pod tebou. Zapomeň na veškerou rovnoprávnost.“

To se zdálo být trefné podobenství i pro vystižení pozdní normalizace. Významné symboliky černé barvy si všímá i výstižná dobová recenze koncertu ze samizdatových Voknovin, kde se píše, že „je ostatně chápána na rozdíl od všední šedé jako barva života – ovšem života v moderním civilizovaném velkoměstě“. Neméně důležitý faktor pro popularitu byl technologický. V prostředí kopírovaných kazet to byla elektronická hudba, která tolik neztrácela na zvukové kvalitě při opětovném nahrávání, tím pádem měla šanci zasáhnout větší publikum.

Depeche Mode mnohé z toho při své první cestě za železnou oponu pochopili a bylo jasné, že se budou chtít vrátit. Na turné k desce příhodně nazvané Music for the Masses zařadili opět Budapešť, nově východní Berlín – a díky odpadlému Chrisi Normanovi též i Prahu. Ve všech zemích bylo setkání s Depeche Mode zážitkem srovnatelným s tím, jako by posluchače někdo na dvě hodiny teleportoval na Západ, a do dnešních dnů si je připomíná polský i německý tisk.

Mimořádně mimořádné

„Přišel jsem ze školy, hodil tašku do kouta. Převlékl jsem se do černého oblečení, nandal na něj placky a vyrazil jsem,“ vzpomíná na onen pátek tehdejší žák maturitního ročníku Pavel Strnad – dnes šéf úspěšné filmové produkční společnosti Negativ, která stojí za filmy jako Prezident Blaník,Alois Nebel nebo Venkovský učitel.

Byl jedním z oněch 13 tisíc šťastlivců, kterým se podařilo sehnat vstupenku na událost, kterou Pragokoncert vůbec nemusel propagovat. Agentura si totiž neuvědomovala, jaký fenomén Depeche Mode představují. Sotva se informace dostala na konci ledna do oběhu, zaplavilo agenturu na 90 tisíc žádostí o lístky a začalo být jasné, že ani nebude třeba tisknout letáky a plakáty. Prodávat se začalo 1. března.

„Ani si nepamatuji, že bych stál frontu, spíš mi bylo líto těch peněz, protože 150 korun byla obrovská suma,“ říká Strnad. A po krátké odmlce dodává: „Mohl jsi za ni mít 60 piv – celý sud.“ K Depeche Mode se dostal ve čtrnácti přes singl People Are People, který se po škole šířil na kazetách: chytil ho industriální zvuk, pak mu učarovala jejich image. Když uviděl jejich fotky v dovezeném časopise Bravo, pochopil, že vypadají jinak než ostatní. „Byli temní, černí, byl to naprostý opak zdejší popové rozjásanosti,“ vzpomíná na impulzy, které stály na počátku etapy jeho „depešáckého“ dospívání. Završil ho právě na pražském koncertě, pak už ho začaly zajímat jiné kapely, například The Cure.

Setkání s Depeche Mode bylo zážitkem srovnatelným s tím, jako by posluchače na dvě hodiny někdo teleportoval na Západ.

Tweetni to

Než dostal občanku, pravidelně se vydával na diskotéku Vlasta poblíž pražského koupaliště Džbán, kde se jednou za pár týdnů konaly depešácké diskotéky. „Nejhezčí pak bylo, když jsme po skončení všichni v černém – v partě – nastoupili na konečné u Šárky do tramvaje, jeli do centra a zpívali jejich skladby na celý vagon,“ dokládá Strnad schopnost hudby Depeche Mode soustředit kolem sebe oddanou komunitu. Ta se v plné síle zjevila na počátku března v Parku kultury a represivní složky tomu přihlížely s obavami. Nikdy předtím se jich tolik pohromadě nesrotilo. Symbolizovali generační střet umocněný démonizací subkultur, o nichž se v tisku mluvilo jako o deklasovaných živlech a zdrogovaných šílencích s řetězy.

Nervozitu bezpečnostních složek umocňovala relativně čerstvá zkušenost ze září 1987 z Mírového koncertu Olofa Palmeho v plzeňském Lochotíně. Na dramaturgicky zcela nesmyslně připraveném minifestivalu měli vedle německých punkových Die Toten Hosen a Einstürzende Neubauten vystupovat ještě Michal David a Stromboli. Příznivci Die Toten Hosen ovšem hvězdu normalizačního popu logicky neakceptovali a začali po Michalu Davidovi házet, co jim přišlo pod ruku – od kamenů po gumový granát. Ve finále zasahovala policie, která mnohé fanoušky zadržela, perlustrovala a Neubauten eskortovala na hranice, aniž si zahráli.

Všichni trnuli, aby na Depeche Mode nedošlo k podobné mele, a bezpečnostní opatření pro ten večer byla slovy dobového tisku „mimořádně mimořádná“. Nikdo neměl zkušenost, co znamená pořádat velký koncert. Podle situační zprávy z archivů Veřejné bezpečnosti bylo nasazeno 422 příslušníků Veřejné bezpečnosti a StB, k tomu 50 příslušníků vojenského Pohotovostního pluku, 10 členů specialistů z odboru zvláštního určení a ještě psovodi. „Bylo to zvláštní,“ popisuje nepříjemné pocity Strnad. „Byl jsem jedničkář z matematického gymnázia, nepřipadal jsem si jako hrozba.“

Uvnitř haly a s osmou hodinou ale napětí opadlo a v oparu umělého kouře došlo k něčemu jako zázrak. Ze zvukové aparatury, jakou tu do té doby nikdo neviděl, se rozezněly tóny intra Pimpf a s prvními verši skladby Behind the Wheel začala celá hala společně se svými idoly zpívat každičké slovo. V zemi, kde žádná jejich nahrávka legálně nevyšla, natož aby státní televize a rozhlas vysílaly jejich písně. Černý trh, burzy desek i kopírování z kazety na kazetu vykonaly své.

Před československým publikem se zhmotnilo vše, co dobře znalo a dokázalo si všemožnými informačními kanály obstarat, ale nikdy nedoufalo, že své hvězdy spatří na vlastní oči. Slova skladby Black Celebration, která zazněla v půli večera, jako by shrnula celý historický význam tohoto setkání: „Pojďme si dnes večer udělat černou oslavu, abychom oslavili fakt, že jsme se protloukli dalším černým dnem.“ Depeche Mode hráli něco přes hodinu a půl, před desátou bylo po všem. Sportovní halu opouštěly poslední hloučky, postavy v černém se rozcházely za přihlížení Veřejné bezpečnosti a pomalu je polykala noc.

„Přišlo mi to jako obrovská chyba v systému. Jak se mohlo stát, že tuhle kapelu přiveze státní agentura?“ shrnuje prožitky z večera Strnad. Nedošlo k žádnému incidentu, jehož se vládnoucí normalizační generace obávala. „Zavládl optimismus,“ hodnotí zpětně Horáček. „Mladí lidé si pochutnali, dopadlo to dobře. Tak co? Už nebyly argumenty proti.“ Stalo se něco historicky přelomového; něco, co dlouhé roky nebylo myslitelné, ale vyjádřeno jednou větou to vlastně bylo velmi prosté: v Praze se právě odehrál první skutečně velký koncert zahraniční kapely.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1353
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte