Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Málo velkorysosti

V základech země ležela rozbuška, kterou politici nikdy nedokázali odstranit

nemecka_mensina

Nacionalismus se podobá kolektivním sportům. Výhra jedněch znamená prohru druhých – a také touhu po odvetě v příštím zápase.

Československo bylo výsledkem zápasu, který spolu desítky let před jeho vznikem vedly český a německý nacionalismus. Češi vyhráli. Díky výsledku první světové války dosáhli zdánlivě nedosažitelného cíle zdejšího nacionalismu: samostatného státu. Čeští Němci stejně drtivě prohráli. Nejenže válkou nevznikla velkoněmecká říše ve střední Evropě, což bylo cílem německých nacionalistů, ale Němci se navíc stali menšinou v novém státě vedeném Čechy.

Reklama
Reklama

Glass plate mono negative
Dvojjazyčné úřední nápisy provokovaly německé nacionalisty. (Vjezd do Chebu, třicátá léta) • Autor: Profimedia, Topfoto

Výsledek to byl překvapivý. Češi a ani sudetští Němci nebyli na novou situaci připraveni. Historik Jan Křen ve studii česko-německého soužití nazvané Konfliktní společenství píše, že pro mladé Československo vyplýval jasný požadavek: „Zvláštní ohled vůči německým sentimentům v podobě prozíravé velkorysosti a moudré zdrženlivosti.“ Jinak hrozilo, že Němci nový stát nikdy nepřijmou a Československo dříve nebo později rozbije vnitřní národní napětí.

„Že by ovšem česká politika takovými ctnostmi zrovna přetékala, nelze dost dobře říci,“ dodává Jan Křen. Chování německých politických předáků těm českým však práci vůbec neusnadňovalo.

Zrození

Politici z řad českých Němců připojení k Československu radikálně odmítli. Levicoví i pravicoví němečtí poslanci z českých zemí, kteří zasedali v parlamentu ve Vídni,  hned 29. října 1918 vyhlásili provincii Deutschböhmen (severní a západní Čechy) a označili ji za součást Rakouska. Přijali svou ústavu, založili domobranu, jmenovali vládu, která začala okamžitě působit v Liberci. V jiných koutech Němci obývaného pohraničí vznikly tři další provincie, které taktéž žádaly připojení k Rakousku. V těchto oblastech žily asi tři miliony lidí a rakouský parlament ve Vídni v listopadu jejich požadavky podpořil.

Village in Sudentenland
Těžká konstelace: sudetští Němci byli největší národnostní menšinou v Evropě a obývali především horské pohraničí. • Autor: Corbis via Getty Images

Dobovou náladu mezi běžnými českými Němci popsal v interní zprávě německý velvyslanec v Praze těmito slovy: „Každý sudetský Němec odpoví na otázku, zda by chtěl mít sebeurčení, tím samým radostným ano, jakým přitaká na otázku, zda by chtěl mít vilu v Krkonoších.“ Argumenty byly někdy emotivní a šovinistické: mnozí čeští Němci zkrátka nechtěli žít ve státě ovládaném Čechy, které považovali za méně kulturní „národ poddaných“. Jiné argumenty pak byly logické: jestli Československo vzniklo kvůli právu národů na sebeurčení, tak proč by také čeští Němci neměli mít právo na sebeurčení? Nutno dodat, že se čeští Němci cítili být součástí rakouského němectví, orientovali se směrem k Vídni, nikoli k Berlínu.

Svehla-rozhlas

K eskalaci napětí v pohraničí nedošlo. Německojazyční civilisté měli dost starostí s každodenní bídou a vojáci po válečné zkušenosti do domobran nevstupovali. Starý rakouský státní aparát byl v troskách a reálná pomoc z poraženého Rakouska a Německa nepřišla. Němečtí průmyslníci navíc věděli, že ekonomické vazby na československé území potřebují, a proto se do podpory separatismu také nehnali.

Politici z německé menšiny se rozhodli neriskovat ozbrojený odpor, který by mohl vyústit až v občanskou válku. Vydali pokyn obyvatelům, aby násilím nebránili vstupu Československé armády, která na příkaz Prahy od konce listopadu 1918 pohraničí obsazovala. Zůstali v rétorické opozici vůči státu a čekali na výsledky pařížské mírové konference roku 1919. Ta potvrdila skoro všechny požadavky pražské vlády: Československo kopírovalo přirozené hranice českých zemí.

Napětí

Zatímco na pařížských předměstích na jaře 1919 probíhala mírová jednání, v Sudetech rostlo napětí. Mezi Němci se v řadě měst šířily protičeské letáky. České místní národní výbory a legionáři, kteří v pohraničí udržovali kontrolu, naopak na mnoha místech k nevoli místních odstraňovali německé sochy, symboly a nápisy. Trvalo mizerné zásobování a poválečná bída. Vláda v Praze pak v pohraničí pochopitelně zakázala konání voleb do rakouského parlamentu, kam chtěli čeští Němci kandidovat.

Politici z řad českých Němců připojení k Československu radikálně odmítli.

Tweetni to

Dne 4. března 1919 nespokojenost českých Němců vyústila v generální stávku a masové protesty. Čeští vojáci situaci nezvládli, stříleli do davu ostrými. Zabili v ten den přes padesát demonstrujících Němců, nejvíce na sociálnědemokratické manifestaci v Kadani. Západní mocnosti zásah Prahy chápaly, Beneš spojencům vysvětloval, že protesty organizovalo ministerstvo války ve Vídni, a navíc v nich viděl hrozbu bolševismu. Masaryk však zásah kritizoval a vyzýval k používání mírnějších prostředků, třeba vodních děl. Československá vláda příbuzné obětí odškodnila, přesto se 4. březen vryl do kolektivní paměti sudetských Němců. O patnáct let později tuto pociťovanou křivdu ve svých kampaních a propagandě zneužívali henleinovci.

Byl to však na dlouhou dobu vrchol násilí. Po pařížské konferenci následoval i podpis mírové smlouvy s Rakouskem, kterým získali amnestii i ve Vídni pobývající političtí předáci českých Němců. Vrátili se do Československa, pořád však neuznávali jeho vládu a parlament.

Pritomnost

Ústava nového státu vznikla bez účasti sudetoněmecké reprezentace a začínala slovy „My, národ Československý“. Antonín Klimek ve Velkých dějinách zemí Koruny české uvádí studii Společnosti národů z roku 1940, která tento úvod dává do kontrastu s americkou ústavou, která začíná slovy „My, lid Spojených států“. „Prvopočáteční princip tím jasně prohlášený je jednota národa nikoli jako cíl (…), nýbrž, pokud jde o Čechy a Slováky, jako docílený výdobytek, jenž má být upevněn,“ píše americký autor této studie. Vzniká tedy národní stát Čechoslováků, nikoli mnohonárodnostní stát Čechů, Slováků, Němců, Maďarů a dalších menšin.

Česká politika v klidných časech podcenila potřebu autonomie, kterou pociťovali téměř všichni sudetští Němci.

Tweetni to

Československo zavedlo též oficiální, státní jazyk, kterým se stal „jazyk československý“, tedy čeština a slovenština. Jednal v něm parlament, státní úředníci jej měli povinně ovládat. V okresech, kde menšina tvořila 20 procent obyvatel, mohli příslušníci těchto menšin s úřady komunikovat svým mateřským jazykem.

Neklid v zemi pokračoval a projevoval se mnohdy spory o symboly, velmi často o sochy Josefa II. Konflikt o pomník habsburského císaře eskaloval například v Chebu. Místní Němci v listopadu 1920 nadávali českým legionářům, podle některých zpráv na ně i plivali, a ti se druhého večera pomstili stržením sochy panovníka. Když legionáři odnášeli odšroubované paže sochy ulicemi a stříleli přitom do vzduchu, tak místní z oken vyvěsili německou vlajku a zpívali nacionalistické písně. Byla poničena česká škola a některé bandy mladých mužů se pustily do honu na německá děvčata, která chodila s českými vojáky na taneční zábavy. Ustřihli jim copy a pověsili je na dřevěný sloup poblíž nádraží. Starosta Chebu požadoval osvobození německých měst od českých posádek.

Když se (zveličené) zprávy o chebských nepokojích dostaly do Prahy, dav rozzuřených lidí obsadil redakce některých německy psaných novin a vydal se ke Stavovskému divadlu, německému zemskému divadlu. Vyhnal odtamtud německé herce, vyvěsil české vlajky. Večer zde už čeští herci, za účasti pražského primátora Baxy, hráli Prodanou nevěstu. „Zmařit zabrání Stavovského divadla nebylo možné, byla by tekla krev a byli by vypověděli poslušnost jak strážníci, tak zvlášť vojsko,“ cituje Antonín Klimek zprávu premiéra Jana Černého. Jeho kabinet slíbil nápravu, vše ovšem zůstalo ve formě finančního odškodnění. Nacionalistům a legionářům se vláda nepostavila, Stavovské divadlo už zůstalo Čechům, stržené sochy habsburských panovníků a německých osobností se na náměstí německých měst také nevrátily.

Příměří

Sudetští politici se dostali do pražského parlamentu poprvé po volbách v dubnu 1920 a hned například odmítli volit T. G. Masaryka prezidentem. Postupem času mezi sudetskými Němci začaly více krystalizovat různé názorové proudy ve vztahu k republice. Část politických stran, říkalo se jim aktivisté a patřili k nim sociální demokraté, němečtí agrárníci a křesťanské strany, se klonila ke spolupráci s Československem. Naopak několik německých nacionalistických stran, říkalo se jim negativisté, spolupráci striktně odmítali. Ve volbách mezi lety 1925–1935 získávali aktivisté víc než dvě třetiny hlasů sudetských Němců.

Vystava

Tento trend vedl čelné pražské politiky k optimistickým soudům. „Menšinová otázka přestává být politickým problémem a stává se problémem administrativním,“ řekl v roce 1929 Edvard Beneš. „Prakticky jsme rozřešili německou otázku. Naše styky s Německem jsou dnes přátelské a ještě přátelštější jsou styky s našimi německými spoluobčany,“ říkal o rok později zahraničním novinářům Masaryk. Téma národního smíru v republice stálo zcela na okraji zájmu českých politických stran. Když němečtí aktivisté v roce 1926 poprvé vstoupili do vlády vedené Antonínem Švehlou, tak bylo dohodnuto, že vláda nebude národnostní politiku řešit a soustředí se na věci, na kterých se obě strany shodnou.

Z milionu nezaměstnaných v Československu roku 1933 tvořili téměř polovinu čeští Němci.

Tweetni to

Česká politická elita přehlížela, že i když aktivisté chtěli spolupracovat a nebyli agresivně nacionalističtí, přesto měli stejný cíl jako negativisté: autonomii pro české Němce. Masarykovi blízký politik národních socialistů Hubert Ripka si to uvědomoval a v létě roku 1931 prorocky varoval: „V naší politice podceňuje se vážnost národnostního problému. Je bohužel v naší povaze, že dovedeme se vzchopit k činu teprve ve chvíli naléhavého nebezpečenství. Opatrně mu předcházet včasnými opatřeními dovedeme zřídka.“

jirasek

Češi a Němci žili vedle sebe, nikoli společně. Třeba v roce 1930 z 99 německých poslanců umělo česky dobře jen deset, 48 jich češtinu neovládalo vůbec. Jednacím jazykem v parlamentu přitom byly jen státní jazyky čeština a slovenština. Ve větších městech typu Karlových Varů měla česká menšina své školy, chodila do svých divadel, do svých kostelů – a podobně mezi svými zůstávala německá většina a mnohdy dávala arogantně najevo svou údajnou kulturní nadřazenost. Vyloženě konfliktní bylo soužití v dělnickém uhelném revíru severozápadních Čech, kde byla silná sudetoněmecká nacionální  DNSAP i čeští národní socialisté. Lepší byla situace v menších zemědělských a horských obcích, kde se sousedé potřebovali a pomáhali si.

tramping

Mezi Němci pak především přetrvával pocit nespravedlnosti. Týkal se například uplatňování jazykového zákona. Němci sice měli právo komunikovat se státními úřady ve své mateřštině, ovšem nikdo nekontroloval, zda z českých území vysílaní úředníci němčinu opravdu ovládají. Často tomu tak nebylo. Naopak němečtí pošťáci, zeměměřiči, notáři a další se museli povinně učit „státní oficiální jazyk“ a byli z něj přezkušováni.

Sudetští Němci také kritizovali pozemkovou reformu, která rozbila zvláště velká, Němci vlastněná hospodářství. Neexistoval žádný diskriminační výnos, podle kterého měla být půda přerozdělená prioritně Čechům. Ovšem fakticky padlo – a to i v převážně Němci osídlených oblastech – více přerozdělené půdy do rukou Čechů než českých Němců.

herci

V letech 1921–1930 odešlo ze státních služeb 33 tisíc Němců, naopak nově bylo zaměstnáno 41 tisíc Čechů. Češi byli výrazně preferováni v armádě, policii, na soudech i v diplomatických službách. Němci tvořili 22 procent obyvatel státu, ovšem jen asi 12 procent zaměstnanců správy železnic či pošt. Peter Glotz, rodák z Chebu a v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století vlivný politik západoněmecké sociální demokracie, v knize Vyhnání uvádí konkrétní příklady z řady měst. Kupříkladu ve Vejprtech, kde bylo 99,3 procenta německého obyvatelstva, z původně 30 zaměstnanců pošty zůstalo jen pět německých listonošů a zbylá místa obsadili dosídlení Češi.

„Ve dvacátých letech se u nás ve srovnání s většinou Evropy nežilo zle. I proto nebyl důvod být vyhroceně proti československému státu,“ popisuje etapu zdánlivého smíření ve dvacátých letech historik Jaroslav Kučera, který o soužití Čechů a Němců přednáší na Univerzitě Karlově a na univerzitě v německé Kostnici. „Vláda v Praze ale také nenabídla žádný důvod, proč by měli Němci být vyloženě pro stát. Postoj českých Němců se měnil jen ztuha, ale česká politika byla ve státě mocnější. Jen ona mohla dát nějaký mocný impulz dobré vůle. A kdo jiný než čeští politici měli mít zájem na tom, aby republika byla stabilní?“

Baker

Velkým kompromisům bránilo zahlcení každodenním politikařením a zvláště silné nacionalistické strany (národní demokraté, národní socialisté), které vystupovaly proti jakýmkoli ústupkům vůči Němcům. Klidnější období se tedy nepodařilo využít k připoutání českých Němců ke státu, což se projevilo v nastupující velké hospodářské krizi počátku třicátých let a po následném nástupu nacistů v Německu. „Když mezi sudetskými Němci posílili nacionalisté, neměly aktivistické strany po ruce žádné úspěchy, kterými by mohly voliče přesvědčit o smyslu své spolupráce a loajality s českou politikou,“ říká Jaroslav Kučera.

Krize

K pocitům sudetských Němců, že v republice hrají druhé housle a nemají politický vliv, se počátkem třicátých let přidal pocit sociálního ohrožení. Do Československa plnou silou dorazila krizová tsunami, kterou spustil krach na Wall Street v roce 1929.

Zasáhla křehkou republiku zcela nerovnoměrně. Z milionu nezaměstnaných v Československu roku 1933 tvořili skoro polovinu čeští Němci, desítka okresů s nejvyšší nezaměstnaností ležela v pohraničí. Hospodářství v Sudetech bylo totiž založené na lehkém spotřebním průmyslu, jehož výrobky se vyvážely do světa. Nyní ale mezinárodní obchod kolaboval a v pohraničí krachovala jedna firma za druhou. Situaci zhoršovalo, že rozsáhlé horské oblasti obývané Němci byly tradičně neúrodné, zemědělsky slabé.

WPR

Krize v pohraničí byla tedy ničivá ze strukturálních důvodů. Mezi českými Němci se však vyprávěl příběh, který z nouze vinil sérii kroků československé vlády, dle některých německých nacionalistů úmyslných. Přidávalo se obvinění, že Praha situaci neřeší. Skutečnost byla prostší: s podobnou krizí neměl západní svět žádné zkušenosti, v Československu chyběly recepty na řešení, stát do hospodářství a sociální politiky zasahoval minimálně a zdůrazňoval potřebu úspor. Až o pár let později vymyslel americký prezident F. D. Roosevelt New Deal, kdy pomocí masivních zásahů státu do ekonomiky pozvedl zemi ze dna.

krize

Krize však byla živnou půdou pro extremismus. Nacionalismus rostl i mezi Čechy – mladí fašisté v Praze útočili na kina, která začala promítat německé filmy v originále, nacionalisté nabádali Čechy, aby v pohraničí od zchudlých Němců levně kupovali majetek, a šířili tak český živel. Nesneslo to ale srovnání s vývojem v Sudetech.

Konrad Henlein
Udělal z českých Němců Hitlerův nástroj. (Konrad Henlein) • Autor: ullstein bild via Getty Images

S Hitlerem spojení nacionální socialisté, kteří obvyklé získávali něco přes deset procent hlasů českých Němců, nyní sílili, vyvolávali stávky a rvačky s názorovými oponenty. Československá vláda DNSAP po nástupu nacistů k moci v Německu zakázala. Předáci našich hitlerovců utekli do Berlína a později zastávali vysoké funkce v SS. Poté se nacionalistické německé proudy, umírněné i extremistické, slily do Sudetoněmecké fronty (později strany – SdP) založené na podzim 1933 tehdy pětatřicetiletým Konradem Henleinem.

Tento syn německého otce a české matky se stal mluvčím nové generace. Jeho cílem bylo spojit všechny sudetské sociální třídy a politické strany do jednoho společného národního hnutí. Čeští Němci do první světové války, vyjma nacionalistických elit, cítili především lokální vlastenectví – chebské, krušnohorské, ústecké apod. – a obecnější příslušnost k rakouskému němectví. Po vzniku Československa zesílila společná identita sudetských Němců a Henlein ji po úderu krize dokázal definitivně stmelit.

Sudetoněmecká strana sestávala ze dvou různých silných proudů. Zpočátku udával tón konzervativní kruh, který vycházel z učení vídeňských intelektuálů, snil o obnově středověké německé katolické říše a o stavovském, fašistickém státě. Henlein patřil k tomuto křídlu a zprvu hlásal loajalitu vůči Československu. Druhým proudem byli příznivci zakázaných sudetských nacistů, kteří byli silní zvláště v dělnických městech pohraničí a jednoznačně vzhlíželi k Hitlerovi.

Extase

Ministerstvo zahraničí v Berlíně začalo od roku 1934 cíleně pracovat na podpoře nacistické frakce a Henlein, který to včas pochopil, se po roce 1935 přihlásil k Hitlerovi. Později opakovaně tvrdil, že byl nacistou od počátku a jen to musel skrývat, aby české úřady jeho stranu nerozpustily. Někteří konzervativní zakladatelé Sudetoněmecké strany včetně Henleinových blízkých spolupracovníků tento názorový obrat neprovedli a později po obsazení Československa Hitlerem skončili ve vězení nebo v koncentračních táborech.

O zákazu henleinovců se před volbami 1935 skutečně uvažovalo. Převážil však názor zastávaný T. G. Masarykem, který z demokratických principů zákaz odmítal. Pro Henleina znamenaly tyto volby jednoznačný úspěch, jeho strana se stala nejsilnější partají Československa, svůj hlas jí daly dvě třetiny českých Němců. Ti se v tuto chvíli začali orientovat na Berlín a postupně se mezi nimi zabydlel názor, že v „Říši“ je všechno lepší. Klíčovým argumentem pro běžné, málo vzdělané lidi byla práce: v československém pohraničí dál zuřila masová nezaměstnanost, za kopcem v Německu „Vůdce“ nastartoval ekonomiku. Mezi sudetskými Němci i jinde v Evropě začala epocha, ve které – slovy historika Jaroslava Kučery – „nezáleží na tom, jestli je stát demokratický nebo autoritářský, hlavně že je to stát náš.

Konec

Henlein, působící spořádaným, klidným, slušným dojmem, cestoval do zahraničí, zvláště do Velké Británie, a v rozhovorech s novináři, při přednáškách na prestižní akademické půdě a při setkání s politiky vyprávěl o útisku německé menšiny v Československu. V západní Evropě se mu dařilo obracet veřejné mínění, současně se ale v Berlíně dostával do stále větší závislosti na nacistech, kteří jeho stranu financovali. V Československu se jeho partaj postupně radikalizovala a spolu s tím se vyhrotila i situace v pohraničí.

Koncem třicátých let mezi sudetskými Němci i jinde v Evropě začala epocha, ve které „nezáleží na tom, jestli je stát demokratický nebo autoritářský, hlavně, že je náš“.

Tweetni to

S postupem času Henlein po domluvě s Hitlerem stupňoval své požadavky úmyslně do té míry, aby na ně Československo nemohlo přistoupit. Premiér Milan Hodža a prezident Beneš se během roku 1938 několikrát pokoušeli ustoupit a nabídli autonomii, po které čeští Němci od vzniku Československa volali. Ale velkorysá nabídka přišla pozdě. Aktivistické strany ji sice přijaly, ale neměly už velký vliv. Henlein nabídku odmítl a požadoval připojení Sudet ke třetí říši. Současně bojůvky mladistvých henleinovců začaly ve velkém šikanovat a napadat odpůrce v pohraničí: Čechy i německé sociální demokraty.

venuse

V roce 1938 čeští Němci masově vstupovali do Sudetoněmecké strany, počet straníků skokově stoupl z půl milionu na 1,3 milionu. Zaměstnanci byli do partaje tlačeni svými šéfy, radikální henleinovci ke vstupu nutili sousedy. Nakonec totalitnímu nátlaku ustoupili i k Československu do té doby loajální agrárníci a křesťanští sociálové, jejichž poslanci a členové masově přešli do Henleinovy partaje. Milice henleinovců v září 1938 zbraněmi útočily na české úřady, policejní stanice a civilisty.

Tak vybuchla rozbuška, která v základech Československa ležela od 28. října 1918. A kterou během zlatých časů první republiky nedokázal nikdo včas zneškodnit.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte