Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Tělocvik ve službách republiky

Členové Sokola úspěšně suplovali policii i armádu

Czech Republic - 8th All Sokol Rally in Prague
Ve zdravém těle zdravý duch. (Dobová kresba, někdy kolem roku 1926) • Autor: Mary Evans Picture L, Profimedia

Při zmínce o sokolech se dnes mnoha lidem vybaví především mírně archaický tělovýchovný spolek, jehož členové oblékají poněkud legrační kroje a čas od času se z celého Česka i ze světa sjedou do Prahy, aby tu provozovali podivná hromadná cvičení. Nic proti tomu. K obrazu Sokola ale zároveň patří i fakt, že jde o organizaci, která před stoletím sehrála velmi podstatnou roli při vzniku samostatného Československa. V ono památné pondělí na konci října vládla v ulicích Prahy euforie, ale také zmatek. Tisíce lidí slavily konec monarchie, zpívaly vlastenecké písně, mávaly vlajkami a vykřikovaly jména „Masaryk“ a „Wilson“. Součástí všeobecného nadšení bylo ovšem i rozbíjení německých štítů na obchodech a strhávání rakouských znaků z veřejných budov. Národní výbor, který měl v tuto chvíli nad živelně vznikajícím státem převzít kontrolu, řešil zásadní problém: Jak jásající davy lidí v pražských ulicích zklidnit, aby nedošlo k zásahu armády, která byla ještě pevně v rukou rakouského velení? Současně bylo zapotřebí co nejrychleji převzít moc nad správou země, aby nedošlo ke krveprolití a rabování.

Českoslovenští legionáři, kteří by pro tenhle úkol připadali v úvahu, tou dobou ještě bojovali na frontách ve Francii, Itálii a Rusku. Jinou ozbrojenou sílu rodící se stát neměl. „V českých zemích existovala v daný moment pouze jediná korporace, která měla určitou autoritu i vnitřní kázeň a mohla po jistou dobu nahradit funkci armády a policie. Byla to Česká obec sokolská,“ konstatuje v knize Sokol v české společnosti1862–1938 historik Marek Waic. „Disponovala totiž dobrou, hierarchicky uspořádanou organizací a mohla se spolehnout na disciplínu početného mužstva, které respektovalo autoritu svých činovníků.“

K obraně vlasti

Sokolove04_CTK
Jaroslav Fügner, první starosta pražského Sokola.

Reklama
Reklama

Když Sokol roku 1862 vznikal, neměl samozřejmě na historickou úlohu, kterou by měl o padesát let později sehrát, nikdo ani pomyšlení. V tělocvičně v Panské ulici v centru Prahy se jednoho nedělního dopoledne sešla pestrá směsice lidí: českou inteligenci tu zastupovali vydavatelé deníku Národní listy bratři Grégrové, přítomnost knížete a českého vlastence Rudolfa Thurn-Taxise dodávala akci punc důležitosti, známý cvičitel Jan Malýpetr projektu do začátku poskytl svoji tělocvičnu a bohaté znalosti německého nářaďového tělocviku. Kromě těchto mužů byli přítomni také učitelé ze škol, úředníci, studenti, řemeslníci – dohromady 75 lidí. Nejdůležitějšími dvěma aktéry však byli mladý vychovatel a vlastenec Miroslav Tyrš a úspěšný obchodník Jindřich Fügner, kteří založení spolku iniciovali.

Vznik první sokolské tělovýchovné jednoty nebyl z hlediska doby ničím výjimečným. Druhá polovina 19. století přinesla v českých zemích politické uvolnění, obyvatelé měst začínali objevovat volný čas a sdružovat se: vznikl spolek veslařský, střelecký, pěvecký a mnoho dalších. Sokol byl tělocvičným spolkem, který pod heslem „ve zdravém těle zdravý duch“ pěstoval fyzickou zdatnost, od začátku měl ale ještě i jinou ambici – rozvíjet u svých členů češství a slovanství. Sokolové tak na jednu stranu v tělocvičnách provozovali soustavu cviků, kterou sestavil Tyrš, inspirován německými turnerskými spolky, zároveň ale podnikali společné pěší výlety k místům spjatým s českou historií, jako třeba na horu Říp, a pořádali různé společenské akce.

Panovala otázka, jak jásající davy lidí v pražských ulicích zklidnit, aby nedošlo k zásahu armády, která byla ještě v rukou rakouského vedení.

Tweetni to

Sokolove03_profimedia
Náčelník dr. Miroslav Tyrš při I. sletu v roce 1882. • Autor: Profimedia, SKILL historical

Základem činnosti byly tělesná výchova a rozvoj vlastenectví, Tyrš ale od samého začátku hnutí vnímal také vojensky. „Jest to předním přáním a žádostí naší, aby zavedena byla u nás cvičení vojenská, cvičení se zbraní, a to v takové míře, bychom v době co možná nejkratší pohotově byli spolupůsobiti budši již třeba toliko při konání služby městské, dále při obraně a úbraně drahé vlasti naší, kdykolivěk by tato vyžadovala paží a životů našich,“ napsal Tyrš v roce 1866. K branné funkci spolku se později vracel v článcích pro spolkový časopis Sokol. K vojenskému výcviku členů za Tyršova života nedošlo a jeho úvahy je zapotřebí brát s rezervou. Určitě mu nešlo o založení vojska coby základu budoucího samostatného státu – stejně jako ostatní vlastenci, i on usiloval o českou emancipaci, zatím ale ještě pevně v rámci rakouské monarchie, nikoli mimo ni. Tyršovo vnímání Sokola jako polovojenské organizace a jeho důraz na disciplínu však přispěly k tomu, že se spolek o pět desítek let později téhle role skutečně mohl ujmout.

Sokolská myšlenka se rychle šířila do dalších měst a na venkov: v roce založení přibylo k původní pražské jednotě dalších sedm, o rok později patnáct, o tři roky později dalších dvacet. V roce 1868, šest let po založení, měl Sokol v českých městech a vesnicích už pět tisíc členů. Na venkově se sokolovny staly centrem společenského života. Ve městech sokolové pořádali hromadná cvičení, kterým říkali všesokolské slety. Během nich se tisíce cvičenců z celé země sjížděly do Prahy nebo do Brna a na veřejných prostranstvích předváděly skupinové, dokonale synchronizované pohybové kreace, což v té době působilo jako zjevení. Slety se staly událostí, o níž psaly celostátní noviny a která spolek vnitřně stmelovala, přinášela mu společenskou prestiž a nové členy.

V českých zemích se časem zformovaly jiné podobné spolky: Dělnické tělovýchovné jednoty sdružovaly voliče sociální demokracie, tělocvičný spolek Orel zase katolické obyvatelstvo, všude na venkově pak přibývalo hasičských spolků. Sokol byl ale od počátku zdaleka největší a postupně se proměnil v dobře fungující aparát. Rozptýlené sokolské jednoty se začaly sdružovat do žup – tedy jakýchsi krajských ústředí. Po několika zamítavých odpovědích rakouských úřadů se župám nakonec podařilo sjednotit pod jednu velkou zastřešující organizaci, která dostala název Česká obec sokolská. V předvečer první světové války v roce 1913, kdy došlo na dlouhou dobu k poslednímu sokolskému sčítání, zde tedy existovala mimořádně aktivní, centrálně řízená organizace sdružující 128 tisíc členů, kteří byli rozděleni do 38 žup a 1182 jednot pokrývajících Čechy, Moravu a Slezsko.

Během války se sokolské hnutí ocitlo ve složité situaci: řešilo, jak se chovat ke stále existující rakouské monarchii. Sokoly z předválečných dob pojila slovanská sounáležitost s podobnými tělovýchovnými spolky v Srbsku a Rusku, obě země se však najednou ocitly na opačné straně barikády. Také Francie, kam sokolové od konce 19. století dojížděli na gymnastické soutěže, byla nyní oficiálně nepřátelskou zemí. V průběhu války začínalo být stále více jasné, kde leží sympatie sokolů: ve Francii se hned v prvním roce bojů z pařížských sokolů zformovala česká legionářská rota Nazdar, bojující na straně Dohody. Na východní frontě pak stále více českých vojáků přebíhalo k Rusům a zakládalo další legionářské pluky. V životě legií byl vliv Tyršova učení nepřehlédnutelný: vojáci se zdravili sokolským pozdravem „Nazdar“ a často cvičili „prostná“ – tedy typický hromadný tělocvik.

František UDRŽAL, Josef SCHEINER, František STANĚK, politik, vojenská přísaha, Staroměstské náměstí…
Vedení Sokola stálo od začátku pevně na straně domácího odboje a proti Rakousku. (Vojenská přísaha na Staroměstském náměstí, 8. listopad 1918, čtvrtý zleva Josef Scheiner, starosta České obce sokolské) • Autor: ČTK

Doma v Čechách a na Moravě se však členové spolku museli tvářit, že podporují rakouské válečné úsilí, aby se vyhnuli rozpuštění, zákazu či podezření ze zrady. Česká obec sokolská proto na začátku války uspořádala finanční sbírku na podporu padlých a raněných, nabídla také své tělocvičny jako vojenské lazarety. Ve skutečnosti stálo vedení Sokola od začátku války pevně na straně domácího odboje a proti Rakousku. Ústřední postavou byl Josef Scheiner, schopný advokát a organizátor, pod jehož vedením se Sokol od konce 19. století trojnásobně rozrostl a profesionalizoval. Scheiner ze sokolských příspěvků finančně podporoval T. G. Masaryka a po jeho odjezdu do USA byl s Benešem, Kramářem a Rašínem v předsednictvu Maffie, tajném spolku, který připravoval půdu pro samostatný stát. Rakouské úřady si nebezpečí plynoucí ze Sokola uvědomovaly – v roce 1915 byla Česká obec sokolská ministerstvem vnitra rozpuštěna a Scheiner zatčen za protistátní činnost. Pro nedostatek důkazů byl však brzy propuštěn. Také zákaz Sokola byl nedůsledný – ústředí sice bylo rozpuštěno, ale jednotlivé župy a jednoty zakázány nebyly a ústředí je neformálně koordinovalo dál. Sokoly tak říjnové události zastihly připravené.

Malý zázrak

„Bděl jsem a pracoval do pozdní noci ve své pracovně, když kol. 3. hodiny zadrnčel telefon a hlásil se dr. Rašín. Příteli, zítra to praskne, Rakousko brzy kapituluje, učiňte všechny přípravy pro revoluci.“ Na tuto chvíli se sokolové chystali už asi měsíc. Po Rašínově zprávě Scheiner telefonicky rozdal pokyny k mobilizaci do sokolských žup, župní náčelníci je pak poslali dál do jednot, aby „se celé členstvo připravilo na nadcházející události.“ Sokolové dostali široké zadání: hlídat pořádek na ulicích, obsadit nádraží, sklady potravin, zboží a munice, dále pak banky a průmyslové budovy, také kláštery, zámky a muzea, ze kterých by mohly být v nastalém chaosu vyvezeny cennosti.

V den převratu se sokolské hlídky začaly objevovat v ulicích Prahy, v menších městech byla mobilizace pomalejší. V prvních hodinách pražského převratu sokolové uklidňovali rozvášněný dav a chránili německé budovy. „Revoluce nekrvavá, převrat velmi veselý. U německého kasina stál jediný sokol na stráži a po celý den nemusel zakročit,“ zapsal si do deníku básník Josef Svatopluk Machar.

Během dopoledne v prvních hodinách převratu se v Obecním domě sešel Národní výbor, jmenoval Scheinera velitelem vojenských sil nového státu a pověřil ho převzetím rakouského vojenského velitelství na Malé Straně. Scheiner se role hned ujal: nejdříve nařídil v novinách vytisknout zprávu, ať se sokolové v krojích dostaví do sokoloven, kde dostanou další instrukce. Výzva vyšla v půl šesté odpoledne. Večer pak bylo na schůzi rozhodnuto, že sokolové spolu s členy Dělnických tělovýchovných jednot, se studenty a skauty vytvoří tzv. Národní stráže, které budou v krojích a beze zbraně hlídat důležitá místa a vykonávat další úkoly. Velení nad strážemi převzali za sokolstvo Scheinerova pravá ruka Jindřich Vaníček, za dělníky pak šéf spolku František Hummelhans, jejich centrálou se stala Staroměstská radnice.

Sokolská myšlenka se rychle šířila do dalších měst a na venkov: v roce založení přibylo k původní pražské jednotě sedm a o rok později už patnáct nových organizací.

Tweetni to

Zformováním prvních ozbrojených jednotek pověřil Scheiner učitele taktiky z pražské vojenské kadetky, českého setníka Jaroslava Rošického, který měl pro tento úkol lepší kvalifikaci než on, profesí advokát. Rošický se hned vydal do ulic přesvědčovat české vojáky, kteří si ve víru revoluce strhávali rakouské výložky, aby se přihlásili do vznikající československé armády na Žofínském ostrově.

Po předání sokolských hlídek Vaníčkovi a vojenských záležitostí Rošickému se Scheiner vydal vyřešit hlavní úkol – převzít moc nad vojenským velitelstvím na Malé Straně, kde stále úřadovali rakouští velitelé, podmaršálek Eduard Zanantoni a generál Paul Kestřanek. Zanantoni v průběhu prvního dne revoluce vyslal do ulic maďarské hlídky, Národní výbor ho ale po telefonu přesvědčil, aby je stáhl zpátky do kasáren.

Po příchodu na velitelství Scheiner Zanantonimu a Kestřankovi oznámil, že coby starosta České sokolské obce byl Národním výborem zmocněn převzít velení nad českými vojsky. Jak později vzpomínal poslanec František Soukup, který Scheinera doprovázel, rakouští velitelé moc odevzdat nechtěli, vymlouvali se, že potřebují rozkazy z Vídně. Scheiner ale na převzetí trval. Budovu velitelství mezitím obsadili sokolové v krojích. Scheiner a oba vojáci pak odjeli autem do Obecního domu, kde sídlil Národní výbor. Ten během dne přesvědčil klíčové úřady, aby se podřídily novému státu. Když Zanantoni a Kestřanek viděli, že monarchie nad městem ztratila kontrolu, vojenskou moc nakonec Scheinerovi předali – pod podmínkou, že Národní výbor jejich vojákům zajistí zásobování potravinami a uhlím.

Na Žofíně mezitím Rošický utvářel vojenské oddíly. První den nasbíral několik stovek mužů, v dalších dnech však zájemců přibývalo – jak se šířila zpráva o rakouské kapitulaci a vyhlášení samostatnosti, čeští vojáci opouštěli své posádky a někteří se hlásili do služby. Jak píše v knize Říjen 1918 historik Antonín Klimek, 29. října už měla česká armáda pět tisíc mužů, což byl „malý zázrak“.

Praha, Pražský hrad, vznik ČSR, říjen 1918, Sokol, střelec, stráž
„Revoluce nekrvavá, převrat velmi veselý.“ (První stráž členů Čs. obce sokolské střelecké na Pražském hradě, říjen 1918) • Autor: ČTK

Sokolské Národní stráže mezitím hlídkovaly v ulicích a obsazovaly nádraží, úřady a další důležitá místa. Ve středu 29. října dopoledne obsadily Pražský hrad, „přesto, že v prvním nádvoří tábořila setnina štýrských střelců 9. v plné výzbroji a se 4 stroj. puškami“, popsali později akci v Sokolském věstníku. „Stejně hladce byly obsazeny i Jirské kasárny. Téměř neuvěřitelno je, že stačilo 19 našich bratří k zabrání kasáren černínských, kde byl celý maďarský pluk.“ O dalších akcích sokolů referuje denní tisk: Na holešovickém nádraží zadrželi vlak, který se chystal vyvézt ze země boty, prádlo a cukr. Z Roudnice nad Labem přišla zpráva, že sokolové bez sebemenšího odporu převzali tamní vojenská kasárna, „ježto vojáci býv. Rakouska se rozprchli“. K převratu došlo mezitím také v Brně, kde německý konzul Wewer poznamenal: „Za zachování klidu ve městě třeba poděkovat skvělé disciplíně sokolů.“

Zákaz Sokola nebyl důsledný – ústředí sice bylo rozpuštěno, ale jednotlivé župy a jednoty zakázány nebyly.

Tweetni to

Dne 30. října byli sokolové maďarskými vojáky nečekaně vyhnáni z vojenského velitelství na Malé Straně a Národní výbor zachytil telegrafní zprávu, že se rakouští velitelé chystají vyslat do ulic vojsko a vyhlásit stanné právo. Scheiner povolal do akce vojáky zformované během dvou dnů Rošickým: setnina českých námořníků obklíčila malostranské velitelství. Scheiner s poslanci Soukupem a Stříbrným v doprovodu vojáků vstoupili do budovy a Kestřanka a Zanantoniho v napjaté atmosféře zatkli. Ve stejný den se z Vídně do Prahy vrátil rakouský místodržící hrabě Coudenhove nastalou situaci řešit. Hned na nádraží byl ale zadržen sokolskou hlídkou a eskortován na Národní výbor, který ho přesvědčil k odchodu na dovolenou. Onoho dne tak definitivně skončilo pražské dvojvládí.

Mobilizace a cesta zpět

Sokolské hlídky po republice fungovaly do 11. prosince, kdy je nahradila profesionální armáda a policie. Sokolové se od listopadu sdružovali také do Pluků stráže svobody, dobrovolnických ozbrojených jednotek, které byly podřízeny armádě a spolu s vojáky obsazovaly pohraničí osídlené Němci. Po obsazení Čech, Moravy a Slezska se sokolské pluky podílely rovněž na převzetí moci na Slovensku, kde mladý stát vedl svou první válku. Maďarská armáda v květnu 1919 obsadila východ Slovenska. Na místo odcestovalo zhruba osm tisíc sokolů. Většina z nich sloužila v týlu, jeden sokolský pluk se ale účastnil i ostrých bojů u Nových Zámků. V polovině června se zdálo, že boje budou pokračovat, a tak Česká obec sokolská sáhla k bezprecedentnímu kroku: provedla všeobecnou mobilizaci mužů od 20 do 50 let pro pomoc Slovensku. Přihlásilo se 86 tisíc sokolů, 35 tisíc jich bylo odvedeno. K jejich nasazení už nedošlo, protože armáda mezitím Maďary ze Slovenska vytlačila.

Sokolské Národní stráže hlídkovaly v ulicích a obsazovaly nádraží, úřady a další důležitá místa. Ve středu 29. října dopoledne obsadily i Pražský hrad.

Tweetni to

Po skončení bojů byly dobrovolnické pluky postupně rozpouštěny. Díky účasti na revoluci, boji o pohraničí a osvobození Slovenska si sokolové získali velkou prestiž – během první republiky se Česká obec sokolská rozrostla na více než 800 tisíc členů. Sokolové byli v přízni prezidentů Masaryka, Beneše i dalších politiků, kteří navštěvovali slety a spolek veřejně podporovali. Vliv Sokola na armádu postupně slábl. Starosta Scheiner byl už na konci roku 1918 odvolán z postu šéfa vojsk a nahrazen profesionály, nad čímž později vyjádřil zklamání. Také bývalý velitel Národní stráže Vaníček získal v nové armádě jen výchovnou funkci. Ze Sokola se tak po několika přelomových týdnech znovu stal „pouze“ tělovýchovný spolek.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte