Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Než přišly prázdniny

Radikálové z vysokých škol stáli za Dubčekem a na tanky nemysleli

Majáles 1968 student studenti nápis "Vyléčíme i Kosygina"
Pacient se dostavil, ovšem s kolonou tanků a „léčit“ začal naopak on. (Medici na studentském majálesu si utahují ze sovětského ministra zahraničí Kosygina) • Autor: ČTK

Dvojici studentů Fakulty strojního inženýrství ČVUT v Praze Jiřímu Müllerovi a Lubomíru Holečkovi pily krev poměry na univerzitách už od půlky šedesátých let, kdy začali studovat. Mezi přáteli rozvíjeli představy, jak je potřeba politiku změnit, omezit moc KSČ a s ní i svazáky ze všemocného Československého svazu mládeže, který na školách do všeho zasahoval. Aby přidali svým úvahám na důrazu, začali o sobě s jistým smyslem pro nadsázku mluvit jako o „pražských radikálech“.

V říjnu 1967 se zúčastnili strahovských nepokojů a spolu s ostatními vysokoškoláky naštvaně přihlíželi jejich potlačení. Až v březnu 1968 se konečně otevřel prostor pro mnohem víc. Volné uskupení pražských radikálů, jejichž počet mezitím stoupal, se postavilo do popředí studentské podpory pražskému jaru. I díky nim se z vysokoškoláků stali nejprovokativnější stoupenci politických reforem.

Reklama
Reklama

Prvními studentskými požadavky byly definitivní zákaz cenzury a odstranění vedoucí role KSČ, tedy hesla, která si „radikálové“ do té doby nanejvýš šuškali mezi sebou. Současně začali usilovat o vytvoření nezávislé studentské organizace. „ČSM pro nás představoval jen další převodovou páku KSČ, díky které se vůle strany měla dostat do každého kouta společnosti, včetně univerzit,“ vysvětluje Karel Kovanda, tehdy student pražské Vysoké školy zemědělské a jeden z vůdců studentského hnutí.

Snaha o vytvoření vlastní organizace vyvrcholila v dubnu a v květnu 1968 ohlášením vzniku Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy a Zväzu vysokoškolských študentov na Slovensku. Dále se rodila městská studentská centra, mezi výrazná patřila Akademická rada pražských studentů, pro kterou se později vžil název Pražský studentský parlament.

„Pamatuji si, jak jsme každé ráno kupovali všechny vyšlé noviny, aby nám nic neuniklo. Najednou jsme se začali zajímat i o politiku, protože jsme dostávali například informace o tom, kdo z té beztvaré komunistické masy je progresivní, a kdo ne,“ popisuje atmosféru Kovanda. Někdy okolní dění jejich „radikální“ představy dohnalo a předehnalo. Juraj Daubner, tehdy student Filozofické fakulty UK, říká: „Byli jsme v šoku, když časopis Student přinesl rozhovor s redaktory Rádia Svobodná Evropa, nebo když se v Literárních listech objevil text Václava Havla, ve kterém líčil, jak by měla vypadat opozice vůči komunistické straně.“

S politikou byl konec, jakmile skončil semestr a studenti se rozjeli na prázdniny.

Tweetni to

Na fakultách probíhaly debaty o politice a reformách, k učení se vracely předtím zakázaní pedagogové a studenti si začali dohadovat výměnné zahraniční pobyty na Západě. Někteří stihli i odjet. Navenek na sebe upozornili hlavně během květnového majálesu. V několikatisícových davech nesli hesla typu „Marxák jako náboženské opium nepatří do škol“ nebo „Nejsme ovce, nepotřebujeme baču“. „Mohli jsme si dovolit dělat ze všeho srandu, v té době jsme opravdu cítili svobodu,“ říká Miroslav Prokeš, jeden z hlavních organizátorů slavnosti.

Žádné hranice

Ačkoli vysokoškoláci protestovali proti vedoucí roli KSČ, i oni stále mluvili o socialismu. „Že by někdo během pražského jara uvažoval o tom, že opustíme socialismus a přejdeme, dejme tomu, na kapitalismus? To si nikdo nedovedl představit,“ vzpomíná Jiřina Šiklová, v té době odborná asistentka na Fakultě sociálních věd UK.

„Podporovali jsme Dubčekovu polednovou politiku a celospolečenské uvolňování. Dále jsme mluvili o tom, že chceme demokracii a nějakým způsobem zoficiálnit svobody, které jsme během pražského jara získali,“ říká Karel Kovanda. „Vedoucí role KSČ pro nás ve studentských seskupeních v podstatě padla, i když to nebylo nikde napsané.“

I když se podle Šiklové mohly zdát některé studentské požadavky naivní (třeba právě snaha odstranit vedoucí roli komunistické strany), vůdci studentského hnutí dokázali oslovit hodně lidí. „Najednou v tom nebyly žádné ohrané fráze, říkali vše napřímo, důrazně, občas s vtipem. Proto dokázali udržet dav na Staromáku,“ vzpomíná socioložka.

Na systematičtější prosazování požadavků však nebylo v rámci studentského hnutí dost času. Studentské hnutí se nestihlo vyvinout v koncepční, promyšlený nástroj na podporu reforem, spíš zůstalo u izolovaných debat na jednotlivých školách. Důvodem byl i konec semestru a příchod léta, po němž mimopražští studenti odjeli domů nebo využili otevřených hranic k vysněnému výjezdu do zahraničí.

Na otázku, zda si aktéři studentského hnutí dokázali představit příjezd ruských tanků, odpovídají pamětníci, že ne. „Nepřemýšleli jsme nad tím, jestli jednáme moc radikálně nebo jestli nechceme příliš mnoho věcí najednou. Žádné hranice jsme si prostě nestanovovali,“ dodává Karel Kovanda.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

redaktorka, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 363
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte