Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Časy se mění

Svět kolem nás zažíval vlastní formu osmašedesátého a také to někdy bylo drama

Bob Dylan in concert at De Montford Hall, Leicester, Britain - 1960s
Kdo je dnes v Československu první, zůstane zítra poslední. (Bob Dylan) • Autor: Profimedia, TEMP Rex Features

Pojmenovat rok 1968 na Západě je vlastně dodnes podivuhodně obtížné. Někteří vzpomínají s nostalgií: pro básníka a hudebníka Eda Sanderse byl onen rok například vrcholem „the golden age of fucking“.

Sexuální revoluce rozhodně byla na pořadu dne a musela to být velká zábava. Mexické univerzitní studentky vyrazily do ulic hlavního města s plackami s nápisem „panenství způsobuje rakovinu“ a hrdinkou titulních stran ctihodných amerických médií jako The New York Times, Newsweek nebo Life se stala mladá dáma jménem Linda LeClair, která – neslýcháno, nevídáno – podvedla vedení univerzity a bydlela načerno mimo koleje v podnájmu se svým přítelem. A jak už to v oněch měsících chodilo, výsledkem aféry byl neadekvátní zákrok nic nechápající starší generace, vyloučení z univerzity a následné petice a protesty. Slečna Linda nedostudovala, koleje však byly zakrátko smíšené, a když si dnes čtete citáty Lindina tatínka, vyjadřující naprosté zoufalství nad pokleslými mravy vlastní dcery, cukají vám koutky.

Reklama
Reklama

Rioter during May 1968 riots in Paris
Někde se bojovalo na barikádách… (Paříž) • Autor: Sygma via Getty Images

Jiní ovšem vzpomínají spíše s mrazením v zádech. Rok 1968 byl bezpochyby jedním z nejpodivnějších a nejdramatičtějších, jaké západní společnost po válce zažila. Historik Charles Kaiser, jenž sám nezapře, že tak intenzivně jako onoho roku už později ve svém životě nikdy realitu neprožíval, ve své knize 1968 in America (Rok 1968 v Americe) například tvrdí, že „pro překvapivě velké množství Američanů znamenal rok 1968 konec všem nadějím“. Vlastně to byl svým způsobem strašný rok, skutečný annus horribilis. Příběh Lindy LeClair sice běžel na titulních stranách novin, spolu s ním ale také vietnamská ofenziva a tisíce mrtvých, atentáty na Martina Luthera Kinga a prezidentského kandidáta Roberta Kennedyho, masové střety a krev v ulicích Paříže, týdenní krvavá bitka mezi zdivočelými policisty a levicovými aktivisty v Chicagu, dodnes pořádně nevysvětlený masakr mexických studentů před tamní olympiádou v Mexico City a tak dále a tak dále.

Linda LeClair and Peter Behr Awaiting Trial
71 Někde se bojovalo na barikádách… (Paříž) …a jinde pod peřinou. (Linda LeClair a Peter Behr) • Autor: Bettmann Archive

Rok 1968 byl typický tunami vykouřené marihuany a miliony nevázaných orgasmů, to vše se ale utápělo v oblacích slzného plynu, rachotu dopadajících dlažebních kostek a křiku lidí mlácených do krve obušky. „Násilí bylo všude,“ píše zmíněný historik, „šedesátá léta byla podobně jako léta třicátá jediným obdobím, kdy Američané nahlas přemýšleli o tom, zda se jejich země nerozpadne.“ Jinde se to moc nelišilo, Francie byla například na pokraji revoluce do té míry, že Charles de Gaulle na pár hodin tajně uprchl ze země.

Všechno přitom probíhalo naráz – jako když škrtne sirkou před pořádně vysušeným seníkem. Obvykle stačil někde malý incident a za pár dní už drnčely okenní tabulky rytmickým skandováním vousatých, vlasatých a okorálkovaných demonstrantů na ulicích. Tehdy všudypřítomný protestsong The Times They Are a-Changin’ složil Bob Dylan již v roce 1964 – a i tuto píseň lze poslouchat jako předzvěst naděje, ale vlastně mnohem snáz jako temnou výhrůžku. Dylan příznačně nepopisuje žádný konkrétní cíl či sen, pouze konstatuje zvláštní atmosféru. Voda stoupá a každý, komu ještě záleží na životě, by se měl hledět naučit plavat, protože za chvíli na něm nezbude nit suchá. Nekritizujte, čemu nerozumíte, ustupte alespoň z cesty, když už neumíte zrození nového světa pomoci. „Protože řád se rychle rozpadá. Kdo je dnes první, bude zítra poslední. Časy, ty se mění.“

Abstraktní i konkrétní

„Šedesátky“, jichž byl rok 1968 dramatickým vyvrcholením, nemají dodnes jasné vysvětlení. Jisté je, že se v nich slilo mnoho faktorů. A ani po letech nelze než žasnout nad tím, jak univerzální byl tehdy všeobecný neklid. Jako by Západem a vším, co s ním bylo alespoň nějak kulturně propojeno, vanul společný duch doby.

Šedesátá léta vlastně byla poprvé od konce druhé světové války blahobytnou érou. Život byl relativně levný, prosperita stoupala téměř automaticky, po materiální stránce měl Západ nádech jisté lehké bezstarostnosti. Najednou si nebylo úplně nutné lámat hlavu pouze tím, jak se protlouct k příští výplatě. V tomhle smyslu byly „šedesátky“ vlastně pravým opakem dramatických třicátých let, která poháněl docela obyčejný hlad.

VTIP14_repro Časopis Dikobraz

Na druhé straně ovšem nad hlavami tehdejších lidí visela permanentní tíseň, abstraktní i zcela konkrétní. Nad světem se vznášel přízrak totální nukleární katastrofy. Dnes, když víme, jak skončila studená válka, už úzkost cvičných útěků do protiatomových krytů, přednášek pracovníků civilní obrany a fasovaných tablet jódu vnímáme spíše jako součást tehdejší komunistické propagandy. V šedesátých letech bylo všechno čerstvé a výsledek naprosto neznámý. Na počátku desetiletí proběhla kubánská krize, okamžik, kdy měl svět ke skutečné fatální nukleární konfrontaci jenom krůček. Studenti, kteří se v roce 1968 cítili jako revolucionáři, zažili v podstatě ještě jako děti pohled na rodiče, kteří byli zcela bezmocní tváří v tvář smrtelné hrozbě totálního zničení. Někteří autoři tvrdí, že podobný zážitek dokáže zničit důvěru v řád světa.

Nakonec se sice nic nestalo, víra ve schopnost generace rodičů ovládat hrůzy světa byla ale tatam. Proč se spoléhat na někoho, kdo byl málem schopen dopustit jaderný hřib nad rodným městem? Veškerý blahobyt, jistota a poválečný vzestup mohl v rukou „moudré“ rodičovské generace kdykoli náhle během několika sekund skončit v záblescích obrovských explozí, jak je vidíme třeba v závěru děsivé Kubrickovy komedie Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu.

Titíž „chytráci“ měli vše pod kontrolou a hnali mladé lidi do dalšího nebezpečí. Naprosto jednoznačným motorem vzpoury tehdejších studentů a mladých lidí obecně byla válka ve Vietnamu. V Evropě převažoval spíše ideologický pohled: rozpínavá imperialistická Amerika ničí slabšího soupeře – podobně, jako dříve koloniální velmoci utiskovaly své vlastní državy. Proti Vietnamu se protestovalo ve Francii, Británii i Německu a teprve na tohle téma se často nabalovaly lokální konflikty – ve Velké Británii problém Severního Irska a rasismus, v Německu zase nedořešené dědictví nacismu v předchozí generaci.

Anti-Vietnam War
Začátek nadějí, nebo spíš jejich konec? To možná vyjasnila až debata s rodiči. (Protesty proti válce ve Vietnamu, New York 1967) • Autor: Getty Images

Pro samotné Američany se ale jednalo o zcela konkrétní smrtelnou hrozbu. Do Vietnamu se rukovalo nedobrovolně a počet obětí od poloviny šedesátých let dramaticky stoupal. V samotném roce 1968 mělo do Vietnamu narukovat 302 000 mladých Američanů, dnes víme, že jich tam toho roku téměř 17 000 zahynulo. Taková vyhlídka už je celkem slušný důvod ke vzpouře. Jak pronesla skandálně v lednu 1968 na tradiční večeři pro zvané, pořádané prezidentovou manželkou Lady Bird Johnson, kabaretní zpěvačka Eartha Kitt: „Posíláte naše nejlepší lidi do Vietnamu, aby je tam zabili nebo zmrzačili. A oni protestují v ulicích. Kouří trávu, jsou sjetí. Nechtějí chodit do školy, protože je tam sbalí a pošlou nechat se zastřelit do Vietnamu.“

Všichni proti všemu

Vše se odehrávalo v televizi. Vlastně se zdá, že oním „duchem“, který vanul jako jednotící prvek Západem, bylo právě toto médium, respektive přímý přenos a zrození rychlých televizních zpráv. Televizní vysílání samozřejmě už nějaký pátek existovalo, teprve v závěru šedesátých let však dosáhlo takového rozšíření a technické dokonalosti, že poprvé skutečně propojilo svět. Obraz událostí se náhle proměnil. Místo pečlivého (nebo také tendenčního) popisu událostí zasazených do kontextu se objevil syrový obraz. Válka se na obrazovce proměnila z pochopitelného střetu dobra se zlem v nepřehledný, chaotický masakr. Právě na začátku roku 1968 rozpoutal Severní Vietnam známou ofenzivu Tet a Američané vlastně vůbec poprvé sledovali boje takřka v přímém přenosu. Byli zděšeni. „Obrazy přenášené do obývacích pokojů ukazovaly americké jednotky v troskách, vyděšené, umírající,“ popisuje ve své knize 1968: Rok, který otřásl světem americký novinář Mark Kurlansky. Tentýž autor – a nejen on – tvrdí, že právě povaha nově všudypřítomného média zásadně proměnila styl protestů a střetů oněch měsíců. Aktivisté a agitátoři rychle pochopili, že televize žádá střet, drama a násilí. Snění o nenásilné revoluci bylo pryč. „Běžte si domů pro zbraně,“ vzkazoval černošský vůdce Stokely Carmichael.

Když na začátku dubna zemřel kulkou věrozvěst nenásilí Martin Luther King, následovaly násilné demonstrace ve 130 amerických městech, které rozhánělo 65 000 mužů v uniformách pořádkových sil. Násilí na televizních obrazovkách se pak stalo poznávacím symbolem roku.

Ale nejen ono. Dalším významným rysem byl všeobecný chaos. Jak popisoval již zmíněný Bob Dylan, touha po změně byla jako stoupající voda. Byl zde všeobecný pocit, který ale nikdy nedostal ucelené zevšeobecňující obrysy. Protestovalo se všude, i když pokaždé kvůli něčemu trošku jinému. Zatímco ve Spojených státech se pochodovalo proti válce, egyptští studenti naopak masově protestovali proti tomu, jak neschopná byla egyptská armáda ve střetu s Izraelem. Hitem sezony se staly úvahy nad tím, co to mladí vlastně chtějí. Zdálo se, že protestují proti všemu, co je jakkoli spojené s tehdejšími pilíři civilizace. Líbil se jim Fidel Castro i Mao Ce-tung. Žádali společné koleje a legitimizaci drog. Radikálnější část dívek právě v roce 1968 strhla demonstrativně podprsenky a zahájila druhou vlnu feministického tažení. Duch vzpoury byl silný, ale zůstal neuchopitelný – často i pro samotné aktéry. Studenti na Kolumbijské univerzitě byli ze všeobecného zmatku natolik dezorientovaní, že na podzim uspořádali světovou konferenci ve snaze naleznout nějakou společnou ideologii. K ničemu se nedopracovali, francouzští delegáti ale alespoň přivezli teorii „exemplární akce“. Tedy přesvědčení, že činy malých radikálních skupin svým příkladem vyvolají hlubší celospolečenské změny.

Energie je pryč

Mladí povstalci a idealisté se až na dočasné výjimky, z nichž nejkřiklavější představovalo pár týdnů spontánně vytrysklých bojů na pařížských ulicích, nikdy nedokázali propojit se širšími vrstvami společnosti. Ve Francii se do protestů a stávek v jednu chvíli zapojilo 22 procent společnosti, to však byla výjimka a třeba v americkém Chicagu policajti mlátili během sjezdu Demokratické strany do studentů s viditelným zápalem třídních nepřátel – obyčejní Američané proti zpovykaným máničkám. Paradoxně podobně, jako byli vlasatí studenti terčem lidového rozhořčení i později v komunistickém Československu. A třeba v Itálii se největším kritikem studentského hnutí stala italská komunistická strana, která neorganizovaný boj mladých lidí za jakési vágní lepší časy nazývala „infantilismem“ bez dobře organizované základny a propracované marxistické teorie.

Dramatický rok 1968 skončil vlastně tristně. Bouřlivá doba se stala jistě zdrojem mnoha pozdějších umírněných proudů – třeba francouzsko-německý studentský vůdce Daniel Cohn-Bendit je dodnes váženým evropským politikem. Drama ale stejně tak vyprodukovalo násilné podzemí: plodem oné doby nejsou jen liberálně naladěné západní univerzity, ale také třeba baskická teroristická organizace ETA, původně studentské hnutí, jež se zradikalizovalo právě roku 1968 a které bylo rozprášeno doslova teprve před pár týdny, tedy po padesáti letech.

Anarchists Protesting On The Streets In Paris
Někdy se povedlo oboje: změnit instituce i mysl. (Daniel Cohn-Bendit – vpravo – v pařížských ulicích) • Autor: Mondadori via Getty Images

Autoři knih o roce 1968 popisují konec roku především jako zklamání a únavu. Již v létě bylo ve Spojených státech jasné, že navzdory všemu běsnění mladých proti válce nebude v podzimním prezidentském souboji ani jeden z kandidátů nabízet ukončení války ve Vietnamu (k tomu přispěla i okupace Československa, jež znovu utvrdila Západ v rozpínavé povaze komunismu, což byl vlastně hlavní argument amerického angažmá v asijském konfliktu). Volby pak vyhrál konzervativní Richard Nixon, tedy muž, který nemohl být ideálům „revoluce“ vzdálenější.

Uvolněná energie rychle vyprchávala. Na konci roku 1968 už místo temné předzvěsti „časů, které se mění“, vyhrávali svůj nový hit britští The Beatles. Jejich píseň s příznačným názvem Revolution klamala tělem. Ve skutečnosti se snům o revoluci a svržení stávajících pořádků vysmívala jako povrchnímu blábolení. Místo něj nabízeli duchovní obrodu a víru, že v hlubší rovině je svět vlastně v pořádku.

„Říkáš, že změníš ústavu, jenže my chceme změnit to, co máš v hlavě. Říkáš, že jde o instituce. No, víš, raději bys měl osvobodit svou mysl,“ pěla legendární čtveřice.

Vzrušující revoluce mířila do podstatně nudnější parlamentní politiky nebo do násilného undergroundu (a samotní The Beatles ke svému rozpadu). Kontrast k Dylanově vizi revoluční apokalypsy nemohl být větší. „Jestli se tady budeš promenádovat s obrázky předsedy Maa, na nikoho tím žádný velký dojem neuděláš. Copak nechápeš, že to dobře dopadne? Dobře to dopadne,“ dodávají The Beatles.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1538
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte