Očkovací dobrovolnice: Prý to nemá cenu zkoušet předem pořád dokola

„Ve zprávách jsem slyšela, že nemocnice budou nabírat dobrovolníky a žádná předchozí zkušenost v oboru zdravotnictví není nutná,“ vysvětluje Češka žijící ve Velké Británii Kateřina Lusk, proč se rozhodla přihlásit se jako jeden z třiceti tisíc dobrovolníků, kteří budou zdravotníkům pomáhat s očkováním proti covidu-19. Po absolvování teoretického i praktického výcviku získala certifikát a do kamery na Zoomu tak hrdě ukazuje tmavozelenou uniformu dobrovolnické nevládní charitativní organizace St John Ambulance s nápisem „Proud to be a volunteer“.

Lusk žije s manželem a pěti dětmi na území hrabství Surrey vzdáleného asi půlhodinu od Londýna čtyři roky. Kvůli manželově práci se rodina často stěhovala a během pobytu v Malajsii Lusk poprvé začala pracovat pro neziskovou organizaci pomáhající uprchlíkům, od té doby se věnuje dobrovolnické činnosti. Nyní čeká na zprávu regionálního koordinátora očkování, aby si naplánovala první směny.

Velká Británie patří k trojici zemí, kde vakcinace postupuje svižným tempem. První dávku vakcíny proti koronaviru má v sobě už více než dvacet milionů lidí, což podle BBC odpovídá jednomu ze tří dospělých, téměř 800 tisíc lidí už bylo naočkováno i druhou dávkou. V tuto chvíli by měla být dokončena vakcinace lidí v prvních čtyřech prioritních skupinách, do nichž patří lidé starší sedmdesáti let, obyvatelé pečovatelských domovů, zdravotníci a ohrožené osoby (people required to shield). Na řadu by tak nyní měli přijít šedesátníci.

Jak vaše rodina prožívá poslední týdny?

Od začátku ledna jsme si prošli v pořadí třetím tvrdým lockdownem. Ale je třeba říct, že očkování je skvěle zorganizované a díky tomu už má v sobě první dávku dvacet milionů lidí. Denně se jich naočkuje asi 300 až 400 tisíc. Prodloužil se totiž interval mezi první a druhou dávkou vakcíny, aby se naočkovalo co nejvíce lidí. K dispozici už jsou i data, která ukazují, že se počet hospitalizovaných, nakažených a úmrtí začal snižovat, tím pádem mohla vzniknout takzvaná roadmap - tedy postupný plán výstupu z lockdownu.

Co vás tedy zemi nejbližší době čeká?

Víme, že se od 8. března otevřou střední a základní školy. Vysoké školy jsou jiná kapitola, samozřejmě musí dodržovat zákony, ale opětovný návrat k prezenční výuce si řídí od začátku samy. Jinak bude do konce března lockdown pokračovat ve stejném duchu. To znamená, že se nesmíme navzájem navštěvovat, nesmíte si nikoho pozvat ani na zahradu. Změnilo se jedině to, že si smíte s jedním člověkem stoupnout venku a dát si třeba kávu. Pomalu rozvolňovat se pak začne od konce března. Také bychom neměli vyjíždět z části města nebo vesnice, kde bydlíme. Není to sice specifikováno tak, že nesmíme opustit okres, ale de facto bychom neměli, pokud k tomu nemáme určitý důvod. Od 12. dubna by pak měly být povolené outdoorové sporty jako ragby, ježdění na koních… Dokonce za určitých podmínek i sporty uvnitř. V případě, že se všechno bude vyvíjet podle predikcí, měla by se ke konci června otevřít celá ekonomika. Takže tady teď panuje pozitivní atmosféra, protože všichni už začali vidět světlo na konci tunelu.

Jak je to v Británii s dodržováním nařízení v praxi, čeho si osobně všímáte ve svém okolí?

Moje zkušenost je taková, že je tady úroveň dodržování pravidel docela vysoká. Ale to je asi dáno i tím, že žijeme v oblasti, kde bydlí rodiny a starší lidé, a ti restrikce dodržují od začátku, protože se samozřejmě bojí mnohem víc a mají k tomu důvod. Další důležitá věc je, že v Česku jste v podstatě neprožili onu první vlnu, neviděli jste hned, kam až situace může vést. Tady byli někteří lidé na začátku taky pro to, aby se chránili jen slabší a starší, ale pak se epidemie rozjela a najednou se začala týkat skoro všech. Každý má ve svém okolí někoho staršího, a tak spousta lidí změnila názor. Takže už volání po izolaci starších a pokračování v běžném životě toho „zbytku“ slyšíte málokdy, zřejmě i proto je dodržování pravidel na vysoké úrovni.

Všímáte si i reakcí na očkovací kampaň?

Mezi lidmi, kteří jsou zásadně proti očkování se nepohybuju v reálu ani na sociálních sítích, ale připadá mi, že je většina nadšená tím, jak očkování postupuje rychle a jaký je to pro zemi úspěch. Lidí odmítajících očkování je obecně menšina.

Nedávno jste se přihlásila do řad dobrovolníků, kteří by měli zdravotníkům s očkováním pomoci. Jaká byla vaše motivace?

Ve zprávách jsem slyšela, že nemocnice budou nabírat dobrovolníky a žádná předchozí zkušenost v oboru zdravotnictví není nutná. Říkala jsem si, že je to skvělý způsob, jak přispět k řešení této „historické“ události. Přesto byl finální výběr poměrně přísný, bylo nutné dodat spoustu informací o vlastní osobě a vzdělání, musela jste projít pohovorem a současně mít reference třeba od organizace, pro kterou jste už dříve pracovala jako dobrovolník. Kromě toho musíte mít čistý trestní rejstřík a přihlásit se nemůže člověk, který nemá alespoň maturitu nebo vysokoškolské vzdělání. Ale navzdory přísným kritériím se nakonec charitě St John Ambulance přihlásilo padesát tisíc lidí z celé Británie, přičemž potřeba bylo třicet tisíc. Takže jsem měla štěstí, že jsem se přihlásila brzy, protože pak už nábor uzavřeli.

Už máte za sebou všechna potřebná školení, co všechno proces obnášel?

Původní přihláška mi zabrala asi hodinu, skoro jako byste se hlásila na regulérní pracovní místo. Teoretické školení pak zabralo zhruba dva týdny, musíte porozumět legislativní stránce věci, znát složení vakcín a umět s nimi nakládat. Taky je potřeba zajistit informovaný souhlas očkovaného a vědět, kdo vám jej může dát. Teorie byla celá online nebo formou videí přímo na stránkách National Health Service a St John Ambulance. Pak následoval praktický celodenní trénink.

Ten jste absolvovala právě uplynulou neděli. Co pro vás bude v reálných situacích s očkovanými podstatné a s čím je nutné počítat?

Učíte se jednat s různými typy klientů, simulují se situace, kdy má někdo panickou ataku nebo utrpí anafylaktický šok, který je ovšem  podle statistik velice ojedinělý. Může přijít člověk, který si očkováním není úplně jistý… A samozřejmě se učíte aplikovat injekci, zacházet s materiálem a první pomoc. Na konci si vás ze všeho přezkouší - a pokud uspějete, dostanete certifikát, že jste kvalifikovaný „vaccinator“. Výhodou je, že vás pak můžou využít i na jiných pozicích potřebných v očkovacích centrech. Můžete lidi přivítat, vysvětlit jim, jak to na místě funguje, anebo je uklidňujete v části, kde čekají po očkování a pozorujete, jestli nezmatkují nebo neomdlí. Takže teď čekám to, až se mi ozve regionální koordinátor, pak si naplánuju směny.

Když celý proces zrekapitulujete, co pro vás bylo nejobtížnější?

Určitě některá teorie. Ale tím, že už jsme rok doma, pro měl byl skvělý právě praktický trénink, protože jsem najednou byla mezi lidmi. Shodou okolností jsem jela do Oxfordu, což je nádherné městečko, takže to byl velmi pozitivní zážitek. Potkala jsem tam třeba Slovenku, která v Británii žije osm let, studentku z Malajsie, Dánku, byla to různorodá skupina převážně žen. Z osmnácti byli jen dva muži.

Kdo vás tréninkem provázel?

Byli to dva lidé, kteří pro organizaci pracují již delší dobu, jeden z nich mladý medik. Takže nás třeba učili, jak si správně nasadit ochranný oblek, jak ho sundat, kam vyhodit jehly, jak jednat s pacienty, jak je uklidnit, a - jak už jsem řekla - i první pomoc. Každý měl tréninkové torzo, na kterém se učil masáž srdce, ale v době covidu člověku nemůžete dýchat z úst do úst. Nacvičovali jsme i situace, které si člověk sám nepředstaví, a některé věci jsme se učili na sobě navzájem. Byl to zážitek s podobně smýšlejícími lidmi, kteří chtějí pomoci a člověk se naučil i věci, které se mu budou hodit celý život.

Takže se na očkování „naostro“ cítíte připravená - nebo z něj máte respekt?

Mám ráda lidi, takže když budu mít na starost někoho uklidňovat, nedělá mi to problém. Ale ze samotného očkování jsem nervózní, protože to se samozřejmě neučíte na opravdové paži, vpichujete tréninkové injekce do umělé. Bylo nám řečeno, ať nemáme obavy, že po první směně to bude daleko lepší. Ať z toho nemáme strach, ale to víte, že mám velký respekt.

A kolikrát jste si to mohla zkusit?

Na tréninku si to vyzkoušíte maximálně čtyřikrát, ale prý to ani nemá cenu zkoušet pořád dokola. V reálu na nás někdo bude dohlížet. Druhá věc je, že u tohoto typu vpichu se toho nedá moc zkazit, to byste musela pacienta bodnout někam úplně mimo, není to jako napichovat žílu. Nicméně nevím, jestli by do toho někdo vůbec šel bez profesionálního dozoru.

Takže první očkovací směna na vás čeká v řádu týdnů?

To zjistím v nejbližší době, závisí to vždy na daném regionu a jeho potřebách, očkování postupuje v každé části země jinou rychlostí.

A celá činnost je zcela dobrovolná bez nároku na odměnu…

Ano. Jako dobrovolník se musíte zavázat minimálně kde dvěma osmihodinovým směnám v měsíci. Já jsem sice u pohovoru říkala, že bych ráda odpracovala jednu směnu týdne, ale bylo mi řečeno, abych si jich nebrala víc, protože to může být skutečně běh na dlouhou trať a bude se očkovat možná i příští rok. Kvůli mutacím není jasné, jestli bude nutné dávky opakovat. Navíc až se znovu rozjede ekonomika, spousta lidí už nebude mít volno. Takže podle rady zkušenější dobrovolnice je lepší jedna směna týdně po delší době než přepálit na úvod a vzdát se příliš brzy.

Celkově je tedy už ve vašem okolí znatelná naděje na návrat k normálu?

Už začíná být znatelné, jak se očkování odráží v číslech, a že je efektivní i proti takzvané britské mutaci. Velký rozdíl je i v tom, že máme k dispozici jasné mezníky a s tím se mentálně pracuje daleko lépe, než když ani nevíte, jestli děti ještě letos nastoupí do školy. Moji příbuzní v Česku jsou už smíření s tím, že děti do školy dlouho nenastoupí, jsou takoví odevzdaní. Myslím, že hlavní rozdíl spočívá v tom, že je tady plán.

Jak se s izolací vypořádala vaše početná rodina?

Řekla bych, že jsme tako nakonec zvládli lépe, než jsem čekala. Dobrovolničila jsem už od začátku pandemie a byl to vlastně jediný způsob, jak se dostat ven, lockdown byl hodně přísný. Distribuovali jsme léky lidem, kteří nemohli ven. Takže jsem vždy jednou za týden objížděla různé adresy, to byla vítaná změna, navíc člověk dělal něco pro komunitu, což byl dobrý pocit. První lockdown byl pro mě pocitově asi nejhorší, celá situace byla nová, panovala atmosféra obrovského strachu, to bylo depresivní, teď už je to mnohem lepší.