Proti výpadku tchajwanských čipů nelze světovou ekonomiku pojistit

Firma Amundi spravuje zhruba dva biliony eur majetku a vy v této finanční společnosti řídíte oddělení pro výzkum geopolitiky. Snažíte se předvídat vývoj světové politiky a včas odhalovat rizika. Jak vaše práce vlastně vypadá? 

Na začátku kariéry jsem se původně soustředila na Afriku, protože tam museli investoři čelit spoustě rizik. Jenže pak se rizika začala po planetě přesouvat a já s nimi. Finanční společnosti se dlouho o politiku nezajímaly, nerozuměly jí a soustředily se čistě na čísla a makroekonomiku. Změnilo se to po zvolení Donalda Trumpa a referendu o Brexitu. Geopolitického hluku a šumu nakonec bylo tolik, že se Amundi přestala spoléhat na analýzy externích poradců a zřídila vlastní oddělení pro výzkum světové politiky. Tato pozice je nová - přišla jsem do Amundi teprve před půl rokem - a v branži zatím poměrně vzácná. S investičními týmy v podstatě dennodenně probíráme geopolitickou rovinu investic, sepisuji zprávy pro manažery jednotlivých portfolií, vytváříme strategie ohledně dopadu politických trendů pro konkrétní odvětví a firmy… 

Svět dnes působí hodně nepředvídatelně a na velké události poslední dekády nebyli politici připraveni. Nakolik je vlastně možné mezinárodní dění předvídat? 

Se slušnou pravděpodobností je možné předvídat horizont tří až šesti měsíců, někdy až dvanácti, tedy krátkodobý vývoj. S delším výhledem je to náročné. Můžete z velkých trendů, například ohledně demografie a produktivity práce, vyvozovat důsledky pro politiku. Ale osobně dělám spíše předpovědi v řádu měsíců nebo roku. Existují samozřejmě černé labutě, tedy zcela nepředvídatelné události, k nimž řadím třeba pandemii. Ano, mnozí znalci před tímto rizikem varovali, ale načasování jejího vypuknutí předpovědět nelze. Naopak hrozba invaze Ukrajiny nám zírala do tváře a lidé ji jen nechtěli vidět. Zažila jsem řadu krizí, které byly naprosto předvídatelné, třeba Brexit. Mimochodem Evropa umí dobře zacházet s krizemi, semknout se ve chvíli, kdy je Unie nebo jednotná měna ohrožena, a zachránit je. Ale zatím neumí dobře krize předvídat – a uvědomila si, že nemá dostatečný pohled dopředu. Snaží se to nyní změnit, například Evropská komise jmenovala Maroše Šefčoviče komisařem pro strategický výhled. Kapacity pro tyto prognózy ale musí být výrazně posíleny.

Jaká krize nám dnes roste pod očima, a nevšímáme si jí? 

Málokdo mluví o riziku izraelského útoku na íránská jaderná zařízení, ačkoli k tomu vývoj se slušnou pravděpodobností směřuje. Pravděpodobnost izraelského vojenského zásahu je vyšší než třicet procent. A když mají nějaké scénáře vyšší než 30 procentní pravděpodobnost, tak na ně investoři obvykle připravují strategie. Riziko je zjevné: destabilizace celého Blízkého východu, která by zvýšila cenu ropy a ovlivnila mnohé investice. 

Jak na takové riziko mají reagovat politici?

Otázkou je, jestli něco udělat chtějí. Jednání o jaderné dohodě s Íránem dospěla do slepé uličky. Írán pokračuje s obohacováním uranu a bude brzy moci bombu vyrobit. Stal by se poté pro své sousedy velkým rizikem, navíc dodává drony Rusku a domácí situace také není dobrá. Zatím Spojené státy nabádaly Izrael ke zdrženlivosti a odkazovaly k jaderným jednáním. Jenže dohoda pomalu padá ze stolu, s íránskou jadernou hrozbou je třeba něco udělat - a Izrael už v tomto smyslu v minulosti nezávisle jednal. Nikdo si nepřeje vznik další kapsy nestability, ale politici vyvíjejí velkou iniciativu případnou izraelskou vojenskou akci zastavit. Její alternativou je na druhé straně riziko vycházející z jaderného Íránu. Nebudu ale hodnotit a radit, co by politici měli dělat - jen analyzuji pravděpodobnosti vývoje.

Na debatním panelu, kterého jste se účastnila na Mnichovské bezpečnostní konferenci, politolog Chris Miller prohlásil, že západní politici za sebou za minulých dvacet let nemají vůbec žádné výsledky, protože všechny přicházející krize podcenili. Souhlasíte?

To není přesné. Před pandemií jsme žili v éře, kdy se životy většiny lidí zlepšovaly. Klesala chudoba, světová nerovnost, počet válek i jejich obětí. Takže nelze říct, že politici neměli výsledky. Ale pravda, málo se připravovali na možné negativní scénáře, které přitom předvídatelné byly. Tuto chybu opakují a dokladem je téma, kterému se Chris Miller věnuje: čipy (viz aktuální článek Respektu na toto téma, pozn. red.). Kdyby Čína dostala pod kontrolu Tchaj-wan - a nemusí jít jen o válku, ale třeba i plánovaný převrat - tak by najednou z ostrova nebylo možné vyvážet vyspělé čipy. Světová ekonomika by si s tím neporadila, je enormně zranitelná a závislá na tchajwanských čipech. Ovšem prostředky potřebné k tomu, abychom tuto zranitelnost odbourali, jsou tak obrovské, že je nikdo nedokáže krátkodobě zaplatit a světovou ekonomiku proti tomuto riziku pojistit. 

Jak se podle vás bude vyvíjet válka na Ukrajině?  

Pracujeme se šesti scénáři. Tři z nich jsou velmi nepravděpodobné, a to výhra Ukrajiny (tedy že dokáže dobýt všechna okupovaná území), výhra Ruska a změna režimu v Moskvě, která válku zastaví. Těmto třem scénářům připisujeme jen pětiprocentní pravděpodobnost. Nejvíce pravděpodobné je, že nás čeká dlouhá válka anebo dojde zhruba někdy koncem tohoto roku k příměří. Oběma těmto scénářům přikládáme 30 procentní pravděpodobnost. S 25 procentní pravděpodobností pak hrozí eskalace války, tedy buď její rozšíření do jiných zemí, nebo použití jaderných zbraní. 

Čtěte také

Válka o čipy

Proč vidíte tak vysokou šanci na dojednání příměří, kterému nyní mnohé nenasvědčuje? A nedá Putinovi jen čas k plánování další války?

Argumenty hovořící ve prospěch příměří jsou často snadno shazované ze stolu. Výsledek musí být takový, že jej obě strany dokážou alespoň částečně prodat jako svůj úspěch. Pro Rusko může takovou výhrou být například udržení Krymu nebo jiných dobytých území, pro Ukrajinu pak členství v Evropské unii a bezpečnostní záruky. Pokud by se v rámci příměří Ukrajina stala členem Unie, tak by její případné další napadení představovalo přímý útok na EU. A nemyslím, že by to Putin udělal. Putin přecenil ruské schopnosti a nechtěl, aby vše skončilo dlouhou válkou. Chce nést její důsledky, nebo se jim pokusí vyhnout, pokud uvidí šanci na příměří, které dokáže doma prodat jako výhru? Také musí vidět, že pokračující válka zvyšuje závislost Ruska na Číně. Takže pokud Ukrajina dostane správnou pomoc, vstoupí do EU, dojde k rozšíření NATO na severu Evropy a další země v regionu se sblíží s EU, tak by se riziko dalšího ruského útoku snížilo. Úplné ponížení Ruska přitom není v zájmu Evropy, protože poražené, odvetu připravující jaderné Rusko je velmi rizikové. 

Varujete před horším Ruskem. Ale nespálil Putin už všechny mosty a není on tím nejhorším scénářem?

Rusko se může chovat ještě hůře, je hodně prostoru pro další eskalaci, která by více ohrožovala další Evropany. 

Jak o této cestě k příměří přesvědčit Ukrajinu? 

Když někdo zapálí váš dům, tak s ním budete bojovat až do chvíle, než dostanete nový dům a začnete se na něj těšit. A členství v EU by mohlo být tímto novým domem. Scénář, se kterým nebude nikdo úplně spokojen, je myslím opravdu nejpravděpodobnější. Navíc Ukrajina si je vědoma, že čas není na její straně. Blíží se americké volby a ukrajinské vedení ví, že pokračující podpora z USA není zaručena. Nesmíme také zapomínat, že Ukrajina ztrácí spoustu mužů a její populace je mnohem menší než ta ruská. 

Jaké by byly důsledky případné dlouhé, roky trvající války? 

Pro Evropu velmi rizikové, protože časem může klesat ochota veřejnosti pomáhat Ukrajině, zvláště v případě, že zůstane vysoká inflace nebo přijde ekonomická recese. Jak bude válka trvat déle, tak se i Ukrajina bude těžko vyhýbat chybám, které mohou vést ke klesající západní ochotě pomáhat. Rusko si může říct, že čas je na jeho straně. Má větší populaci, čti kanónenfutr, stálé příjmy z prodeje ropy, už se mění ve válečnou ekonomiku a může tak pokračovat. Aby Západ dlouhodobou válku zvládl, také by musel přepnout na průmyslovou produkci zbraní, na válečnou ekonomiku. 

Očekáváte, že Čína pošle Rusku zbraně? A jaké by to mělo důsledky? 

Největší prioritou čínského vedení je letos ekonomický růst, jeho největší obavou jsou pak veřejné protesty. Kvůli jejich možnému šíření Si Ťin-pching ukončil i politiku nulového covidu. K zajištění růstu potřebuje mít Čína dobré vztahy s Evropou - a ty by ve chvíli čínských dodávek zbraní Putinovi byly ohroženy. Proto si myslím, že Čína v příštích měsících zbraně Moskvě nepošle. Změnit by se to mohlo ve dvou případech: prvním je totální zlom ve vztazích mezi Čínou a USA, druhým je hrozba úplné ruské prohry ve válce. Číně vyhovuje slabé Rusko, ale nikoli poražené Rusko. Moskvu považuje za klíčového spojence proti USA - a ve chvíli, kdy by hrozila její porážka a ponížení, tak by Čína možná přišla na pomoc. 

Otázkou také je, jak by případná čínská vojenská pomoc vypadala. Jednalo by se o dodávky letadel, tanků, munice, všeho?

To by bylo katastrofální. Náhle by Západ byl v zástupné válce s Čínou na ukrajinském bojišti. ásledovaly by okamžité sankce Evropské unie, Čína by přes noc byla neinvestovatelnou zemí, otazníky by se vznášely nad dodávkami kritických surovin, které do Evropy přicházejí hlavně z Číny. Byla by to noční můra a ani Čína si takový scénář nepřeje. Druhou možností jsou skrytější dodávky některých zbraní, například dronů, které mají civilní i vojenské použití, nebo munice, u níž nejde rozkrýt její původ. Důsledky v podobě sankcí a poškozených vztahů s EU by byly postupnější, ale také by k nim došlo. 

Čína tedy nechce, aby Rusko prohrálo. Evropa chce, aby vyhrála Ukrajina. Co to znamená pro vztahy Evropy s Čínou?

Evropa je v těžké situaci. Má teoretický plán pro větší strategickou autonomii, o které mluví Emmanuel Macron. V praxi jsou ale tyto snahy zabrzděné a válka na Ukrajině zvýšila závislost na NATO a USA. Tato závislost je totální a dál se zvyšuje. Evropa například posílá na pomoc Ukrajině své tanky, které jsou nahrazovány americkými tanky, na něž jsou navázány dlouhodobé kontrakty, výcvik, pracovní místa. To byl ostatně jeden z důvodů, proč Německo tak váhalo s dodávkami svých tanků Leopard Ukrajině. Evropa je se Spojenými státy bezpečnostně svázaná. A zároveň závisí na zemi, které je extrémně volatilní. Je reálné, že se v roce 2024 k moci dostane politik, jenž není příznivcem transatlantických vazeb. Pokud se tamní ekonomika v příštím roce propadne do recese, tak bude šance na znovuzvolení Trumpa ještě větší. EU nemůže v této situaci zcela záviset na Spojených státech.

Evropa chce také snižovat rizika závislosti na Číně…

Ano, ale nechce s ní přerušit vztahy tak jako mnozí američtí politici. Ačkoli Američané rovněž trhají vztahy jen v některých sektorech a v jiných americko-čínských obchod kvete. EU tedy musí balancovat na hraně a to je to velmi náročné. Pokud ovšem Čína začne vyzbrojovat Rusko nebo napadne Tchaj-wan, tak už tohle balancování nebude možné a Evropa se od Číny rovněž bude muset odstřihnout. Dokud to půjde, tak se EU pokusí s Čínou mluvit. Cílem dialogu je ostatně i oddělení Pekingu od Ruska: pokud budou Evropané jednat jako přílišní “jestřábi”, tak to Čínu s Ruskem ještě více sblíží. Lídři EU vědí, že tohle není v jejich zájmu.  

Rozumíme na Západě čínským cílům? Tomu, jak chce dlouhodobě změnit svět?

Myslím, že je dobře známe. Chce být supervelmocí, mít ve svém regionu stejně dominantní roli, jakou mají Spojené státy ve střední a jižní Americe. A Tchaj-wan vnímá podobně, jako se Španělsko dívá na Katalánsko. V čínské duši je ostrov součástí Číny, vůbec to není téma k diskuzi. V jistou chvíli bude mít Peking dost vojenských schopností k jeho dobytí, ale je otázkou, zda se o to pokusí. Vycházím z toho, že Si Ťin-pching je v posledku pragmatikem a rozhodovat se bude podle krátkodobých kalkulací, které budou podřízeny hlavnímu cíli: udělat z Číny ekonomicky a technologicky mocnou i dominantní zemi. To je v posledku i hlavní dilema Západu: chceme, aby nedemokratický stát byl stejně mocný, nebo dokonce mocnější než USA? 

Mladší generace Tchajwanců se od Číny odklání a víc cítí odlišnou identitu. Jak v této situaci zabránit konfliktu? 

Důležité je nepřehánět to s rétorikou. Zabránit tomu, aby se z války stalo sebenaplňující proroctví, aby válka začala nějakým omylem. Má například smysl posílat stále další delegace západních politiků na Tchaj-wan? Země jako Česko se tímto tématem v mezinárodní politice může zviditelnit - ale přispívá to nějak ke snížení rizika, které přichází z Číny? Čím více bude Čína cítit, že je jeho role ve vztahu s Tchaj-wanem ohrožena, tím více ji to může motivovat k akci. Důležité je také snížit hrozbu války: tedy dát najevo, že v případě útoku by Západ Tchaj-wan co nejvíc podpořil. Stejně tak je důležité zvýšení jeho vojenských kapacit, k čemuž už dochází. Evropa musí signalizovat, že by napadení znamenalo naprostý konec vztahů s Čínou - se všemi ničivými dopady pro tamní ekonomiku. To je věc, která by mohla Siho odradit od převzetí Tchaj-wanu. O mnoho více se toho dělat nedá. 

Mluvili jsme o velmi nebezpečném světě. Jak se ohledně budoucnosti jistíte vy osobně? 

Snažím se, aby má rodina měla co nejvíce pasů. Mám židovské kořeny, moji předkové museli kdysi prchat z Rakouska a Německa, takže mi přijde užitečné mít šperky a pasy, které rychle vezmu do ruky a uteču. Teď vtipkuji jen zčásti. Kdo může získat více občanství, měl by tu šanci využít. Pandemie ukázala, že to je při cestování v kritických časech super užitečné. Svým dětem se tedy snažím předat víc než jedno občanství plus kritické myšlení a kreativitu.