Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
noviny, čtenář,čtenáři,rezignace,demise prezidenta Novotný padl, ale na ÚV říkají, že se nic nového neděje. • Autor: ČTK
Společnost Téma

zima 1968

Soudruh Dubček na scénu ✭ Něco nám zatajili ✭ Co řekne Brežněv? ✭ Zrod občanů

Motto: Antonín Novotný prohlásil, že maso bude vbrzku. Od té doby lidé hledají, kde je to Brzko.

(dobový vtip) Tweetni to

Necelý týden před Vánocemi 1967 se odehrála jedna z pravidelných schůzí širšího vedení Komunistické strany Československa zvaného ústřední výbor (ÚV), tělesa čítajícího kolem stovky členů. Nešlo však o běžnou stranickou rutinu. Ke konci roku 1967 panovalo ve vedení komunistické strany zjevné napětí kvůli česko-slovenským sporům o uspořádání státu, sílícím ekonomickým problémům a nečekané kritice prvního tajemníka Antonína Novotného na říjnovém jednání stejného orgánu.

Reklama
Reklama

Tam se odhlasovalo, že je třeba rozdělit obsazení dvou vrcholných pozic – prvního tajemníka a prezidenta, které zastával právě Novotný.  V té době bylo i ve značně konzervativní partaji zřejmé, že Novotný na vedení státu nestačí, nebo minimálně není ochoten připustit, že je třeba vyjít vstříc touze Slováků po federaci a tváří v tvář měnícímu se světu něco reformovat i v samotné KSČ.

graf-syboly

Přesto prosincové jednání začalo obvyklým strkáním hlav do písku. Hlavní řečníci včetně Novotného neměli chuť o problémech mluvit a přednesli tradiční projevy plné frází bez konkrétnější zmínky o věcech, které bylo potřeba řešit.

Ve vedení KSČ už však existovala skupina lidí, kteří si nechtěli nechat zdržovací taktiku líbit a neměli strach vystoupit. Na prosincovém jednání byl mezi nimi i ekonomický expert KSČ Ota Šik. Po konzultaci s názorově nakloněnými soudruhy konstatoval, že situace je krizová. Navrhl, aby se Novotný vzdal pozice prvního tajemníka, nebo aby ho ústřední výbor odvolal. Kromě toho Šik navrhl změnu v předsednictvu ÚV (to mělo deset členů) a vypracování ekonomických či politických reforem.

Nastala nezvykle otevřená diskuse a v ní návrh na odchod Novotného podpořili další přítomní straníci. Proti nim se naopak stavěli Novotného stoupenci a konflikt se prohluboval. Zejména Slováci Novotného neměli rádi, protože dlouhodobě ignoroval jejich požadavky aspoň debatovat o ustavení federace. Výsledkem vyhrocené diskuse bylo, že Novotný skutečně slíbil rezignovat na vedení strany, prezidentem republiky měl však zůstat.

Diskuse pokračovala další den. Odpočatý a svými stoupenci podpořený Novotný otočil a snažil se rezignaci bránit. Vzdát se ale nechtěli ani jeho odpůrci, kteří, jak se ukázalo, zaujímali polovinu z deseti pozic předsednictva ÚV KSČ. Obsazování vrcholných funkcí se dělo pod dohledem sovětských komunistů, na jednání však padlo, že šéf sovětských komunistů Leonid Iljič Brežněv se nechce do dění v KSČ vměšovat. Novotného nezbožňoval a zřejmě neměl vlastního favorita. Na předvánočním jednání se tedy rozehrál do té doby nebývale otevřený mocenský střet. Skončil ovšem bez výsledku, jedna z přítomných žen totiž vystoupila s návrhem na přerušení schůze, protože „soudružky musí péct vánočky“, a to znělo natolik naléhavě, že schůze byla přerušena do začátku ledna.

Soudruh Dubček na scénu

Třetího ledna 1968 jednání pokračovalo, ale teprve 5. ledna se věci rozhýbaly. Novotný se rozhodl odstoupit, ústřední výbor mu slíbil schválit děkovné usnesení za vše, co vykonal. Klíčové ale bylo, jak ke změně došlo. Odvolání prvního tajemníka po kritické diskusi na zasedání ústředního výboru byla věc, kterou KSČ po únoru 1948 nepoznala. Do té doby se vybírali šéfové strany po dohodě s Moskvou v rámci úzkého politbyra. Relativně kultivovaná mocenská výměna tedy odstartovala cestu ke vzedmutí svobody a společenských změn známých jako pražské jaro.

Alexandr Dubček
Když mluvil k zemědělcům, působil přirozeně, vstřícně a upřímně. (Dubček) • Autor: Profimedia, Profimedia Historica

Odpůrce Novotného ale nelze ztotožnit s lidmi, kteří později platili za symboly pražského jara. Proti Novotnému v lednu vystoupili i straničtí sekerníci jako Vasil Biľak, Alois Indra nebo Drahomír Kolder, kteří netoužili po hlubokých změnách, ale pouze po výměně na nejvyšším politickém postu, která by je posunula výš v mocenské hierarchii a současně by zaručila pokračování v totalitní politice zcela podřízené ruským komunistům, kterou KSČ dosud dělala. Proti nim stála reformně naladěná skupina s Otou Šikem. O dalším směru vývoje měl tedy do značné míry rozhodnout názor a postoj nového prvního tajemníka Alexandera Dubčeka.

V lednu události – rozhodně alespoň navenek – ještě nevypadaly až tak dramaticky. KSČ ve svých tiskovinách občanům vychválila přínos soudruha Novotného a Dubčekovo zvolení vysvětlila jako snahu zachovat kontinuitu v partajním vedení. V něm byl Dubček usazený už od roku 1962, česká veřejnost jej ale téměř neznala. Poprvé na sebe výrazněji upozornil teprve v říjnu 1967, kdy vystoupil s kritikou prvního tajemníka Novotného. Nijak zvláštní nebyl ani Dubčekův životopis. Dělnický původ, mládí prožité s rodiči v Sovětském svazu, studium na sovětské politické škole, trpělivé disciplinované stoupání vzhůru stranickou hierarchií. Také ale účast ve Slovenském národním povstání.

Kromě jeho volby odhlasoval ústřední výbor i záměr vypracovat plán, jak dál rozvíjet ekonomiku a celý stát. Říkalo se tomu akční program – a nějaký výrazný tah po reformách z něj šlo vyčíst jen těžko. Pod Dubčekovou patronací se však spustily změny, které ještě v lednu těžko někdo očekával.

demokracie

Dubčekovo zvolení doprovodila stranická propaganda obvyklými frázemi a manifestačními výzvami, jak je třeba ještě rozhodněji kráčet ruku v ruce se Sovětským svazem a s předstihem plnit závěry posledního sjezdu. Detailnější informace ze zasedání ÚV o průběhu diskuse a její nezvyklé  kritičnosti mezi širokou veřejnost nepronikly. Navenek se tedy zprvu nezdálo, že by se dělo něco mimořádného. Všímaví straníci i nestraničtí pozorovatelé však mohli zaznamenat, že někteří – například ambiciózní slovenský komunista s minulostí politického vězně stalinismu Gustáv Husák – začali mluvit o šanci na větší demokratizaci. To byla fráze, kterou se nemyslela demokracie skutečná, celospolečenská, ale méně strnulý výběr kádrů do vedení KSČ, tedy větší ohled na skutečné názory členské základny. Mluvilo se také o dělení na progresivisty a konzervativce uvnitř KSČ a o tom, že ti první mají šanci se více prosadit.

Komunistická vedení dalších východoevropských satelitů Sovětského svazu však reagovala na Novotného odvolání nervózně, hlavně v Berlíně a ve Varšavě, kde vládli stalinisté Walter Ulbricht a Władysłav Gomułka. Vadilo jim, že o Dubčekovi a jeho záměrech nemají dost informací. Také byli přesvědčeni, že se jeho volbou otevírá cesta reformistům, jako byl Šik. Naopak vstřícněji reagovali v Maďarsku, které vedl János Kádár. S ním se také Dubček jako s prvním sešel na Slovensku, podle všeho, aby se poradil s někým zkušenějším. Kádár neměl pověst stalinisty, ale relativně umírněného marxisty, což stačilo k tomu, aby u něj liberálněji smýšlející komunista jako Dubček hledal zastání. Od Kádára se dozvěděl, že jeho zvolení skutečně vedoucí soudruhy v zahraničí znervóznilo. K tomu dostal radu, aby to s klidem přešel a co nejdřív se vypravil ukázat do Moskvy Leonidu Brežněvovi, jehož názory byly rozhodující.

Něco se stalo

V KSČ propuklo to, čemu se později říkalo boj o smysl ledna. Konzervativněji naladění funkcionáři neměli zájem rozmazávat, jak živě se na předvánočním a potom i lednovém zasedání ÚV diskutovalo o potřebě změn a jaká kritika se na hlavu Novotného snesla. Liberálnější straníci naopak chtěli tuto věc dostat na veřejnost a zvýšit tím šance, že k hlubším změnám skutečně dojde. Problém byl v tom, že v systému strachu a nesvobody měl málokdo odvahu mluvit otevřeně a napsat třeba kritický článek do novin. Strach něco problematičtějšího otisknout a riskovat ztrátu místa a kariéry měli ostatně i šéfové novin.

LEDEN_Smrkovsky_wikipedia
Josef Smrkovský

Ve Smrkovského článku v deníku Práce padaly věty, které do té doby straník veřejně nevyslovil.

Tweetni to

Přesto k pokusům vyprat špinavé stranické prádlo na veřejnosti a dát najevo větší míru svobody na rozdíl od minulosti došlo. Prvním odvážným se stal Josef Smrkovský, letitý komunista, jeden z aktérů únorového puče 1948, později politický vězeň. V lednu 1968 byl ministrem vodního a lesního hospodářství a jedním z podporovatelů politických změn. V odborářském deníku Práce otiskli jeho článek „Oč jde“, kde se Smrkovský pokusil onen „smysl ledna“ vysvětlit. Nešlo samozřejmě o fundamentální kritiku totalitního systému, to od kovaného straníka čekat nešlo. Dnes by možná působil Smrkovského styl jako zcela frázovitý a nejasný. Psal o potřebě odstranit ze strany a státní správy „byrokratické manýry“ nebo „nánosy minulosti“. Také zmínil, že tohle odstranění má probíhat „ve vrcholných orgánech strany a státu až na poslední ves“. Mnozí čtenáři si ale dovedli leccos domyslet, a proto i tak nekonkrétní kritika byla velká věc.

Praha, PKOJF, mítink "Mládež k budoucnosti Československa", Josef SMRKOVSKÝ
Nánosy minulosti musí taky pryč. (Smrkovský na mítinku mládeže, pražský Sjezdový palác, 20. březen) • Autor: ČTK

Klíčová byla samozřejmě Smrkovského zmínka, že lednové zasedání ÚV se „v ničem nepodobalo dřívějším“. V článku stálo: „Bylo důrazně řečeno, proč a jak demokratizovat život strany, jak pracovat, aby byla obnovena důvěra lidí ke straně a státu. Ve sféře hospodářské důsledně pokračovat v rozvíjení ekonomické reformy v jejím celku a ,dotlačit‘ její principy až na každé pracoviště. Ve sféře společenské obrodit demokratismus, atmosféru pro výměnu a střetávání myšlenek tak, aby ty nejhodnotnější a nejprogresivnější mohly vítězit proti konzervativním a přežilým.“ Vše se sice neslo v rámci mocenského monopolu KSČ. Nechyběla ani tradičně pochvalná zmínka o únoru 1948. Přesto šlo o věty, které vrcholný komunista do té doby veřejně nevyslovil.

LEDEN_Novotny_wikipedia
Antonín Novotný

„Vstupujeme do roku, v němž nás čeká mnoho práce a také významné politické události. Bude to rok, jehož výsledek bezesporu ovlivní další vývoj naší republiky.“

Z novoročního projevu prezidenta a prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného. Tweetni to

Další rozruch vyvolal rovněž ještě v lednu nově zvolený předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker, který v rozhlasovém vystoupení také nebývale otevřeně kritizoval vedení komunistické strany za špatnou politiku „vůči inteligenci a mládeži“. Dožadoval se povolení pro zakázané časopisy, a dokonce faktického zrušení cenzury, což byla bomba.

LL

Goldstücker samozřejmě také reagoval na lednové zasedání ÚV, jehož členem byl a nelíbilo se mu, že informace o skutečném průběhu jednání se na veřejnost nedostanou. Ve své řeči v rádiu proto prohlásil, že výsledek lednové schůze otevírá šanci vybudovat „socialismus vpravdě osvícený a vyžaduje tedy i novou orientaci KSČ“. Tu však podle Goldstückera nemohou uskutečňovat „lidé, kteří po dlouhá léta prováděli starou, chybnou novotnovskou politiku“.

Něco nám zatajili

Koncem ledna strávil Dubček dva dny v Moskvě, kde referoval Brežněvovi o svých plánech. Jak detailně, není zcela jasné, spíš ale asi méně. Ruský vůdce měl slíbit Dubčekovi obligátní podporu a prohlásit, že respektuje suverenitu každé komunistické strany v bratrských (rozuměj vazalských) státech rozhodovat si své záležitosti po svém.

Poté se Dubček sešel s dalšími komunistickými lídry a navrhl jim, aby ostatní země mimo SSSR více konzultovaly svoje plány a zkusily nějak koordinovat své politiky. Je otázka, nakolik šlo pouze o formální výzvu, jakousi demonstraci vstřícnosti, protože bez Moskvy nic moc dělat nešlo. Historici nicméně hodnotí Dubčekův krok jako pokus o získání mezinárodní podpory v rámci východního bloku (na Západě žádnou podporu žádat nešlo, to by Rusové nedovolili). Tah však nevyšel hlavně kvůli odporu zmíněných Gomułky a Ulbrichta, kteří se od začátku na Dubčeka dívali s podezřením a začali se stavět jako jeho odpůrci.

VTIP01_repro Časopis Dikobraz

„Ústřední výbor vysoce ocenil záslužnou a obětavou práci A. Novotného a poděkoval za ni.“

5. leden, KSČ odvolala Antonína Novotného z pozice prvního tajemníka. Tweetni to

I z reakcí sovětského velvyslanectví v Praze přitom bylo patrné, že Brežněvovy řeči o tom, jak se nebude Dubčekovi do jeho záležitostí míchat, nebyly myšleny upřímně. Maďarský velvyslanec v Praze hlásil do Budapešti, že jeho sovětský kolega Stěpan Červoněnko mluví na společných setkáních o tom, že v rámci ÚV KSČ se začíná prosazovat „protisovětská skupina“, která sleduje „otevřeně nebo skrytě protisocialistické a nepřátelské cíle“. Červoněnko prohlašoval, že Dubček uzavírá „kompromisy s pravicovými nepřáteli“ – což byl zavedený termín partajního slovníku používaný sovětskými komunisty a jejich vazaly pro označení všech lidí (včetně komunistů), kteří neměli tak pravověrně konzervativní názory na chod ekonomiky, poměry ve straně a komunikaci se zbytkem společnosti jako sovětské politbyro nebo se jim nelíbila naprostá podřízenost Kremlu. „Pravicovým nepřítelem“ se pro tehdejší vládnoucí vrstvu komunistických funkcionářů mohl stát v podstatě každý, kdo chtěl dělat něco jinak, než jak to dělali v SSSR – řídit hospodářství méně dirigisticky z centra, lidi do funkcí vybírat po volné diskusi, připustit kritiku a alespoň trochu uvolnit svobodu vyjadřování.  Mohlo jít z dnešního pohledu o zcela drobné politické změny nenabourávající podstatu tehdejšího režimu – tedy zákonem zakázanou vládu jiné než komunistické strany –, i to však vládcům Kremlu stačilo k strachu a rozčilení z nepřijatelného vývoje.

Sovětská ambasáda v Praze byla tehdy krmená informacemi a názory řady komunistických konzervativců, kteří chodili na návštěvu a svěřovali se s obavami, že ztrácejí půdu pod nohama. Jejich informace pak putovaly v podobě hlášení do Moskvy Brežněvovi.

„Z celého srdce Vám, soudruhu Dubčeku, přejeme mnoho úspěchů v práci pro blaho československého lidu, v zájmu budování socialismu v Československu, v zájmu veliké věci upevňování přátelství a všestranné spolupráce socialistických zemí a jednoty mezinárodního komunistického a dělnického hnutí.“

Leonid Brežněv ve zdravici ke zvolení Alexandera Dubčeka prvním tajemníkem KSČ Tweetni to

Ještě během ledna 1968 se ale zostřoval boj – asi bychom spíš měli říct přetlačovaná – v rámci KSČ. Z předsednictva ÚV byli odvoláni dva všeobecně známí konzervativci – vedoucí ideologického sekretariátu ÚV František Havlíček a vedoucí branně-bezpečnostního oddělení ÚV Miroslav Mamula. Další změny se odložily na později, až bude schválen nový, Dubčekův program KSČ a uvidí se, jak s ním jednotliví členové předsednictva souzní.

Komunističtí liberálové už však cítili šanci na změny. Koncem ledna se sešlo dvě stě předválečných komunistů a napsali Dubčekovi dopis s výzvou, aby KSČ odtajnila detaily diskuse a závěrů prosincového a lednového jednání. Dopis otiskl opět deník Práce, v jehož redakci měl tehdy významné slovo příznivec politických změn a pozdější mluvčí Charty 77 Jan Štern. Brněnské shromáždění jiných seniorních členů KSČ se dokonce dožadovalo svolání mimořádného sjezdu, který měl pravomoci navolit nový, reformně laděný ústřední výbor.

Pravicovým nepřítelem se pro vládnoucí funkcionáře mohl stát každý, kdo chtěl dělat něco jinak, než jak to dělali v SSSR.

Tweetni to

Druhého února konečně veřejně poprvé promluvil i Alexander Dubček, když dorazil na sjezd jednotných zemědělských družstev. Působil ve srovnání s upjatým Novotným přirozeně, vstřícně, upřímně, když například obdivně mluvil o práci zemědělců. Vrcholem série náznaků, že se něco důležitého v politice děje, byl pak televizní rozhovor opět s předsedou svazu spisovatelů Goldstückerem, který bez nějakého mlžení prohlásil, že komunistická strana zatajila před lidmi skutečný průběh prosincového a lednového zasedání ÚV KSČ. Reakcí byla vlna požadavků lidí, že chtějí slyšet pravdu.

Co řekne Brežněv?

Uvolňování politických poměrů po nástupu Alexandera Dubčeka dolehlo i do odborných komisí, které začaly připravovat výhled na nejbližší měsíce a roky, v komunistické hantýrce dokument zvaný akční program. Tentokrát mělo jít o důležitější dokument, než byl opatrný soupis frází, sestavovaný v minulých letech. Vědci z různých akademických ústavů zastoupení v komisích sáhli do šuplíků a z nich vytáhli analýzy, které během minulých let sepsali, ale museli je uložit k ledu, protože o ně nebyl zájem. Najednou ovšem cítili, že o jejich kritické studie a myšlenky ve vedení KSČ zájem je.

Breschnew / Foto 1964
Leonid Brežněv • Autor: AKG, Profimedia

„Dnes již není a nemůže být řeči o řízení komunistického hnutí z nějakého jednoho centra. Každá strana určuje svou politickou linii samostatně a naprosto nezávisle. To však nevylučuje co nejaktivnější dobrovolnou koordinaci jejich činnosti v boji proti společnému nepříteli, nýbrž ji činí zvlášť nutnou.“

Z projevu Leonida Brežněva, 17. února v Leningradě Tweetni to

Podstatou nově vznikajícího programu se stala jakási specificky československá podoba socialismu. Ten sice zůstával jako pojem nedotknutelný, měl však vypadat výrazně jinak než dosud nezpochybnitelný sovětský vzor.

Československá cesta socialismu měla vést přes obnovení občanských svobod a zrušení cenzury. Mělo dojít k narovnání vztahu k minulosti, konkrétně se plánovala rehabilitace neprávem odsouzených z padesátých let. Vedoucí úloha KSČ, daná ústavou, měla být zachovaná, akční program však obsahoval příslib (pořád značně vágní), že úkolem KSČ už nebude monopolně rozhodovat o všem, co se ve státě děje.

I nejsmělejší lidé se pohybovali v liniích demokratického socialismu, jak se říkalo systému, o který usiloval Dubček.

Tweetni to

Změny sliboval plán i v ekonomice. Ta sice měla zůstat v jádru centrálně řízená, státní vlastnictví podniků by ale doplnilo vlastnictví družstevní či samosprávy pracujících, což byl koncept prosazovaný Otou Šikem. V rámci tehdejší slovní ekvilibristiky mělo jít o „tržní socialistickou ekonomiku“. Autoři akčního plánu revolučně připouštěli i soukromé vlastnictví, byť velmi nejasně. „Je třeba vypracovat zákon o drobném soukromém podnikání a statut drobného podniku,“ stálo v materiálu.

V kultuře a vědě chtěl stát povolit svobodnou tvorbu, což v podstatě mělo znamenat konec marxismu-leninismu jakožto jediného povoleného principu v umění, kultuře a vědě. Zahraniční politikou se akční program detailně nezabýval, s velkými změnami se však oficiálně nepočítalo.

Nové vedení KSČ si návrh akčního programu pochvalovalo, hlavní výhrady konzervativnějších členů politbyra se točily kolem údajně příliš kritického hodnocení minulosti. Nakonec ale zrušení cenzury, svoboda médií a plán rehabilitovat vězně po debatě na předsednictvu ÚV v návrhu zůstaly a akční program měl putovat k definitivnímu schválení na ústřední výbor.

Také se čekalo na reakce z Moskvy a dalších komunistických států. Přitom první větší konfrontace proběhla už koncem února 1968, kdy se jako obvykle do Prahy sjeli šéfové komunistických států na oslavu zdejšího převratu v roce 1948.

Na Pražském hradě zazněl netradiční projev. Místo řeči složené z bezobsažných frází a adorace komunistického převratu mluvil Dubček nebývale kriticky. Únor jako takový samozřejmě nezpochybnil. Padesátá léta už však označil za jedno z největších „dramat“ našich dějin, kde se „podařilo v krátké historické lhůtě uskutečnit hluboké strukturální přeměny“, k tomu dodal, že „rozměrům těchto obrovských procesů odpovídaly pohříchu i rozměry chyb a nedostatků“. Dále prohlásil, že je potřeba „vrátit skutečnou důstojnost všem, kdož se v první a především druhé světové válce zasloužili o republiku a její pokrokový vývoj“. „Musíme napravit všechny nespravedlivé křivdy, důsledně a bez výhrad,“ zaznělo v projevu.

Dubček přítomné komunisty také ujistil, že jeho „plány a perspektivy do budoucna jsou neodmyslitelné od příslušnosti Československa ke společenství socialistických zemí“. Nebo že garantem „soudružských a bratrských vztahů“ je ideová a politická jednota KSČ a KSSS (Komunistické strany Sovětského svazu). Také ovšem sdělil, že Československo bude vytvářet vlastní socialismus, a odvolal se na výsledky lednových jednání vedení KSČ.

5-4
5:4 porazilo Československo Sovětský svaz v hokeji na olympiádě v Grenoblu. Předtím Čechoslováci dvacet let nad Sověty nevyhráli.

V delegacích spřátelených komunistických států zavládl rozruch. Hlavně Brežněv a už zmíněné duo Gomułka s Ulbrichtem měli námitky a podle pozdějších svědectví v zákulisí prohlašovali, že Československo chce obnovit buržoazní právo a buržoazní kulturu. Stalinistům se logicky nelíbilo nic, co nějak měnilo rigidní podobu totalitního státu, protože měli obavy, aby se něco podobného nedostalo i k nim. Brežněv, Gomułka a Ulbricht byli dobře informováni o velmi živé a kritické debatě, která už v Československu probíhala v novinách, televizi a rozhlase, kdy například novinář Jiří Lederer si týden před oslavami února 1948 velmi správně kladl v časopise Student otázku: „Je vůbec slučitelná demokracie s existencí systému jedné strany?“

smrkovsky
Josef Smrkovský

Dubček však neudělal nic, z čeho by bylo patrné, že bere výhrady Brežněva a spol. vážně. V Dubčekově okolí nedošlo k hlubšímu zamyšlení se nad tím, jaké hrozby mohou z nespokojenosti Kremlu vyplývat a jak by jim Československo mělo čelit. Tím méně chtěli hrozící rizika respektovat publicisté, novináři a spisovatelé.

Zrod občanů

Leden_Literarni listy
Literární listy

Dubčekův únorový projev před Brežněvem a dalšími nejvyššími komunistickými papaláši se zřejmým přihlášením se k československému speciálnímu „socialismu s lidskou tváří“, jak se tehdy začalo říkat, jako by strhl oponu ideologické kázně a strachu. K dosud nejodvážnějším médiím, jako byly Práce, Reportér, Student či Literární listy, se rozhodla přidat další.  Veřejnost se zkrátka plnou vahou hlásila o slovo a komunistická strana se ocitala ve vleku událostí, ze kterého se až do srpnové invaze nevymanila.

Od 26. února se v Praze konalo setkání zhruba dvou tisíc novinářů, kde se debatovalo, nakolik mají zpravodajská média včetně televize a rozhlasu respektovat cenzuru, která v té době ještě nebyla oficiálně zrušená.

„Poslušností“ sdělovacích prostředků pak otřásl především případ generála Jana Šejny. Vedoucí tajemník stranické buňky na ministerstvu obrany, blízký kamarád syna prezidenta Novotného a tím i prezidentův chráněnec, se zapletl v nekalých obchodech se žádaným jetelovým semenem. Po pádu Novotného však ztratil politické krytí a hrozilo mu zatčení. Využil tedy diplomatického pasu, odjel 25. února do Jugoslávie a pak do Itálie, kde nabídl vojenské informace CIA. Díky tomu odcestoval do USA a dostal politický azyl. Novináři začali najednou o Švejnově skandálním útěku i pozadí celého jeho případu informovat na zdejší poměry neskutečně otevřeně a cenzura jim v tom nebránila.

Čtvrtého března pak i kvůli téhle „demoralizaci“ skutečně došlo ke zrušení předběžné cenzury, uplatňované úředníky ÚV KSČ. Měla ji nahradit cenzura následná, kdy se mělo až zpětně hodnotit, jestli média neporušila ideologická pravidla. Pravomoc této zpětné kontroly přešla z centrálního stranického sekretariátu na ministerstvo kultury a informací, odpovědnost připadla Josefu Špačkovi, jednomu z hlavních podporovatelů pražského jara a odpůrce omezování novinářů. Tím cenzura skutečně padla.

„Zdá se, jako by se prolomily v celé straně bariéry lhostejnosti a pasivity, a tak se náhle otevřel široký prostor cílevědomému snažení, iniciativě, ventil boje proti strnulosti a formalismu v naší politické práci.“

Drahomír Kolder, 18. února v Rudém právu. Později se Kolder stane jedním z autorů vlastizrádného zvacího dopisu, kterým SSSR podepře vojenskou okupaci Československa. Tweetni to

husak
Gustáv Husák
x

V té době jako by se skutečně zvedlo stavidlo rybníka s dlouho zadržovanou vodou. Noviny a časopisy začaly čtenářům odvyklým kritickému a otevřenému psaní přinášet neskutečné texty. Psalo se o politických procesech z padesátých let, začala se otevřeně probírat situace ve vedení KSČ a ve vládě, pitvaly se návrhy politických změn. Prostor se plnil požadavky na odstoupení té které staré struktury. Výročí narození T. G. Masaryka 7. března využila média k možnosti ukázat poprvé prezidenta-osvoboditele jako reálnou osobu a otce státu. Výročí tragické a záhadné smrti Jana Masaryka zase odstartovalo debatu o pozadí této dlouho zamlčované události. Začali se ozývat i nekomunisté do té doby uvyklí životu v naprostém intelektuálním a profesním ústraní – například spisovatel a novinář Alexandr Kliment zkusil v Literárních listech rozebírat možnosti založení skutečné opoziční strany, což bylo do té doby něco neslýchaného.

Velký ohlas měly dva březnové mítinky mladých lidí ve Slovanském domě a v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, přenášené živě státním rozhlasem. Na první přišly podle dobových záznamů zhruba čtyři tisíce lidí, na druhý dokonce patnáct tisíc lidí. Na otázky odpovídali přední zastánci reformní politiky, včetně politiků Josefa Smrkovského, Gustáva Husáka, Jaroslava Šabaty nebo spisovatelů Jana Procházky, Eduarda Goldstückera či Pavla Kohouta.

Na druhém mítinku nakupili lidé z publika více než dva tisíce otázek. Ve velmi vzrušené atmosféře studenti svými otázkami zpochybňovali dříve nedotknutelné věci jako vedoucí úlohu KSČ, kritizovali její vedení, zajímala je budoucnost ekonomiky. Veřejná letargie, typická pro komunistickou společnost, se najednou zdála být pryč, lidé měli chuť ovlivnit podobu politiky.

I nejsmělejší názory mladých lidí se přitom pohybovaly v liniích tzv. demokratického socialismu, jak se tehdy říkalo systému, o který se chtěl Dubček pokusit. Neobjevovaly se návrhy, které o dvacet let později během sametové revoluce 1989 všem připadaly jasné, a sice že socialismus je třeba demontovat a nastolit normální liberální demokracii bez ideologických nátěrů. Něco takového nepřišlo během pražského jara nikomu – nebo téměř nikomu – na mysl.

Hlad po svobodě se projevoval i ve sdružování lidí. Už od ledna začaly pokusy vysokoškoláků vymanit se z oficiálního a nedůvěryhodného Československého svazu mládeže (ČSM) a snažili se vytvořit vlastní studentskou organizaci. Koncem února došlo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ke vzniku prvního akademického senátu po únoru 1948, v březnu se pak přidávaly další fakulty. Dne 21. března byl založen přípravný výbor československého Junáka, v ČKD vznikl Svaz pracující mládeže Československa.

V březnu se začaly ozývat i církve, hlavně katolická. Sepsaly vládě dopis, aby došlo ke změnám ve vedení úřadů, které v rámci totalitního režimu dohlížely na činnost církví a vedli je rovněž zprofanovaní lidé. Začalo se mluvit také o potřebě uvolnit udělování státního souhlasu kněžím. V Literárních listech vyšel článek kardinála Františka Tomáška „Náboženství a socialismus“, který byl otevřenou výzvou k zavedení svobody vyznání v rámci socialismu. Tomášek se také dožadoval rehabilitace nespravedlivě odsouzených kněží a návratu arcibiskupa Josefa Berana z italského exilu. Rovněž vyzval Dubčeka k rozhovorům mezi státem a církví.

Vstřícné kroky dělali i komunisté. Ústřední výbor odsouhlasil plán přezkoumání případů vězněných duchovních. Ministr kultury odvolal ředitele sekretariátu pro věci církevní a vedením pověřil mnohem přijatelnější Eriku Kadlecovou, uznávanou vědeckou pracovnici, která byla známá výrokem, že se za „dosavadní církevní politiku KSČ stydí“.

A došlo i na oživení politiky. Dvaadvacátého března vznikl přípravný výbor pro obnovení sociální demokracie. Koncem března se sešla ustavující schůze K 231, nové organizace zastřešující bývalé politické vězně. Osmého dubna byla založena první skutečná opoziční politická strana – Klub angažovaných nestraníků (KAN).

 

Co vás napadne, když se řekne pražské jaro 1968?

Neuvěřitelná euforie. Uvolnění poměrů a otevření všech informačních kanálů, kdy jsme v šestnácti letech na gymnáziu měli pocit, jak rychle dospíváme. Nikdo z nás si neuměl představit, že místo možnosti jít si vlastní svobodnou cestou přijde invaze.

Jan Švejnar, ekonom, bývalý kandidát na prezidenta ČR, v roce 1968 student gymnázia

Na Karlově mostě zpívali Hutka s Kalandrou Měšťácký blues, Slunečnici, zkrátka o tom, že nemají rádi „měšťáky“ a líbí se jim „holky slunci podobný“ a že „svět je zakouřená hospoda, kde u třetího stolu stál Kennedy a v druhým rohu je Vietnam“. Všechno se otvíralo a člověk si neuvědomoval, jaký to je zázrak, brali jsme to normálně. Mysleli jsme, že to tak má být a jinak být nemůže. Až teprve, když jsem 21. srpna otevřel dveře od domu a venku stál okupační tank, všechno nabralo jiný směr. Říkali jsme tomu dospělost.

Jan Burian, hudebník

Vybavím si stávku v listopadu 1968 na Filozofické fakultě UK proti okupaci. Chodili jsme po schodech, zpívali Běž domů Ivane, přespávali jsme na fakultě. Ale moc jsme nevěřili v dobrý konec. Během stávky bylo náměstí před fakultou (tehdy Krasnoarmějců, dnes Jana Palacha) plné tanků. Samotný 21. srpen 1968 jsem prožila na Univerzitě v Ženevě. Zde jsem zažila obrovskou podporu spolužáků, kteří mě zrazovali od návratu. Do Čech jsem se vrátila v polovině září prvním letadlem, které bylo vypraveno. Když jsme přistávali, vyděsily mě tanky na obsazeném letišti.

PhDr. Hana Potměšilová, tehdy studentka FF UK (čeština a francouzština)

Okamžitě mě napadne, jak jsem šel pěšky z Kladna se studentským průvodem na Pražský hrad podpořit Čestmíra Císaře ve volbě prezidenta.

Zdeněk Pelc, majitel firmy GZ Media, největšího výrobce vinylů na světě, v roce 1968 student

Palácový převrat v ÚV KSČ v lednu 1968. Poté přišel březen, kdy začaly mítinky, například ve Slovanském domě. Pak bylo jasné, že se něco mění. A výraz socialismus s lidskou tváří, se kterým přišel Alexander Dubček. Mnoho lidí to dnes ironizuje, ale já to beru velmi vážně. Pro nás tím bylo řečeno to, že doposud byl socialismus nelidský.

Juraj Daubner, v roce 1968 student filozofické fakulty, později signatář Charty 77

Zpracováno za použití knih:

Jiří Ruml: Kalendárium, Nakladatelství Novinář 1990;

Kolektiv autorů: Československo roku 1968, Parta 1993;

Jitka Vondrová: Reforma? Revoluce? Pražské jaro 1968, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2013;

Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, Mladá fronta 1990;

Jiří Hoppe: Opozice 68, Prostor 2010.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2163
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte