Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Margaret Thatcherová

Drsná dáma, která se stala jednou z nejvýraznějších a nejmocnějších světových osobností

Margaret Thatcher
Na začátku cesty • Autor: isifa/Camera Press

Slečna Margaret Hilda Robertsová zjevně nemá rozum. Nedávno dala výpověď v solidní firmě BX Plastics, kde se v laboratoři podílela na vývoji nových syntetických materiálů, a našla si nezáživnou práci u londýnské společnosti J. Lyons, výrobci zmrzliny a masových směsí. Hned nato se přestěhovala do podnájmu v nudném osmdesátitisícovém městě Dartford, šestadvacet kilometrů na sever od Londýna. Každé ráno vstává v šest, nasedne na autobus, přesedne na vlak a cestuje za prací do hlavního města. V pět odpoledne se po osmihodinové směně stejným způsobem vrací zpět. V Dartfordu na ni v autě čeká jeden z jejích nových známých a následuje cesta po městě, klepání na stovky dveří, rozdávání letáků, proslovy na ulici.

Píše se rok 1950, v poválečné Británii by se měly do dvanácti měsíců konat volby a pětadvacetiletá absolventka chemie na Univerzitě v Oxfordu v nich dostala životní šanci. Slečna Robertsová je nezničitelná, po návratu domů ještě obvykle sepisuje řeč na příští den. Během kampaně si zvyká spát pouhé čtyři hodiny denně a tento zvyk jí vydrží až do konce oslnivé kariéry.

Reklama
Reklama

Energií nabitá žena nemohla na začátku cesty tušit, že za čtyři desítky let bude stát za vtipné komentáře třeba samotnému francouzskému prezidentovi – François Mitterrand ji jednou popsal jako dámu „s očima Caliguly a ústy Marilyn Monroe“. Nedlouho po válce byla možnost, že by se již za čtvrtstoletí právě ona (a vůbec jakákoli žena) mohla stát lídrem Konzervativní strany, či dokonce premiérkou Velké Británie, nepředstavitelná. Skutečnost, že bude hrát jedenáct let roli jedné z nejvýraznějších osobností světové politiky, stane se plnohodnotným spojencem legendárního amerického prezidenta, postaví na hlavu ekonomické pořádky v rodné Británii, vstoupí do války s Argentinou nebo se bude přímo podílet na pádu komunistické říše, by tehdy zněla jako naprostá sci-fi.

Zárodky toho všeho byly ale přesto obsaženy již ve výkonu, který mladá žena podala v nevýrazném městě ležícím stranou velkého dění. Dartford byl tradičním hnízdem labouristů. V roce 1945 tady vyhráli o více než osmnáct tisíc hlasů a všem bylo jasné, že ambiciózní mladá žena, která ani z města nepochází, nemá šanci. Nominaci Konzervativní strany získala vlastně trochu náhodou po rychlém seznámení se s předsedou místní konzervativní buňky a poté, co kandidovat ve volbách odmítlo několik střízlivě uvažujících místních osobností, včetně jistého Denise Thatchera, úspěšného podnikatele. Kandidovat právě v Dartfordu za Konzervativní stranu znamenalo holý nerozum a ztrátu času.

Margaret Robertsová se však bavila jako ještě nikdy za svého ne příliš dobrodružného života. Pocházela ze solidních, ale nudných poměrů malého města. Otec byl hluboce věřící metodista, i Margaret trávila každou neděli mnoho hodin v kostele a později si občas sama vyzkoušela roli metodistického kazatele. Alfred Roberts byl obchodník, místní radní, dokonce starosta, a finančně tedy mohl své rodině zabezpečit pohodlí. Přesto bydlel s manželkou a dvěma dcerami v malém bytě se studenou vodou. Margaret nebyla příliš společenská, není známo, že by si za studií našla přítele, a podle všeho se záhy stala kopií svého zásadového otce ponořeného do místní politiky.

V Dartfordu dokázala podle vzpomínek zúčastněných nakazit svým nadšením celou místní komunitu konzervativců. Ta v jednu chvíli dokonce opravdu věřila, že se slečnou Robertsovou přišly do města nové časy, že její energie a víra dokážou zaběhané poměry zvrátit. Nestalo se. Konzervativní kandidátka prohrála, snížila však náskok svého soupeře o třetinu a zanechala skvělý dojem. Kromě toho se seznámila se svým budoucím manželem Denisem, který ji měl provázet životem příštích dvaapadesát let.

Na dně

Cesta Margaret Thatcherové je příběhem vzpoury proti nevyhnutelnému. Velká Británie zaplatila za vítězství ve druhé světové válce vysokou cenu. Ekonomicky byla na kolenou, přišla o své impérium, v Evropě jí ujel vlak. V prvních poválečných desetiletích začala vnímat samu sebe jako bývalou velmoc v dlouhodobém úpadku. Politici, většinou s osobní zkušeností válečného pekla, horovali pro dohodu, pro své voliče chtěli především klid. Zkušenost s předválečnou krizí velela zahlazovat hrany rozporů, nedovolit vysokou nezaměstnanost, udržet smír. „Británie volila kohokoli, kdo byl ochoten zajistit pohodlí a řídit společný spořádaný úpadek,“ popsal éru před nástupem Thatcherové v týdeníku The New Yorker  v roce 1986 John Newhouse, pozdější poradce Billa Clintona pro evropské záležitosti.

Margaret THATCHER (Thatcherová), politička, premiérka, novináři, veřejnost
Vyvedu naši zemi z úpadku. • Autor: ČTK

To se ale příliš nerýmovalo s hodnotami, které si do života přinesla mladá Margaret. Od svého otce převzala několik jednoduchých zásad spojených s tradiční viktoriánskou morálkou: pracovitost, soběstačnost, poctivost. Člověk má žít za své, neutrácet více, než si dokáže vydělat, nemá lhát, marnit čas je hřích. Dnes je Margaret Thatcherová spojována s neoliberálními ekonomy, jako jsou Hayek nebo Friedman, její životopisci však vesměs sklouzávají k přesvědčení, že intelektuální poučky byly v jejím případě až na druhém místě. „Vše, v co věřím, je výsledkem otcovy výchovy a předvolební kampaň jsem vedla právě na těchto principech,“ prohlásila 4. května 1979, kdy se stala britskou premiérkou. „Považuji se za člověka, který věří v poctivé peníze, a to znamená, že musím bojovat s inflací, jak umím, protože tisknout a znehodnocovat tak peníze je zkrátka nemorální,“ zdůvodnila zase jindy svoji monetární politiku, jež v Británii v první fázi více než zdvojnásobila nezaměstnanost.

FILE: Baroness Thatcher Dies Aged 87 - Offbeat
Stát si jako politička na svém a věřit tomu, co hlásám. (Thatcherová s příznivcem v jejím volebním okrsku, 1979) • Autor: isifa/Gettyimages Editorial

Francouzský prezident Mitterrand ji popsal jako „dámu s očima Caliguly a ústy Marilyn Monroe.

Tweetni to

Britskou premiérku neužilo na nuan­­ce a slovíčkaření. Nikdy nestudovala humanitní obory s jejich sklonem k váhavosti a relativismu, žádala exaktní pohled na svět. Morální zásady a výchova ve víře jí daly pevné přesvědčení, že dokáže jasně rozlišit pravdu od lži, dobro od zla. Británie po kolektivním vzepětí druhé světové války sklouzla politicky doleva, i představitelé Konzervativní strany brali za nezvratnou věc postupně narůstající sílu odborů a ústup země ze slávy. Klid a stále neohrabanější vládní kroky k jeho zajištění ovšem příliš dobře nefungovaly a úpadek dosáhl vrcholu v sedmdesátých letech.

Tehdy byla u moci konzervativní vláda Edwarda Heathe a Margaret Thatcherová, která se od prohrané bitvy v Dartfordu stihla vdát, porodit dvojčata, přesvědčit konzervativce, aby jí přidělili vhodný okrsek, a vystoupat v hierarchii strany až na vládní pozice, v ní zastávala post ministryně školství. Vládu ale stíhala jedna pohroma za druhou. Světovou recesi doplnily místní stávky odborů za vyšší platy, k těm se přidala ropná krize, a když se vláda snažila situaci řešit dalším tištěním peněz, vyvolala mohutnou inflaci. Británie, bývalá koloniální říše a poslední bašta demokracie proti hitlerovskému Německu, byla na kolenou. Heath čtyřikrát vyhlásil stav ohrožení, vzhledem k nedostatku energie se pracovalo jenom tři dny v týdnu, britské ulice byly kvůli stávkám popelářů zavaleny hromadami odpadků, a když v Liverpoolu přestali pracovat i hrobníci, zvažoval tamní radní nahlas možnost nuceného pohřbívání do moře.

Tehdy udělala budoucí první žena země poslední důležitou zkušenost: Heath se pod tlakem okolností vzdal svých předvolebních slibů, otočil o sto osmdesát stupňů, hasil krizi dalšími a dalšími penězi. Nakonec vyhlásil tváří v tvář výhrůžkám hornických odborů volby, které nečekaně prohrál. Thatcherová se tehdy definitivně přesvědčila, že pro politika je nutné stát si na svém, být srozumitelný a dávat najevo, že hlásaným zásadám skutečně věří. O pár měsíců později se nečekaně postavila svému dosavadnímu šéfovi, vyhrála stranické volby, a když se labouristům sesypala země na hlavu stejně jako předchozí vládě konzervativců, a museli dokonce povolat na pomoc Mezinárodní měnový fond, vyhrála v roce 1979 volby.

Radujte se

Thatcherismus, jak je dnes její pohled na svět běžně nazýván, je více než jen souborem ekonomických opatření. Nová britská premiérka samozřejmě vyznávala svobodu jednotlivce na rozdíl od pečovatelského státu, rozjela vlnu privatizací státních podniků, kterou později okopíroval celý svět, a nemilosrdně zlomila moc odborů ve stávkovém boji, jenž trval déle než rok. Jejím prvním krokem byla série úsporných opatření a monetárních kroků, které měly zkrotit inflaci, směřovala k vyrovnanému rozpočtu, deregulovala bankovní sektor a další odvětví a vyznávala svobodné prostředí volného trhu.

Thatcherismus je ale především styl a s ním spojená energie nebo, slovy tehdejších Financial Times, „v podstatě instinkt, série morálních hodnot a přístup k vedení“. S Margaret Thatcherovou skončila v britské politice dohoda, vyjednávání a kompromis. Premiérka byla na vrcholu moci neoblomnou skálou odmítající odlišné názory, ničící nepřátele jak na opačné straně politického spektra, tak mezi méně radikálními členy vlastní Konzervativní strany. „Thatcherová není schopna tolerovat své nepřátele. Nenávidí je, upřímně řečeno, všechny do jednoho,“ citoval tehdy The New Yorker jednoho nejmenovaného spolupracovníka premiérky.

Tak jako ona sama viděla svět v černobílých barvách dobra a zla, zůstává pohled na ni rozpolcený.

Tweetni to

Trvala zkrátka za všech okolností na svém a to se jí velmi dlouho vyplácelo. Po první sérii ekonomických kroků byly v Británii téměř tři miliony nezaměstnaných (pro srovnání, Edward Heath začal panikařit a měnit svou politiku ve chvíli, kdy se číslo přiblížilo k magické hranici jednoho milionu). Na premiérku tehdy tlačila i vlastní strana a noviny tiskly rozhořčené statě ekonomických expertů. Z té doby také pochází premiérčino slavné vystoupení na konzervativní konferenci: „Těm, kdo čekají na otočku, vzkazuji, otočte se, jestli chcete. Dáma ale není k mání.“

Neoblomnou dámu tehdy před volebním debaklem pravděpodobně zachránil útok argentinské junty na Falklandské ostrovy. Válka o souostroví v jižním Atlantiku ostatně snad nejlépe ilustruje, co Thatcherová pro svou zemi vykonala. Chudnoucí Británie se kousků pevniny se zhruba osmnácti sty obyvateli závislými na dotacích z Londýna chtěla již delší dobu elegantně zbavit. Když ostrovy v roce 1982 obsadili Argentinci, tlačili premiérku do diplomatického řešení třeba v podobě společné správy dokonce i její američtí spojenci.

Pro Thatcherovou by však takový výsledek byl jen dalším přitakáním teoriím o nevyhnutelném úpadku země, ponížením podobného typu, jako bylo například odmítnutí žádosti o přijetí Británie do tehdejšího Evropského hospodářského společenství, jež v šedesátých letech svým vetem „zařídil“ francouzský prezident Charles de Gaulle. Místo toho na Falklandy putovala flotila stovky lodí s osmadvaceti tisíci muži a v následné válce padlo zhruba devět set vojáků, z toho dvě stě padesát na britské straně. Pozorovatel nakloněný relativnější interpretaci světa může v konfliktu snadno vidět zbytečný masakr, „bitku dvou plešatých mužů o hřeben“, jak věc popsal argentinský spisovatel Jorge Luis Borges. Pro Thatcherovou šlo o zásadní spor. Diktátor je morálně nepřijatelný pro zásady svobodné země. Hrstce lidí na ostrově bylo zapotřebí zachovat právo svobodné volby, Británii bylo nutné udržet její čest a vrátit zpět ztracené sebevědomí. „Radujte se a gratulujte armádě,“ zhodnotila vítězství stručně premiérka v legendárním nočním vystoupení před sídlem v Downing Street a zmizela zpět do klubka svých poradců.

„Železná lady“ se nevrátí

„Mrcha je mrtvá, radujte se,“ parafrázovaly zesnulou premiérku bezprostředně po její smrti rozvášněné hrstky odpůrců na britských ulicích. Margaret Thatcherová vlila své zemi novou energii do žil, dostala ji z nejhoršího úpadku, dovedla ji k téměř plnohodnotnému spojenectví s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem, s nímž společně zarazili poslední hřebíky do rakve krachujícího komunismu. „Železná lady“ byla ženou do studené války, jako nikdo jiný v Evropě pojmenovala zlo komunistického režimu a byla morální oporou pro lidi toužící ve východním bloku po svobodě. V jiných částech planety ovšem dědictví legendární premiérky vidí méně nadšeně: Thatcherová například trpěla silnou náklonností k chilskému diktátorovi Pinochetovi, aniž by vysvětlila, jaký rozdíl vidí mezi vojenskou juntou v Chile a v sousední Argentině, nebo označila Nelsona Mandelu za teroristu (za postoje její vlády se Jižní Africe později omluvil konzervativní premiér David Cameron).

Poll Tax demonstrators in the roadway, Central London
Velké změny, velké emoce. (Demonstrace proti zavedení rovné daně, 1990) • Autor: Mary Evans Pictur, Profimedia.cz

Tak jako ona sama viděla svět v černobílých barvách dobra a zla, zůstává pohled na ni rozpolcený i v samotné Británii. Thatcherová pohnula zemí výrazně doprava, vrátila jí na léta ekonomickou prosperitu i sebevědomí a nebývale posílila její autoritu ve světě. Zároveň ale svou neústupností vůči dopadům reforem učinila vlastní Konzervativní stranu natolik nepopulární, že ztratila na třináct let moc a na severu země v podstatě zanikla – skutečným pokračovatelem Thatcherové se stal v mnoha ohledech labourista Tony Blair. Je jenom symbolické, že politickou kariéru legendární premiérky ukončil politický puč znechucených kolegů ve vlastní straně pouhý rok po pádu železné opony a konci bipolárního rozdělení světa.

Emocionální reakce na úmrtí Margaret Thatcherové ale dokazují, jak výraznou osobností byla a jak hluboce ovlivnila světové dění. Dnešní svět je jiný a zároveň podobný. Část planety se domnívá, že dopady nedávné finanční krize zdiskreditovaly mnohé ekonomické postoje „Železné lady“, samotná Británie však její základní postoje nikdy neodvrhla. Současný Západ včetně USA zároveň prožívá relativní úpadek své moci, prosperity a tváří v tvář úspěchu nedemokratické Číny i krizi víry ve správnost principů a hodnot, na kterých stojí. Taková situace by Margaret Thatcherové byla povědomá a je snadné odhadnout, jak by se k ní postavila, kdyby jí zbývaly síly a čas.

RESPEKT 16/2013

(Text byl napsán u příležitosti úmrtí Margaret Thatcherové 8. dubna 2013.)

České uhranutí

Na jaře 1982 seděla skupina disidentů – spisovatelka Eva Kantůrková, filozof Milan Šimečka či socioložka Jiřina Šiklová – ve vazbě za pašování zakázaných knih už téměř rok, když je najednou ve dvou vlnách propustili. Pražský prokurátor Fronek tento krok zdůvodnil tím, že „přezkoumáním celkové důkazní situace, jakož i dalších okolností případu došel k závěru, že je nutné obviněné pustit na svobodu“. Ony „další okolnosti“ tehdy nebyly známé a nejsou příliš v povědomí ani dnes. Vztahovaly se k jednomu únorovému dni toho roku, kdy na letiště v Ruzyni těžce dosedla tři letadla s celkem více než osmnácti tunami zlata. Šlo o část československého měnového zlata, jež si vlády USA a Velké Británie ponechaly po únoru 1948 jako kompenzaci za zestátněný majetek svých občanů. Jak Američané, tak Britové vydání zlata podmínili „ulehčením situace disidentů a těch, kteří nesouhlasí se socialistickým zřízením“, jak stručně zmiňuje dokument v archivech ministerstva vnitra. Jiřina Šiklová pak britské premiérce osobně poděkovala na konferenci v Paříži v roce 1990. 

To bylo poprvé, kdy Margaret Thatcherová promluvila do života v Československu. Ovšem nikoli naposled. Vlna převratů ve střední a východní Evropě ji ještě zastihla ve funkci a ona měla podle tehdejších spolupracovníků velkou chuť nově svobodným státům pomoci s transformací. Spolupracovníci prezidenta Václava Havla vzpomínají, jak si premiérka při prvním setkání nedělala hlavu s diplomatickým protokolem a v dlouhém monologu Havlovi téměř nadiktovala, co všechno je třeba udělat, zejména s ekonomikou. Havel prý sice pozorně naslouchal, ovšem ještě pozorněji naslouchaly jiné postavy nové politické scény. ODS, hlavní pravicová strana následujících let, nejenže pozvala Thatcherovou na svůj první kongres (kam nakonec nedorazila), ale hlavně vystavěla svůj program, stanovy i praktické záležitosti, jako je fungování stranické kanceláře, po vzoru britských konzervativců. „Ona byla jednoznačným symbolem vzdoru proti všemu, co zavánělo levičáctvím, proto jsme se tehdy inspirovali právě u ní,“ vzpomínal pro Respekt jeden ze zakladatelů ODS Petr Havlík. 

K Thatcherové se hlásil také zakladatel Křesťanskodemokratické strany, která později s ODS splynula, Václav Benda a v průběhu let i politici všech ideologických odstínů: od komunistky Kateřiny Konečné, pro niž byla právě baronka coby úspěšná žena v maskulinním světě vzorem na začátku kariéry, po sociálního demokrata Miloše Zemana, který se na ni odvolával jako premiér při privatizaci bank. Nad tím se sice šéf ODS Václav Klaus podle tehdejšího vyjádření „usmíval“, nicméně v praktickém následování politiky Margaret Thatcherové neměl Zeman skóre až tak odlišné právě od Klause. Klausovy vlády sice po vzoru konzervativců masivně privatizovaly státní podniky, nicméně v některých klíčových bodech by Thatcherová svého oddaného žáka nepochválila. Ať už za „bankovní socialismus“, kdy se nesplacené úvěry bank v řádu desítek miliard sanovaly z veřejných peněz, či finanční injekce, kterými stát uměle udržoval při životě velké podniky. Nebo za rychlé ustupování odborům, například při stávce železničářů – zcela odlišné od vytrvalosti a tvrdosti, s jakou jednala s odboráři Thatcherová.

V jednom směru ovšem Václav Klaus i občanští demokraté Margaret Thatcherovou následovali skutečně důsledně: v rétorickém důrazu na národní suverenitu, v hluboké nedůvěře vůči Evropské unii a Německu coby jejímu motoru. Stejně jako britská premiérka i ODS dlouhodobě podporuje rozšiřování Unie (byť v Klausově vizi až do extrému, v němž by se měly k EU připojit Rusko či Kazachstán), ale už nikoli její hlubší integraci. A byť s tímto postojem dnes řada obdivovatelů „Železné lady“ z počátku devadesátých let nesouhlasí s poukazem na zjevnou skutečnost, že Británie konce osmdesátých let toho nemá se současným Českem mnoho společného, pro většinu občanských demokratů se nic nemění.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1535
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte