Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Knihy

Co (mimo jiné) stojí za přečtení

knihy_kurzweil
Ray Kurzweil: The Singularity is Near

Ray Kurzweil: The Singularity is Near (Singularita se blíží),
2006
Grandiózní kniha svým rozsahem, nonšalantním používáním termínů jako „pravděpodobnostní fraktál“ a především svou vizí. Do roku 2045 se technologie a lidský mozek prolnou do podoby, kdy nebudou k rozeznání, respektive snaha a vůbec touha je rozlišit nebude dávat žádný smysl. Kniha je dítětem svého věku (což je pravdivá, nicméně sama o sobě zarážející formulace, vzhledem k tomu, že je to dílo deset let staré) a vynálezce a prognostik Kurzweil nepochybuje, že „singulární budoucnost“ je skvělá. Pohled dnešního čtenáře bude jistě skeptičtější. I tak stojí Kurzweil za přečtení.

Reklama
Reklama

Protože bez ohledu na to, v jakém světle Kurzweil předpovídanou budoucnost vidí, ve svých prognózách se neplete. Nevíme, zda skutečně někdy vznikne „energeticky neutrální počítač s kapacitou procesorů desetibilionkrát větší, než je kapacita všech lidských mozků na planetě“. Ale tam, kde se Kurzweil drží víc při zemi, je jeho přesnost obdivuhodná.

V době vydání knihy se recenzenti pobaveně podivovali nad vizemi „dotykového rozhraní“ nebo „virtuální reality v brýlích“. Ti samí recenzenti dnes to první nosí v kapse a tím druhým se baví jejich děti. Kurzweila proto může každý číst jako vcelku spolehlivou předpověď toho, co nás čeká – a pobavit se třeba nad dost nečekanou scénou, kde Kurzweil nechává dvě miliardy let staré bakterie dohadovat se, jestli má smysl se spojovat do složitějších organismů.

Elizabeth Kolbert: Šesté vymírání (The Sixth Extinction), Barrister&Principal,
2017

knihy_kolbertova
Elizabeth Kolbert: Šesté vymírání

Každý den lidstvo do atmosféry napumpuje devadesát milionů tun odpadu v plynném skupenství. Oceány se přehřívají a okyselují – a pak se víc odpařují a ve vlhčím vzduchu častěji dochází k sesuvům půdy a povodním. Oceánské bouře jsou ničivější. Stejně jako sucha a požáry z nich vzešlé. Složité vazby mezi jednotlivými druhy se rozpadají. A nakonec: druhy vymírají v tempu a množství, které z lidstva dělá víc než schopného konkurenta asteroidu, který Zemi zasáhl před šedesáti miliony let a sprovodil z planety dinosaury (a spolu s nimi tři čtvrtiny všech dalších živočichů a rostlin).

To je svět, který jsme si vytvořili, píše vědecká novinářka Elizabeth Kolbert ve své knize. Procestovala kvůli ní doslova celý svět – a právě detailní a barvitý popis ekologické spouště, kterou za sebou lidstvo nechává, je nejsilnější stránkou celé knihy. Soupis ekoneštěstí v předchozím odstavci je banální a „všichni o něm vědí“. A to je podle Elizabeth Kolbert největší problém dnešní situace. Všichni o probíhající ekologické katastrofě víme – ale zároveň nevíme, nechceme a v jistém smyslu nedokážeme vědět. Ničení planety lidským druhem je tak zdrcující, že je pro jeho příslušníky skoro nemožné si ho skutečně připustit.

Po jejím přečtení je o poznání těžší „nevědět“ nebo „nevědět přesně“. Je to věcná a pečlivě zpracovaná kniha, ale jejím přiznaným smyslem je volání k akci. Beztak už je pozdě, ale podle Elizabeth Kolbert může být ještě později.

Richard Baldwin: The Great Convergence (Velké sbližování),
2016

knihy_baldwin
Richard Baldwin: The Great Convergence

Richard Baldwin je ekonom, ale zjevně také fanoušek sportu. Nebo spíš sportovního managementu. Přirovnání k hospodaření (například) fotbalových týmů se knihou, která z hodně ekonomického pohledu popisuje současnou podobu globalizace, často prolíná. A jak píše Baldwin, přehledná doba národních týmů se stálými trenéry je pryč. Trenéři jsou dnes přelétaví a stejně tak hráči. Smiřte se s tím, že pořádat mistrovství světa pod státními vlajkami už nedává moc smysl. Taková je třetí vlna globalizace, o níž Richard Baldwin ve své zatím poslední knize píše.

Hledí do budoucnosti s nadějí, byť plynoucí z vědeckého vědomí nevyhnutelnosti. Nehledá spásu ani se nesnaží dojít k nějakému velkému, zobecňujícímu závěru. Prostě jen popisuje měnící se svět a s neochvějnou logikou nabízí možná řešení dílčích problémů. Ale žádné velké řešení neexistuje, ujišťuje čtenáře.

„Už ani budoucnost není, co bývala.“

Tweetni to

A není to zase taková potíž, myslí si harvardský, globalizaci nakloněný ekonom. Thomas Friedman by mu jistě oponoval – Baldwinův popis je přesný, ale jeho ekonomická logika funguje v „ideálním“ světě, kde všechno klape, jak by přísně rozumově mělo. Což ovšem není pravda, říkají kritici. Baldwin chce na konci své knihy pobavit čtenáře duchaplným aforismem, ale možná se dopustil proroctví: „Už ani budoucnost není, co bývala.“

Matt Ridley: Racionální optimista (The Rational Optimist), Dokořán,
2013

knihy_ridley
Matt Ridley: Racionální optimista

Není na planetě větší síla než lidská touha směňovat zboží a nápady a zlepšovat se. Matt Ridley, známý vědecký novinář, to dokládá fascinující a obsáhlou historickou sondou – od černomořských obchodníků s mušlemi a jantarem v 16. století před naším letopočtem po zámořské objevy Evropanů v raném novověku.

Proto racionální (tedy na základě smysluplného a brilantně odvyprávěného příběhu) a proto optimista – Ridley jako zásadní zastánce volného trhu nepochybuje, že pokud se směně a z ní logicky plynoucí inovaci nechají co nejvolnější ruce, lidský důvtip všechny problémy, před nimiž lidstvo stojí, nakonec vyřeší. A protože globalizace je příkladem postupného rozvazování rukou, co by mohlo dopadnout špatně?

Pochopitelně leccos, říkají kritici dodnes kontroverzní a debatované Ridleyho knihy. Zmíněná Elizabeth Kolbert s Ridleym jistě nesouhlasí s tím, že výsledkem globálního oteplování bude v důsledku „trochu ohřátá, zato blahobytnější planeta“. Vynález evropského poválečného sociálního zabezpečení je historický úspěch bez precedentu, ale opravdu je to vyčerpávající odpověď na osobní i kolektivní traumata chvíli před tím skončené druhé světové války? Ridley možná ve své době přesvědčil přesvědčené a odpůrci nekonvertovali, lepší kroniku lidské směny a schopnosti hledat nová řešení najdeme jen stěží.

Jonathan Taplin:  Move Fast and Break Things (Buď rychlý a nič),
2017

Knihy_Taplin
Jonathan Taplin: Move Fast and Break Things

Počátky internetu byly naplněné utopií o naprostém osvobození, neomezených možnostech a nespoutané kreativitě. Jak se tedy stalo, ptá americký akademik a úspěšný hudební a filmový producent, že třicet čtyři let po jeho zapnutí jsme skončili v naprosté dystopii? Protože jak jinak popsat stav, kdy internetu dominují tři neohrožené a ohromné monopoly, Facebook, Google a Amazon?

Hlavní chyba byla představovat si, že svět internetových firem je plný báječných chlapíků, kteří se úplně zásadně liší od starých kapitalistů, především tím, co chtějí. Chtějí úplně to samé jako šéfové ropných velkofirem – tedy zisk. A ten hromadí v proporcích, který mu starý byznys (těžaři nebo výrobci aut) může jen závidět.

Jejich moc a bohatství jsou podle Taplina až příliš velké. A je jen otázkou času, kdy se je budou muset demokracie, ve svém vlastním zájmu, pokusit rozbít. A už se to pomalu děje – vlády žádají po sociálních sítích, aby se samy staraly o zločinný obsah na svých stránkách, a Google a Facebook mají plné ruce práce s antimonopolním úřadem Evropské unie. Pokud přijmeme Taplinovu tezi, že technologické monopoly jsou (anebo se brzy stanou) nepřítelem demokratické společnosti, jeho kniha nabízí detailní portrét toho, s kým máme tu čest.

Sean Carroll: The Big Picture (V širokém měřítku),
2016

knihy_carroll
Sean Carroll: The Big Picture

Vysvětlit vědu jako takovou nikdy nebylo snadné, ale nikdy to nebylo těžší než dnes. Nejenže množství znalostí a vědeckých poznatků a jejich hloubka se stále rozšiřují, ale vědecké teorie, které se jim snaží dát řád a smysl, jsou podivnější a podivnější. Což je ostatně problém posledních sto let – když Einstein odmítal kvantovou teorii, nebylo to proto, že by jí nevěřil jako vědec. Kvantová teorie je platná a v realitě se ověřuje. Einstein jí spíš nemohl uvěřit jako člověk, což vyjádřil známým aforismem o „Bohu hrajícím vrchcáby se světem“. A dnes? Už to nejsou vrchcáby, jako spíš ohromný výherní automat a Bůh u něj stojí a zjevně přebral.

Sean Carroll se přesto pokusil sepsat knihu, která by běžnému čtenáři jakousi naději na smysl dala. Carroll je teoretický fyzik, ale úpěnlivě se brání tomu, vykládat celou vědu jen optikou fyziky, je to učenec s velkým rozpřahem napříč vědními obory. Snaží se být tak otevřený, jak to jen jde. Naproti lákavé touze nasadit si klapky a hledět na svět jen jedním, ověřeným pohledem, prosazuje „poetický naturalismus“ – jistě, základem všeho jsou přírodní jevy, ale neexistuje jeden správný způsob, jak o nich mluvit. Existuje jich nespočet, a všechny jsou legitimní.

V už tak úchvatném díle si Carroll navíc vytyčil dost úchvatný cíl: když jsme si vysvětlili, co je věda dnes, můžeme najít ve světě nějaký smysl? Carroll si myslí, že ano, i když samozřejmě neříká, jaký je. Jen, po vzoru Boha s kostkami, nabízí namísto „deseti přikázaní“ svých „deset věcí k úvaze“ – a přiznává, že víc než dobře míněnou radu v takhle těžké otázce jen těžko může nabídnout.

Shelina Janmohamed: Generation M (Generace M),
2016

knihy_janmohamed
Shelina Janmohamed: Generation M

Shelina Janmohamed je čtyřicátnice, britská muslimka, novinářka a spisovatelka. Jak sama vypráví, před několika lety ji v knihkupectví přepadla frustrace: drtivá většina knih o muslimech a islámu zobrazovala zotročené ženy, mizerii a velbloudy. Dnes pociťuje něco podobného, jen ke třem zmíněným výjevům přibyli vousatí muži v terénních autech se samopalem. Což nebyl život její ani jejích přátel, ani lidí – muslimů a muslimek –, které znala. Tihle lidé podle Janmohamed vůbec nebyli slyšet, a tak se to rozhodla napravit. Výsledkem je kniha Generace M.

Jsou to mileniálové, tedy lidé mezi dvaceti a pětatřiceti lety. Jsou zabezpečení, vzdělaní, chtějí módní výrobky a také si je rádi kupují. Jsou to věřící muslimové, a myslí to vážně. Víra pro ně není módní artefakt, ale základ všeho. A chtějí, aby to okolní svět vzal na vědomí a zařídil se podle toho.

Na rozdíl od vousatých mužů v poušti toho nechtějí dosáhnout terorem, ale svou prostou existencí – muslimská populace roste a bohatne. Její ekonomická síla nakonec přinutí svět se možná ne zcela proměnit, ale přinejmenším přizpůsobit se jejich požadavkům. Janmohamed neříká, že její kniha je o všech mladých muslimech – není o obyvatelích evropských předměstí, kteří nejsou ani vzdělaní, ani zabezpečení, a často ani otevření světu. Píše jen o rostoucí a bohatnoucí střední třídě. Její přání nabídnout nemuslimům i trochu jiný obraz svých sousedů se jí každopádně splnilo.

Thomas L. Friedman: Thank You For Being Late (Díky, že jste přišel pozdě),
2016

knihy_friedman
Thomas L. Friedman: Thank You For Being Late

Kniha pro ty, kdo byli před patnácti lety nadšení z nového, globálně propleteného světa, před sedmi lety ztratili původní sebejistotu a dnes už hledí na překotně uhánějící a stále méně pochopitelný svět s podobně mrazivým úžasem, s nímž sledujeme živelní pohromy. Respektive je to kniha i pro všechny ostatní, ale kdo popsal výše zmíněný myšlenkový oblouk, porozumí jí nejlépe. Úplně to samé se totiž stalo jejímu autorovi, známému komentátorovi listu The New York Times Thomasu L. Friedmanovi.

Novinář Friedman se koncem tisíciletí díky knize Lexus a olivovník stal jedním z hlavních propagátorů globalizace a do budoucnosti hleděl s optimismem. Ten se v jeho další knize Svět je plochý proměnil v optimismus opatrný. A v této, jeho zatím poslední knize radost z pokroku mizí úplně. Vývoj technologií je příliš překotný pro lidskou mysl a nenávratně ji předehnal. Díky, že jste přišel pozdě ovšem není litanie nad ztraceným „kdysi“ – je to hledání receptu na smysluplné přežití v době příliš rychlého a stále se zrychlujícího vývoje, který musíme brát jako fakt.

Receptem je z gruntu proměnit způsob, jakým lidská společnost funguje, a jádrem proměny by podle Friedmana mohly být úzké komunity, ve kterých má člověk kořeny. Komunity soustředěné kolem škol: už ne ale institucí, které mladého člověka nabijí vědomostmi a pak vypustí do světa, ale jako místo, kam se všichni budeme pravidelně vracet a načerpávat síly a nové dovednosti nutné k přežití v novém globálním světě. Je v tom kus nostalgie a idealismu, ale právě proto platí, že Friedman optimismus se neztratil úplně. Jen se proměnil. Nevěří už, že živelné bouři vývoje odolá lidská mysl, ale je přesvědčený, že to zvládne lidská duše.

Kevin Kelly: The Inevitable (Nevyhnutelné),
2016

9780525428084_TheInevitable_JKF.indd
Kevin Kelly: The Inevitable

Další z řady proroctví a předpovědí. Kniha si ale zaslouží pozornost ze dvou důvodů. Za a) její autor Kevin Kelly je jedním ze zakladatelů proslulého technologického serveru Wired.com, a jen málokteré médium tak dlouho, tak systematicky a tak originálně popisuje svět technologických firem a lidí, kteří je pohánějí. A za b) je to úplně jiná kniha, než jak většina technologických proroctví vypadá.

Namísto výčtu novinek a ohromujících čísel o stále rostoucí kapacitě pamětí při stále klesajících nákladech nabízí Kelly jiný pohled. Na technologickou proměnu se dívá optikou dvanácti sil, které budou její směr určovat: plynutí, sdílení, intereagování, filtrování… a tak dále. Kelly nepředpovídá, jak nevyhnutelně budou vypadat mobilní telefony za třicet let. Předpovídá, jakými směry se nevyhnutelně bude vyvíjet naše společnost.

Recenzenti Kellymu vyčítali, že některé jeho postřehy jsou až příliš vágní a že příliš hraje na prognostickou jistotu. Až přílišnou lehkost vět a slov a jejich podezřelou použitelnost buď pro tweety, nebo pro motivační plakáty. Ale nikdo nepopírá, že je to inspirativní a chytlavé čtení od povolaného a věci znalého člověka.

Timothy Garton Ash: Free Speech (Svoboda slova),
2016

knihy_ash
Timothy Garton Ash: Free Speech

Za knihou britského historika a veřejného intelektuála stojí velmi osobní příběh. Na počátku tisíciletí byla nizozemská politička se somálskými kořeny Ayaan Hirsi Ali jedním z velkých terčů evropských liberálů: pro svá tvrzení, že islám je nový fašismus, a pokud má na planetě panovat mír, musí se tohle náboženství reformovat. Není překvapivé, že jí islamisté hrozili (velmi reálně) smrtí. Z dnešního pohledu překvapivá byla reakce evropských intelektuálů, Timothyho Gartona Ashe mezi nimi – nazvali ji, v paralele k jejím potenciálním vrahům, „fundamentalistkou osvícenství“ a postavili se proti ní. Garton Ash tehdy pevně věřil ve svobodu slova, ale také v její omezení, a to dost široká.

V roce 2010 absolvovala dvojice veřejnou debatu. Garton Ash politoval, že srovnával ty, kteří zabíjejí, s těmi, které zabít chtějí. A na důkaz své oddanosti svobodnému slovu několikrát – v očích islamistů – okomentoval islám. Organizátoři debaty ovšem tyto pasáže odmítli vystřihnout z youtubového záznamu. Náhle i Garton Ash byl v očích islamistů bezvěrec zasluhující smrt. Jeho paniku utnula až sama Ali – se slovy, že nikdo si nezaslouží žít ve stejném strachu, v němž ona žije posledních patnáct let, požádala organizátory o to, aby Ashova slova vymazali z veřejného záznamu.

Po tomto zážitku se Garton Ash pustil do práce. Výsledkem je důkladně zpracovaná a chytrá příručka pro všechny, kdo tápou v nejistém poli toho, co je dobré a ještě možné říkat, a jak je dobré a ještě možné na řečené reagovat, aby se naše společnost nerozpadla. Takže pro úplně všechny. Dnes už neplatí, že utlačování a ohrožení úpí výhradně v (například) sovětských žalářích a jejich utlačovatelé jsou výhradně (například) jihoameričtí generálové. Oběť i její tyran mohou stejně snadno žít ve vašem sousedství na předměstí západoevropské metropole. Garton Ash prošel podstatnou proměnou. Před několika málo lety byl kritikem osvícenských fundamentalistů. S trochou nadsázky se dá říct, že jeho zatím poslední kniha patří do jejich zlatého fondu.

George Monbiot: Feral (Divočina),
2014
 

knihy_monbiot
George Monbiot: Feral

Návrat divočiny není od reality odtržené snění, ale prostá realita. Vidíme to ostatně i v Česku – váhavě, ale jistě se do tuzemské přírody vracejí vlci, příkladem plánového zdivočení jsou milovičtí koně. George Monbiot, dlouholetý propagátor myšlenky, že divoká příroda může s člověkem poklidně a k oboustrannému prospěchu koexistovat, má ještě odvážnější vize: třeba že Evropou se klidně mohou procházet sloni nebo nosorožci jako v prehistorii.

Divočina ale není jen kniha plná provokativních tezí. Ty jsou jen jejím zajímavým dodatkem. Ve společnosti, kterou děsí zmíněný návrat vlků, vede ke slonovi v severní Itálii dlouhá cesta. Monbiotova kniha především zkoumá proveditelné cesty, jak postupně prolnout nespoutanou přírodu s tou kultivovanou a přesvědčivě dokládá výhody takových plánů.

Není to ale čtení pro čtenáře při zdi. Což Monbiot ví a zjevně si to užívá. Ostatně vstupní teze nenarazí jen u laické veřejnosti, ale i u sedláků a v neposlední řadě administrátorů unijních zemědělských dotací: „Nenávidím ovce. Zůstává po nich jen mrtvá poušť. Ovce jsou pro ekologický systém větší katastrofa než průmyslové znečištění. Jen si toho nikdo nevšímá.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte