Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Štvanice na Hanušu

Drama muže, který vytáhl do boje s českým státem

Fehim HANUŠA - soud
Policie měla informace. (Fehim Hanuša ukazuje jizvy po zraněních, které při prvním střetu s muži zákona utrpěl.) • Autor: ČTK

Je prosinec 2000 a u Vrchního soudu v Praze se začíná řešit mimořádný trest: doživotí. Podle představ žalobce by jej měli dostat dva muži obžalovaní z vraždy policisty. Odvolací proces s Fehimem Hanušou (46) a jeho synem Fatmirem (22) bude nepochybně dramatický. Když před třemi měsíci stáli za zmíněný zločin před plzeňským soudem, chodila státní zástupkyně na jednání jen s ozbrojenou ochrankou. Obraz krvelačných zločinců, před kterými je třeba mít se na pozoru i ve chvíli, kdy mají na rukou želízka, je ale v případě otce a syna Hanušových nutné vnímat s opatrností.

Zůstaneme tady

Jugoslávec Fehim Hanuša přišel ze Srbska do Čech před devíti lety. Coby kosovský Albánec a muslim se necítil v Miloševićově impériu nijak zvlášť dobře a nevedlo se mu ani v práci: zhoršující se ekonomická situace fatálně zasáhla i jeho firmu na výrobu a prodej džínů. Když pak Hanušovi v roce 1990 zemřela manželka, nijak zvlášť se nerozmýšlel. Se dvěma nedospělými syny na krku se rozhodl zkusit štěstí ve Spolkové republice Německo. Ještě předtím ale odjel do Československa navštívit svou sestru, která emigrovala před ním. Z odbočky se nakonec stala hlavní cesta: v roce 1991 se muslimský běženec seznámil s Češkou Sylvií Kešelovou a s její pomocí založil v Plzni firmu Fatmir. O rok později už spolu čekali dítě.

Hanuša koupil pozemek ve vesnici Chlustina na Berounsku a chystal se začít stavět dům. Všechno nasvědčovalo tomu, že se chce v Čechách usadit natrvalo. A v novém domově měl velké plány. Na svém velkém pozemku v Chlustině chtěl postavit „textilní fabriku“ – dílnu pro asi sedmdesát zaměstnanců, kteří by na nových strojích šili džíny.

Podezřelý cizák

Původní představy ale nakonec v praxi dopadly trochu jinak. Dnes už je těžké odhadnout, co všechno za tím bylo, ale jisté je, že se zřejmě ještě v roce 1995 Hanuša neživil jenom prodejem textilu. On sám, jeho rodina i jeho známí dnes tvrdí, že v Čechách džíny opravdu prodával: dodávala mu je prý dílnička ze Srbska. Obchody se ale podle všeho odehrávaly mimo oficiální cestu, protože Hanuša si nikde nepronajímal ani obchod, ani sklad. Peněz měl ale dost – alespoň na zdejší poměry.

Reklama
Reklama

„Jo, ten uměl vydělávat. Býval celé dny doma a jednou za pár dní někam na několik hodin odjel, a bylo to,“ vzpomíná na Hanušu jeho soused z Chlustiny, který mu kdysi pomohl sehnat pozemek vedle svého domu. „Ale co opravdu dělal, to nevím.“ Soused si dodnes pamatuje, jak jednou hrabal listí na zahradě a Hanuša, který právě přijel z Prahy, mu se slovy „takhle se vydělávají prachy“ ukázal přes plot tlustý svazek stodolarových bankovek.

Kde se skutečně braly peníze v Hanušově kapse, je dnes těžké zjistit. On sám vždycky trval na tom, že pocházejí výhradně z obchodu s textilem. Pro dokreslení situace je třeba uvést, že Hanuša se v polovině devadesátých let stýkal se svými krajany, mimo jiné i z řad převaděčů a obchodníků se zbraněmi. Pro oblíbené policejní tvrzení, že se zcela určitě podílel i na jejich podezřelých obchodech, však neexistují žádné důkazy. Poukaz na Hanušovy „podezřelé“ krajanské styky je problematický i v tom, že hřmotnému jižanovi (stejně jako téměř všem přistěhovalcům) ani nic jiného nezbývalo. „Já jsem ho měl rád, ale tady ve vesnici se kromě mě, pokud vím, s nikým nestýkal. Nepil, do hospody nechodil a nakupovat jezdil do Plzně nebo do Rokycan,“ popisuje Hanušův společenský život jeho soused z Chlustiny.

Dobré vztahy mezi oběma muži ale nakonec vzaly za své. Starousedlík ze sousedství Hanušovi nemůže zapomenout, že často bil svoji novou družku. „Křičel na ni, že je kurva a že mu chce utéct i s jejich malým synem. Mlátil ji fakt strašně. Jednou jsem viděl, jak do ní kopal, nevydržel jsem to a zakřičel jsem na něj, ať toho nechá. Poslal mě do háje, že prý to není moje starost.“ Oba muži se zatvrdili a už spolu nepromluvili.

Takový detail

Dramatický zvrat v Hanušově životě zapříčinila na sklonku roku 1995 tehdy čtyřiadvacetiletá Jaroslava Jelínková ze západočeských Hořovic. Osmého prosince krátce po půl šesté večer zazvonila tato dívka u služebny rokycanské policie s alarmující zprávou: před zhruba půlhodinkou ji s nožem v ruce znásilnil „nějaký Jugoslávec“, kterého si stopla v Hořovicích. Ke zločinu mělo dojít v pachatelově automobilu na kraji obce Březina. Svého trýznitele dívka popsala jako „zavalitého blonďáka“ se špatnou češtinou a pamatovala si i poznávací značku jeho modré felicie. V akci, kterou policisté okamžitě rozjeli, měl Fehim Hanuša několikanásobnou smůlu. Podle čísla šlo o jeho vůz, což také policie záhy zjistila. Se svými uhlově černými vlasy ovšem Hanuša jen stěží mohl být oním hledaným „zavalitým blonďákem“. Popis ale seděl na tehdy celostátně hledaného Jugoslávce Nimaniho Envera a detektivové se od svých informátorů dozvěděli, že Enver a Hanuša se „zřejmě znají“. Když navíc do služebny dorazila hláška o Hanušových stycích s možnými překupníky zbraní, rozjela se akce na plné obrátky.

Rokycanský policejní ředitel si už pár hodin po výpovědi slečny Jelínkové vyžádal u svých nadřízených v Plzni zásahovou jednotku a druhý den nařídil přepadení zahradního domku v Chlustině, kde se Hanuša podle policejních informací zdržoval. „Nedivte se. Znásilnění a vyhrožování podříznutím tady nedostáváme každý den. Měli jsme informace o tom, že podezřelý muž má ve svém bytě zbraně. Nemohli jsme tam poslat jen pár chlapů v uniformách,“ vysvětluje dnes šéf rokycanského policejního okrsku Jiří Houba, proč si vlastně před pěti lety nepředvolal podezřelého muže k výslechu, ale rovnou na něj poslal zakuklené komando.

Výsledek sporného udání hořovické stopařky zakrátko znala z novin téměř celá země.

Tweetni to

Všechny otázky kolem přípravy akce dnes už zřejmě nezodpoví nikdo. Jisté je jen to, že policejní práce byla tehdy neobvykle rychlá a rázná. „Byla to akce prvořadého významu, znásilnění je závažný trestný čin. To jsme měli čekat, až pachatel znásilní ještě někoho jiného?“ ptá se Jiří Houba. Zní to přesvědčivě, má to však jedno ale: Kdyby policie vyčkala se zátahem až do chvíle, kdy bude mít pohromadě všechny nezbytné informace, zabránilo by se budoucí tragédii.

Pro Fehima Hanušu se totiž stal osudným následující rozpor: zatímco některá data měli policisté k dispozici nečekaně rychle, jiná jim unikla. Nejpodstatnějším „detailem“ byl bezesporu výsledek lékařského vyšetření znásilněné dívky. Oběť šla kvůli němu do nemocnice hned po sepsání protokolu a lékaři ho zformulovali ještě téhož dne. Význam jejich zprávy byl doslova klíčový: gynekologové totiž nenašli na těle Jaroslavy Jelínkové žádné pohmožděniny a po vyšetření došli k závěru, že dívku s největší pravděpodobností ve skutečnosti nikdo neznásilnil. Z nevysvětlitelných důvodů se stalo, že k zasahujícím policistům se lékařský verdikt, zpochybňující jejich připravovanou akci, nedostal.

Osm kulek

Otázka, proč vlastně slečna Jelínková přišla v prosinci 1995 na policii, zůstává dodnes nezodpovězená. Pár týdnů po údajném incidentu se totiž rozešla s přítelem a odešla z Hořovic do hlavního města. „Nevím, kde teď je, ale jsem ráda, že je pryč. Ulhanější ženskou jsem neviděla,“ říká ve dveřích bytu, v němž Jaroslava Jelínková před pěti lety bydlela, odbarvená žena s dítětem na rukou. Její slova je nutné brát s rezervou: mladá matka je totiž novou družkou někdejšího přítele oznamovatelky znásilnění. Spolehlivější informace bohužel nelze získat ani od sestry Jaroslavy Jelínkové. Mají sice v občanském průkazu uvedenu tutéž adresu, ale „nerozešly se v dobrém“ a sestra už Jelínkovou několik let neviděla.

Výsledek sporného udání hořovické stopařky ovšem zakrátko znala z novinových titulků téměř celá země. Devátého prosince 1995 okolo poledne udeřilo zakuklené policejní komando na Hanušův bungalov v Chlustině. „Netušil jsem, co se děje. Neslyšel jsem žádnou výstrahu ani oznámení, že na dvoře je policie,“ vypověděl později Hanuša. „Měl jsem tam malé dítě a ženu. Myslel jsem si, že nás někdo přepadl.“

Policie sice dodnes tvrdí, že to byl Hanuša, kdo nedbal na její zřetelnou výzvu a začal bez varování střílet, nicméně dosvědčeným faktem je, že údajnou výzvu neslyšel ani nikdo z Hanušovy rodiny, ani sousedka, která má okna doslova pár metrů od vchodu do jejich domu. A výsledkem neporozumění bylo, že Hanuša a jeho nejstarší syn Fatmir odpověděli střelbou, která dva policisty zranila. A naopak Hanuša si z policejní kanonády odnesl osm zásahů do břicha a dva do hlavy.

Rány lékaři označili za „smrtelné zranění“. Postřelený muž se z něj sice nakonec po měsíci v bezvědomí dostal, ale po celý život si už ponese následky v podobě mučivých bolestí srůstů rozstříleného břicha, poškození střev, výpadků paměti, ztráty chuti k jídlu, omezení hybnosti rukou, stále se vracejících bolestí hlavy a paranoidních vizí.

Všechno je jinak

To, že byl Fehim Hanuša měsíc v bezvědomí, mu v jednom ohledu možná prospělo: nemohl číst noviny, které až na výjimky přinesly pouze policejní verzi prosincového střetu. Tón udal bulvární Blesk zprávou, že „ozbrojený pachatel brutálního znásilnění začal bez výstrahy střílet na policisty“. Činila se i serióznější média. „Brutální Chorvat vyhrožoval stopařce podříznutím a postřelil dva policisty,“ psalo Právo. „U nebezpečného zločince, který střílel na policisty, se našlo skladiště automatických zbraní,“ citovala Práce informace policejních mluvčích. S postupujícími týdny bylo ale čím dál jasnější, že případ „brutálního Chorvata“ nabírá nečekaný směr.

Jako první vyšumělo z policejní verze znásilnění. Čtyři měsíce po formulaci už zmíněného lékařského protokolu došli vyšetřovatelé k závěru, že dívka si celou věc vymyslela, stáhli Hanušovo obvinění ze znásilnění a pustili ho z vazby. Potom se celý rok oficiálně nedělo nic, nicméně v dubnu 1997 se středočeští vyšetřovatelé v podstatě přiklonili k Hanušově verzi prosincové přestřelky. Na základě svědeckých výpovědí a rekonstrukce celého konfliktu totiž došli k závěru, že „nelze prokázat, že Hanuša slyšel policejní výzvu, aby vyšel ven“: jeho střelbu na zakuklence je tedy třeba posuzovat jako nutnou obranu. Kromě znásilnění policie nakonec stáhla i Hanušovo obvinění z pokusu o vraždu.

Pro pořádek je ovšem nutné dodat, že policie opravdu našla v domku v Chlustině zbraně, ale novinami citované skladiště samopalů vypadalo v praxi tak, že Hanuša měl ve skříni několik maket pistolí (mimochodem volně prodejných), které na koleně převrtával a montoval do funkční podoby. V době zásahu měl zkompletovanou jednu nelegální „střelbyschopnou“ pistoli. Policejní elita ovšem osvobozující verdikt oficiálně trochu přikořenila: mluvčí Ivana Zelenáková ho doprovodila prohlášením pro tisk, podle kterého policisté neporušili žádné předpisy, a policejní prezident Oldřich Tomášek dodal, že zásah stále „považuje za správný, neboť Hanuša byl podezřelý z brutálního znásilnění“.

Na tom mimochodem policejní špičky trvají dodnes. „Ta razance byla v pořádku. Nemohli jsme nic riskovat,“ říká ještě po letech hlavní aktér zásahu Jiří Houba. „My přece nemůžeme dokonale prověřit všechno, co nám tady lidé nahlásí.“ Dobře. Proč ale policie hned vtrhla dovnitř? Proč neobklíčila Hanušův dům a nevyzvala ho, aby vyšel ven? „I to je jedna z možností, ale my jsme ji prostě nepoužili. Předpisy umožňují i jiný postup,“ říká Houba. A jak se dívá s odstupem let na fakt, že jeho muži rozstříleli nevinného muže? „Jak víte, že k tomu znásilnění nedošlo?“ přechází Houba do protiútoku. A dodává: „Abych byl upřímný: mě dodnes nikdo nepřesvědčil, že Hanuša tu dívku neznásilnil. Vyšetřovatel ten případ odflákl a rychle odložil.“ A proč se tedy okresní ředitel nepokusil zjednat v údajném šlendriánu svých kolegů nápravu? „To není moje starost. To je věc státního zástupce,“ říká Houba.

Vždyť to bylo v pořádku

Tváří v tvář policejní zatvrzelosti se Fehim Hanuša obrátil na inspekci ministra vnitra se stížností na neoprávněnost zásahu. Inspekce ale označila postup vlastních lidí za adekvátní. Hanuša v tu chvíli podle vlastních slov definitivně přestal policii věřit a rozhodl se obrátit na soud. Samozřejmě přitom nemohl tušit, kam ho snaha bojovat se státní mocí nakonec dovede.

V květnu 1998 se u Městského soudu v Praze rozběhl proces Hanuša versus ministerstvo vnitra. Žalobce požadoval od státu písemnou omluvu, veřejnou omluvu v médiích a 30 milionů korun odškodného za to, že mu podle něj neodůvodněná policejní střelba způsobila doživotní zdravotní potíže. Atmosféra líčení mu ale na náladě zcela jistě nepřidala. U stolku svědků se střídal jeden policista za druhým a všichni mluvili stejně: „Šli jsme zatýkat nebezpečného zločince a věděli jsme, že je ozbrojen. Proto považujeme náš postup za zcela adekvátní.“

Fakt, že pozdější vyšetřování odhalilo nevinu těžce zraněné oběti, nebyl (a dodnes není) pro policii a úředníky nijak důležitý. „To, že se znásilnění Hanušovi nakonec nepodařilo prokázat, nemá přece vliv na to, že proti němu policisté zasahovali,“ říká právník ministerstva vnitra Vladimír Kolář. „Policie se přece nemůže omlouvat za to, že dělá svoji práci.“ Hanuša podobná slova u soudu těžko snášel a nakonec mu také skutečně praskly nervy. Stalo se tak během výslechu, který s jeho družkou Sylvií Kešelovou vedl jeho advokát. Hanuša se náhle na oba rozkřičel, že mluví zmateně a že jejich slova vyznívají v jeho neprospěch. Nastala přestávka, v níž stále ještě rozhněvaný muž popadl svou ženu za ruku, vyběhl ze soudní budovy, vztekle bouchl dveřmi svého mercedesu a za skřípění pneumatik zmizel v pražských ulicích. Soudkyně odročila jednání na červenec s tím, že obě strany trvají na svém: Hanuša na omluvě a odškodném a ministerstvo vnitra na tom, že všechno bylo v pořádku.

Přestřelka u Letkova

Když o měsíc později proces pokračoval, nešlo si nevšimnout, že napětí mezi stranami se vyhrocuje nad únosnou mez. Hlavně Hanuša vykazoval stále více znaky totálního nervového zhroucení. Pozice trvale postiženého muže domáhajícího se v bolestech a psychickém tlaku uznání, že byl neprávem zmrzačen, mu pochopitelně dávala zabrat a věci se mu čím dál víc vymykaly z rukou. „Měl doslova paranoidní představy. Bylo mu neustále špatně a všechno se mu hroutilo. Podlehl dojmu, že se tady proti němu spikli úplně všichni,“ popisuje stav svého klienta jeho obhájce Vladimír Vlk.

Hanuša vytáhl zpod saka pistoli a přikázal nedočkavému telefonistovi, aby „rychle vypadl“.

Tweetni to

V té době Hanušu opustila jeho družka a odjela i se synem ke známým do Německa. Důvod byl jasný. Hanuša si na ní čím dál častěji vybíjel svou nervozitu a vztek. Osamělý a nemocný muž dál tvrdošíjně uskutečňoval své životní plány, především záměr postavit si dům v Chlustině. Při jednání o přípojce elektřiny na stavbu se také dostal do příznačných potíží. Nabyl totiž dojmu, že úředníci rozvodného závodu jeho žádost záměrně zdržují, a tak při jedné z opakovaných návštěv vytáhl na zpupného referenta pistoli. Incidentem se začala zabývat policie a vyzvala Hanušu, aby odevzdal svoje dvě legálně držené zbraně. Čím dál vzteklejší Hanuša ale policii nahlásil, že mu je někdo ukradl. Nikdo z policie mu to samozřejmě nevěřil. A druhou červnovou sobotu roku 1998 nakonec došlo k tragédii.

Krátce před polednem telefonoval Fehim Hanuša z jedné z budek v plzeňské Slovanské aleji. Jinému čekateli na volnou linku se ale jeho rozhovor zdál příliš dlouhý a začal se hlasitě dožadovat vstupu. Hanuša zareagoval tak, že vytáhl zpod saka pistoli a přikázal nedočkavému telefonistovi, aby „rychle vypadl“. Celou scénu sledoval z okna další člověk, který okamžitě zavolal na linku 158. Hanuša mezitím dotelefonoval a nasedl do auta, ve kterém ještě seděl jeho tehdy sedmnáctiletý syn a jejich společný přítel. Než stačili odjet, dorazila policejní felicie se dvěma uniformovanými policisty.

Hanuša sice policistům ukázal doklady, ale pak prohlásil, že k nim nemá důvěru, a dožadoval se kontaktu s jejich nadřízeným důstojníkem. Policisté to odmítli, Hanuša ztratil nervy, nasedl do auta a vyrazil pryč. Honička však skončila dost brzo, kousek za hranicemi města. Mercedes zastavil v jedné ze zatáček u vesnice Letkov na plzeňském předměstí a čekal na policejní auto. Pár minut nato otřásla poklidnou vesnicí divoká přestřelka. Její výsledek byl tragický: na jedné straně mrtvý policista, na straně druhé opět těžce zraněný Fehim Hanuša, kterého přivezla sanitka do nemocnice v kritickém stavu.

Jeho syn Fatmir, který z místa přestřelky utekl do Letkova, se krátce po incidentu sám přihlásil na policii a vyfasoval okamžitě vazbu a obvinění z vraždy.

Je to psychopat

Střílející policisté po nehodě tvrdili, že posádka mercedesu na ně začala „chladnokrevně pálit“ ze zálohy a že se je chystala „popravit kulkou do hlavy“. Ve světle spolehlivosti předchozích policejních informací je ovšem třeba brát toto vidění s notnou rezervou. Přestřelka totiž proběhla beze svědků a Hanuša, jeho syn i jejich příbuzný, který seděl na zadním sedadle mercedesu, ji viděli přesně opačně. Podle nich začala jako první pálit policie a oni jen střelbu opětovali.

Jejich verze se opírá o později prokázaný fakt, že třetí člen posádky (který nestřílel a policie ho nakonec propustila) byl jednou z policejních kulek zasažen skrz zadní sklo do zad. Hanušovi poukazují na to, že lidé, kteří čekají v záloze, zpravidla nenastavují svým soupeřům nechráněná záda.

Pohřeb zastřeleného policisty Jiřího Hrubého podmalovaly slavnostní salvy a prezident Tomášek mladého kolegu posmrtně povýšil do hodnosti poručíka. Během pohřbu i po něm padala ze strany policie opravdu silná slova. „V Americe se s takovými gangstery nikdo nemazlí. Jakmile někdo jen trochu ohrozí policistu, ten do něj vysype celý zásobník a pak je ještě hrdina,“ stěžovali si na přílišnou mírnost zdejších mravů západočeští policisté. „Je to hnusná, zákeřná vražda. Hanušové se při zatýkání chovali tak zpupně, že nám z toho bylo skoro špatně,“ stěžoval si novinářům jeden z policistů, kteří přijeli svým kolegům do Letkova na pomoc.

Nechme teď stranou skutečnost, že kdyby si policisté do boje s ozbrojeným Hanušou (na kterého před třemi lety poslali hned celou zásahovou jednotku) oblékli neprůstřelné vesty, mohl jejich zastřelený kolega celou akci přežít. Ale o jaké „zpupnosti“ je vlastně řeč? Hanuša-otec byl při zatýkání těžce zraněn a jeho syn už během přestřelky zmizel do blízkého lesa, takže ho nezatýkal nikdo, naopak: on sám doběhl do jednoho z domků na okraji Letkova a požádal místní, aby zavolali sanitku a policii, protože „na silnici se střílí“. Když policisté přijeli, podle svědectví publikovaného v Mladé frontě donutili strážci pořádku Hanušu juniora, aby se svlékl, a pak „mu jich pár nandali“. Teprve poté jej odvezli do vazby. „O tom nic nevím,“ komentovala tento incident o pár dní později policejní mluvčí Ivana Moosová. „A pan prezident Tomášek vám neodpoví. Váš fax zmuchlal a hodil do koše.“

Bezprecedentní postup svých mužů odmítl s odkazem na probíhající vyšetřování komentovat policejní prezident i tehdejší ministr vnitra Cyril Svoboda. Policii nakonec vytáhl z bryndy letkovský svědek, který si po rozhovoru na plzeňské služebně najednou vzpomněl, že se spletl a že zatýkající uniformy bezbranného a odpor nekladoucího Hanušu vlastně vůbec nemlátily.

Cesta dolů

V červenci 1998 se ale Hanuša probral z bezvědomí a byl převezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci. Policie mu sdělila obvinění z vraždy, nicméně civilní žaloba o omluvu mohla pokračovat. V prosinci 1998 přiznal středočeský krajský soud Fehimu Hanušovi 300 tisíc odškodného a nařídil ministerstvu vnitra, aby se mu v médiích veřejně omluvilo za újmu způsobenou omylem v Chlustině. Ministerstvo se odvolalo k Vrchnímu soudu v Praze, a ten letos v březnu rozsudek nižší instance zrušil. Podle soudkyně Naděždy Žákové policie postupovala zcela předpisově, tudíž není za co se omlouvat a proč platit.

Přesto však stát dosud úplně vyhráno nemá. Počátkem roku 1999 totiž Fehim Hanuša podal další civilní žalobu o odškodné. „Mám nesnesitelné bolesti a ztrácím zrak. Nedokážu se sám ani obléci. Mám za sebou sedm operací a potřebuju další, které ovšem nelze provést v České republice,“ vysvětlil u soudu její důvod. V nové žalobě se už nevyskytuje žádost o omluvu. Tento krok – upřímně řečeno – ostatně dávno není na pořadu dne. Letos v září totiž Hanuša dostal u Krajského soudu v Plzni za přestřelku u Letkova 18 let natvrdo. Soud ho uznal vinným z vraždy policisty a jeho syn Fatmir vyfasoval za stejný trestný čin 12 let. „Soud považuje za prokázané, že oba muži stříleli na policisty s úmyslem je usmrtit,“ vysvětlil soudce Přemysl Špicar výšku trestů. Znalci se shodli na tom, že „pachatele ovládla nenávist k policistům, které bere jako své nepřátele s potřebou zvítězit nad nimi“. Znalecký posudek navíc říká, že „Fehim Hanuša pochází z etnika, kde k muži patří zbraň, s níž řeší veškeré problémy“.

Toto úterý bude Vrchní soud v Praze projednávat Hanušovo odvolání proti letkovskému verdiktu. Odvolala se i státní zástupkyně, která pro Hanušu žádá doživotí. Karty jsou rozdány jednoznačně. Obvinění muži se na Borech pohybují s pouty na rukou i na nohou, neustále je hlídají čtyři policisté.

Drama muže, který vytáhl do boje se státem, zřejmě vstupuje do posledního dějství. Bez ohledu na konečné počty Hanušův případ už dávno přesáhl všechny myslitelné rozměry běžného soudního sporu. Na českých soudech totiž dodnes leží celkem osm žalob, které podal on a členové jeho rodiny proti postupu policie. Jde v nich dohromady o odškodné na úrovni téměř sto milionů korun. Hanušův advokát navíc nedávno podal do Štrasburku žalobu na Českou republiku. Její obsah je jasný: česká policie dodnes oficiálně nevyšetřila trestní oznámení, které Hanuša podal před pěti lety na šéfy chlustinského zásahu. Ve hře je samozřejmě i prosté laické tušení, že kdyby se úřady po své chybě v Chlustině postiženému muži omluvily, nemuselo dojít ani k tragédii v Letkově. A jak tohle všechno dnes, po odeznění vypjatých emocí, vlastně vnímají nejvyšší političtí reprezentanti dotčeného rezortu? „Ty věci se staly za mých předchůdců. Necítím se povolán k tomu cokoli dodávat,“ řekl bývalý ministr vnitra Václav Grulich letos na jaře k rozsudku, jenž zamítl Hanušovu žádost o omluvu a odškodné.

Fehim HANUŠA Fatmir HANUŠA vražda
Spravedlnost s příchutí policejní pomsty. (Podzim 2000, otec a syn Hanušové míří k soudu) • Autor: ČTK

Podobně mluví i jeho předchůdce Cyril Svoboda, který ovšem v době letkovské přestřelky ve funkci byl. „Soudy rozhodly tak, jak rozhodly,“ říká na otázku, zda by se policie opravdu neměla omluvit aspoň za to, jak Hanušu před lety ukvapeně rozstřílela. „A navíc: v době, kdy jsem byl ve funkci já, k žádným problémům nedošlo. Já nechci být spojován s něčím, co se stalo v době před mým nástupem,“ dodává Svoboda. O mnoho sdílnější není ani ministr vnitra z doby chlustinské přestřelky Jan Ruml. „Já o tom nic nevím,“ říká stručně. „Co blbnete? Nechtějte mě mučit. Takových příběhů tam byla spousta. Prostě si to nepamatuju.“

Respekt 49/2000

Jak to dopadlo

Fehim Hanuša byl nakonec odsouzen za vraždu policisty, pokus o vraždu a nedovolené ozbrojování na 25 let do vězení. Předloni ho soud za vzorné chování podmínečně propustil na svobodu. Za své zranění způsobené policií se Hanuša dožadoval třiceti milionů odškodného. Vloni Vrchní soud v Praze nárok definitivně uznal, přiznal mu ale pouze 300 tisíc. Vycházel totiž ze sazeb používaných v devadesátých letech. Hanuša odešel po propuštění zpět do Srbska, kde se ještě vloni živil jako taxikář.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Kontra

editor

Martin Kontra
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 391
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte