Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Rozhovory

Proč nejít pařit už dopoledne

Fotograf Jaroslav Kučera vytáhl ze šuplíku staré snímky ukazující legendární vinárnu za časů normalizace

Malířka Jozefina (Joja) Garaiová, 1948. Joja chodila do Mělnické taky velmi často a vždy byla naprosto pečlivě upravená, dnes bych řekl "vystajlovaná". Moc jsem toho o ní nevěděl, jen jednou jsem byl za ní na Smíchově, ve Václavkově ulici, kde měla ateliér. • Autor: Jaroslav Kučera
Malířka Jozefina (Joja) Garaiová, 1948. Joja chodila do Mělnické taky velmi často a vždy byla naprosto pečlivě upravená, dnes bych řekl "vystajlovaná". Moc jsem toho o ní nevěděl, jen jednou jsem byl za ní na Smíchově, ve Václavkově ulici, kde měla ateliér. • Autor: Jaroslav Kučera

Mladá dívka sedící sama u stolu ve vinárně si zapaluje cigaretu. Známý kreslíř novinových vtipů si opodál dává kávu s dvojkou bílého a s trochu smutným výrazem pozoruje dění. Dva takřka identičtí starší gentlemani v oblecích spolu o čemsi vášnivě diskutují. U jiného stolu si vyhlášený lovec žen vybral kořist pro dnešní večer. A ještě o kus vedle talentovaný malíř cosi líčí jinému umělci… Takový výjev lze v dnešní covidové době zažít jen ve vzpomínkách. Anebo ve fotografiích Jaroslava Kučery, které však nabízejí ještě mnohem hlubší ponor než jen do časů před pandemií. Známý český dokumentární fotograf je pořídil v 70. letech minulého století v dnes už neexistující Mělnické vinárně, která se nacházela na pražské Národní třídě. Až dnes, díky množství volného času způsobeného právě pandemií, je vytáhl ze šuplíku a zveřejnil na svém facebookovém profilu. Černobílé snímky, většinou portréty stálých hostů, zaujaly nejen Kučerovy přátele, ale široký okruh lidí. Fotograf (74) teď chystá jejich knižní vydání.

Snímky ukazují dnes už zaniklý svět „normalizačních“ 70. let, kdy čas běžel pomalu, nikdo se nepředřel a na víno se chodilo i přes den. Do Mělnické vinárny chodili popíjet zaměstnanci státních podniků, důchodci, herci z blízkého Národního divadla, ale i mladí umělci nebo disidenti. I Kučera byl v 70. letech v Mělnické jedním ze štamgastů a atmosféru vinárny i s jejími postavami a postavičkami průběžně několik let dokumentoval. Vystavit „obyčejné“ snímky zachycující každodenní život ho nikdy nenapadlo. Až během druhého lockdownu se začal probírat starými negativy, skenovat je a objevil v nich skryté kouzlo. Snímky z Mělnické začal nahrávat na Facebook a doprovázet je historkami z tehdejší doby. Portréty veřejně známých osob i zcela neznámých lidí v kombinaci s osobním komentářem tvoří jedinečný pohled na tehdejší dobu. „Atmosféra vinárny byla nádherně prvorepubliková. Slabé osvětlení, dřevěné stoly i židle, na jedné straně boxy, kde si mohla v klidu pokecat menší společnost, nebo se naopak slušně opít, a taky prožít trochu intimity s nějakou slečnou, čehož jsme hojně využívali,“ vzpomíná na tehdejší dobu Kučera, který část fotografií ze své série poskytl Respektu k publikování spolu s popisky a s písemným rozhovorem.

Jak trávíte aktuální lockdown způsobený covidovou pandemií?

Bydlím naproti terase Obchodního domu Kotva, tedy v centru, v 6. patře, a najednou tu už téměř rok máme božský klid, což je k nezaplacení. Na té nenáviděné terase je noční klub jakéhosi Kazacha a ten z reprobeden ničí životy nejen obyvatelům, ale i hostům několika hotelů v okolí. Na druhou stranu nemůžu chodit hrát tenis, do posilovny, do kaváren - což mě tolik netrápí, ale musel jsem pár výstav zrušit, to je druhá strana mince. Nicméně jsem celý život na volné noze, tak chodím hodně fotit - a jak jste sám viděl na Facebooku, skenuju a retušuju staré negativy. To bych časově jinak asi nezvládnul.

Nedávno jste na Facebooku začal postupně zveřejňovat právě tyhle naskenované černobílé negativy, na kterých jsou záběry pořízené v 70. letech v Mělnické vinárně. Jde o snímky staré téměř padesát let. Co vás přimělo začít je publikovat právě teď?

Když jsem začal vydávat knižně fotografickou edici Černobíle, první titul se jmenoval Setkání, okamžiky, samoty – byly tam fotky právě ze 70. let a zařadil jsem i jednu z Mělnické vinárny. V edici vyšly zatím tři knihy a další tři jsou naplánované. Tedy teď po té velké facebookové odezvě tedy už čtyři. Ten vinárenský soubor je poměrně ucelený, a tak si musel počkat, až bude objeven. A až budu mít mnohem víc času a energie, možná i odvahy ho vypustit do virtuálního světa. Někdy říkám v nadsázce: zlatej covid!

Snad abych se představil v tehdejší "kráse", tak tady jsem vedle Jitky Skopalové, díky níž jsem v listopadu 89 mohl fotit na balkoně Melantrichu projevy hlavních protagonistů sametové revoluce, neboť ona pracovala přímo v té kanceláři, kde se všechno dělo. Dá se říct, že Mělnická vstoupila tímto do dějin. • Autor: Jaroslav Kučera
Snad abych se představil v tehdejší "kráse", tak tady jsem vedle Jitky Skopalové, díky níž jsem v listopadu 89 mohl fotit na balkoně Melantrichu projevy hlavních protagonistů sametové revoluce, neboť ona pracovala přímo v té kanceláři, kde se všechno dělo. Dá se říct, že Mělnická vstoupila tímto do dějin. • Autor: Jaroslav Kučera

Kde se Mělnická vinárna nacházela a co to bylo za podnik?

Sídlila v přízemí domu na Národní 17, kousek za palácem Metro, směrem k Národnímu divadlu. Atmosféra vinárny byla nádherně prvorepubliková. Slabé osvětlení, dřevěné stoly i židle, na jedné straně boxy, kde si mohla v klidu pokecat menší společnost, nebo se naopak slušně opít, a taky prožít trochu intimity s nějakou slečnou, čehož jsme hojně využívali. Tušili jsme, že v zadním boxu je odposlouchávací zařízení, tak jsme vždycky slušně pozdravili soudruhy plukovníky a vzápětí je poslali do prdele. No, po nějakém decánku ostražitost polevovala. Když jsem tam v roce 1991 zašel, někdejší skvost jsem našel úplně zničený. Místo něho jsem tam byl příšerně nový luxusní interiér s lahví vína za 600 korun, což bylo v roce 1991 hodně peněz. Nikdo tam neseděl, a tak jsem obřímu vrchnímu řekl o těch boxech a o tom, že v zadním byla štěnice. On se začal smát a povídá: „Milej pane, když jsme opravovali omítky, tak jsme tím objeveným drátem trhli a omítky se štěnicemi spadaly u všech stolů.“ A bylo po iluzi.

Vinárna měla otevřeno přes den, zavírala v sedm večer. Jak to, že lidé chodili na víno přes den?

Pro mě to byla správná doba, kdy jsem šel domů a neměl průšvih. Ačkoliv někdy se to nepovedlo a zkejsnul jsem třeba na mejdanu. Byla to tzv. denní vinárna, kde se setkávali kamarádi, dojednávaly kšefty, mluvilo se hodně o umění, však tam chodilo hodně všelijakých mistrů malby, grafiky i fotografie. A o holkách, to asi nejvíc. Hlavně alkoholici mohli pak pokračovat v započatém díle do další, noční vinárny a cestou trochu vystřízlivět. V okolí bylo hodně národních podniků, tiskáren, kanceláří - a protože nic nebylo v soukromých rukách, všechno patřilo všem a zároveň nikomu, tak pracovní morálka byla většinou prachbídná. Tak proč nejít „pařit“ už v poledne a pak se přesunout dál. Já jsem nikdy nebyl zaměstnán, od promoce jsem byl na volné noze, tak jsem problém s vedoucími neměl. Ale abych nekřivdil, někteří si tam zaskočili v poledne na kafe, chlebíček, nebo na dvojku vína - a pak šup do práce.

Jací lidé do vinárny chodili?

To nebyla vinárna pro vágusy. Tam chodili většinou vzdělaní lidé, úředníci, propagační pracovníci, umělci, herci z Národního divadla, důchodci pamatující lepší časy a taky - jak jsme později zjistili - tajní policajti z Bartolomějské. Tam jsem strávil „příjemný“ den 21. srpna 1989. Ale byla to procházka růžovým sadem proti zatčení v srpnu roku 1969.

Kvůli čemu vás v těch dvou případech policie vyslýchala?

21. srpna 1969 jsem byl při demonstraci na Václaváku proti okupaci zatčen a za použití slzného plynu přímo do očí dovlečen do antonu a dále do Krakovské na policii, kde jsme „dostali“ za celý den celkem pět „uliček“ a zbili a zkopali mě i u „výslechu“. V půlnoci jsme až z půdy policejní budovy byli za pomocí pendreků a kopanců nahnáni po schodech dolů do autobusu, který nás odvezl do věznice na Pankráci, kde jsem si „užíval“ několik týdnů. V malé cele nás z počátku bylo 12 a tři kavalce. Bachař „Kobylí hlava“ nám na dobrou noc vždy nastříkal do cely slzák. Mě to bylo jedno, já jsem pár dní jen postával, protože jsem byl tak rozbitý, že jsem si nemohl bolestí ani sednout, natož se trápit takovou marginálií. Pak jsem byl souzen jako kontrarevoluční živel, a protože jsem fotografoval, nakonec mě odsoudili ke směšnému trestu za tzv. pasivní účast na demonstraci.

Co bylo to druhé zatčení?

To bylo 21. srpna 1989 - a oproti prvnímu zatčení to byla brnkačka. Už jsem měl své zkušenosti, ale zafungovala naivita, takže mě v Opletalce naložili do autobusu a odvezli s ostatními zadrženými do Bartolomějské a s dalšími asi dvaceti lidmi jsem si tam bez násilí pobyl jen půl dne včetně výslechu. V té místnosti bylo dlouho hrobové ticho, až se ujal slova Tomáš Hradílek, pozdější ministr vnitra české vlády, a začal vyprávět o různých iniciativách a  tak. Taky říkal, že když jede z rodné Moravy do Prahy, má zabalené různé propriety s kartáčkem na zuby, protože ho stejně zašijou. Vedle mě seděla třeba Dana Němcová s jedním ze synů a všichni jsme postupně chodili k výslechu. Večer jsem byl doma beze ztráty na zdraví.

Krásná neznámá a platící partner. • Autor: Jaroslav Kučera
Krásná neznámá a platící partner. • Autor: Jaroslav Kučera

Čím vinárna přitahovala vás? Z vašich příspěvků jsem pochopil, že alkohol jste nepil…

Já jsem většinou strategicky přijel autem z Nuslí a zaparkoval naproti, takže alkohol pít ani nešlo. Ne že bych si někdy nedal, ale mně alkohol moc nechutná - a hlavně je mi pak tak blbě, že se snažím ovládat a raději nepiju. Ale že bych byl ortodoxní nepiják, to ne. Jsem ale „militantní“ nekuřák, který trávil hodiny v totálně zahulené Mělnické vinárně. Ale je to poměrně jednoduchá rovnice. Měl jsem přátele, kteří to místo měli rádi, já měl rád kamarády, a tudíž i Mělnickou.

Jak vznikala ta série fotografií?

Když fotograf chodí do takové „domácí“ vinárny s většinou hostů, štamgastů, vrchních a případně příchozích, kteří ho už znají, téměř nemá problém kdykoliv fotografovat. Naopak, chlapi byli většinou rádi, když jsem jim přinesl fotku s milenkou a neposlal ji manželce (to je samozřejmě žertík). Ba ne, já jsem většinou seděl u stolu, kámoši popíjeli a kouřili, a tím pádem probírali nejvážnější témata, a tak jsem vyhlížel kompozice, zajímavé objekty, situace. Ale problém byl v nedostatku filmů, takže jsem šetřil a spousta nádherných fotek utekla. Pravděpodobně.

Jaké historky a situace jste zažil?

Naprosto nečekané bylo pro mě setkání s legendou české dechovky, vždy usměvavým zpěvákem Standou Procházkou, který si do „našeho“ boxu přišel vypít lahvinku červeného, jugoslávského Kašteletu. Náš kruh se uzavřel až koncem jeho života, někdy v roce 2014, kdy jsem ho v jeho bytě fotil pro knihu Úsměvy i vrásky Standy Procházky. Můj moc oblíbený vrchní byl pan Vaníček. Jednoho dne nám oznámil, že tu delší dobu nebude, že letí za synem-emigrantem do Austrálie. Všichni jsme mu přáli šťastnou cestu a ať se nám ve zdraví vrátí. Jen jeho doktorka ho od cesty zrazovala, ale on možná tušil, že by syna už nemusel nikdy vidět. Předtucha se naplnila a domů do Prahy se vrátil v zinkové rakvi.

Jaké osudy měly vaše další oblíbené či zajímavé postavy?

Svéráznou postavou byl můj kamarád Honza Všetečka přezdívaný Všeťour. Mně nejbližší kamarádi zas jinak neřekli než Kučír. Spolu jsme dost často fotili a hlavně balili holky, a jak se praví: „Tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Výsledkem byly i naše rozvody s prvními manželkami. Jednoho dne jsme se po něm sháněli a kdosi řekl, že Všeťour utekl za kopečky. No, dalo se to čekat. I já jsem v tu dobu měl všechno naplánované, ale útěk nevyšel. A nakonec ani Honza dobře nedopadnul. Vzal s sebou svoji milenku, manželku herce Hlušičky, která si v lágru údajně začala s nějakým Maďarem, a už z toho byla rvačka. Honza byl z tábora vyhozen bez prostředků a neměl jít kam jinam než na československou ambasádu. Tam mu vzali pas a jemu zbyla jediná cesta. Vrátit se po roce domů. Tady mu pak málokdo věřil, jestli nepodepsal spolupráci, a tak to měl mezi bývalými kamarády špatné.

Tak jsme zase u Všeťoura, který tuhle roztomilou babku květinářku líbal téměř vždycky, když se trochu rozjel. Na Národní třídě chodila do vináren a kaváren nabízet květiny většinou zamilovaným chlapům, nebo těm, kteří se cítili být gentlemany a toužili po nějaké krasavici třeba vedle u stolu. • Autor: Jaroslav Kučera
Tak jsme zase u Všeťoura, který tuhle roztomilou babku květinářku líbal téměř vždycky, když se trochu rozjel. Na Národní třídě chodila do vináren a kaváren nabízet květiny většinou zamilovaným chlapům, nebo těm, kteří se cítili být gentlemany a toužili po nějaké krasavici třeba vedle u stolu. • Autor: Jaroslav Kučera

Jak to s ním dopadlo, žije ještě?

On byl poměrně šikovný, výtvarně nadaný fotograf, takže se nějak uživil, ale oficiálně musel být někde zaměstnaný, jinak hrozilo příživnictví a soud. Takže mu revoluce pomohla, dokonce jsem v jeho aťasu v Holešovicích fotil kandidáty na poslance, aby měl nějaký prachy. Ale šlo to s ním z kopce, a když jsem ho jednou potkal v pasáži Letka na Václaváku, neměl ani na kafe. Dal jsem mu všechny prachy, co jsem měl u sebe, a na to kafe jsme šli. Po dalším průšvihu s milenkou neměl ani kde bydlet, a zemřel v nějakém bytě, prý zimou. Pohřeb mu zaplatila parta z kavárny v ulici Tržiště na Malé straně, kam chodil. Na pohřbu jsme byli z mělnické party dva.

Na snímcích jsou vidět také známé osobnosti jako literární kritik a disident Jan Lopatka, surrealistický malíř Josef Vyleťal, fotografové Miloň Novotný nebo Jan Reich. Čím toto místo přitahovalo je?

Myslím, že podobná atmosféra zašlých dob, chcete-li genius loci, byla i v jiných restauracích a vinárnách, ale tahle byla uprostřed Prahy, v centru dění. Pepa Vyleťal sem chodil málo, spíš měl jiné noční podniky, jako byla třeba Rottiserie, i když do Mělnické chodilo víc umělců a lidí od kumštu a bylo s kým se potkat. Se mnou sem chodil kunsthistorik Antonín Hartmann, s ním pak Jan Lopatka, oba pracovali před ruskou okupací v později zakázaném časopise Tvář. A tak jako mě Miloň Novotný přivedl na Letnou, kde jsme třikrát týdně hráli fotbal za klub výtvarníků Explozia Mánes, tak já Miloně, milovníka vína, přivedl do Mělnické vinárny. Fotografa Honzu Reicha jsem tu viděl párkrát, on to měl přeci jen daleko a možná spíš chodil do Slávie. A od něho se to už nedozvím, tak jako od dalších, na které jste se ptal. Bohužel.

Vladimír Jiránek, 1938 – 2012. Karikaturista, kreslíř, ilustrátor a režisér. Občas se v Mělnické zastavil na dvojku bílého a kafe a možná pozoroval osazenstvo, aby pak nakreslil a otextoval další ze svých nezapomenutelných vtipů. Nebo si taky určitě vzpomenete na králíky z klobouku Boba a Bobka. • Autor: Jaroslav Kučera
Vladimír Jiránek, 1938 – 2012. Karikaturista, kreslíř, ilustrátor a režisér. Občas se v Mělnické zastavil na dvojku bílého a kafe a možná pozoroval osazenstvo, aby pak nakreslil a otextoval další ze svých nezapomenutelných vtipů. Nebo si taky určitě vzpomenete na králíky z klobouku Boba a Bobka. • Autor: Jaroslav Kučera

Přítomnost lidí, z nichž část patřila k disentu, musela přitahovat tajnou policii. Nebáli se lidé toho, o čem jsme mluvili - že je někdo odposlouchává?

Já nevím, jak se ostatní bavili, ale asi byli opatrnější, než je tomu dnes. I když, kdo se napil víc, víc si dovolil, to je klasika. To estébákům nevadilo, určitě byli jejich zájmem lidi vytypovaní, a když si to beru zpětně, tak jsme někdy dost riskovali. Vždyť se říkávalo: „Když se sejdou tři Češi, jeden je estébák.“ Že jsme tam měli pár komunistů, to se vědělo, u některých až po převratu, ale na seznamech nakonec z nás, z nejbližší party, nebyl nikdo. Tedy ani Všeťour. Jednou se zastavila v boxu v Mělnické, těsně po podepsání Charty, historička Anna Fárová, a to si umím představit, že soudruzi žhavili dráty. Ale kdo ví?

Co se dělo, když Mělnická večer zavřela? Kam se šlo dál?

V Mikulandské ulici byla vinárna U Rarášků, naproti Šumická, dále zmíněná Rotisserie, případně na Národní třídě Klášterní, naproti paláci Metro byla Bystrica, v Karoliny Světlé naproti rotundě to nebylo komfortní. Tam se muselo stát. Vždycky se něco našlo. Ale málokdy jsem byl přímým účastníkem, neb jsem prchal za slečnou.

Byla tedy Mělnická kavárna vinárna výjimečným místem?

Protože se máloco za bolševiků rekonstruovalo, tak ty staré interiéry poměrně dlouho vydržely. Určitě jich bylo víc, ale jak jsem už řekl, tahle byla přímo v srdci Prahy na Národní třídě.

Mělnická vinárna z vašich fotografií už neexistuje. Co je na jejím místě dnes?

Celý dům, v jehož přízemí byla i Mělnická vinárna, byl v roce 1991 vrácen rodině Paukertů. Nejdřív snad všechno pronajali a dneska, co jsem zaslechl, už to ani nevlastní. Do ulice bývalo lahůdkářství s vyhlášenými chlebíčky. Pro ty nám chodil pan vrchní naprosto běžně – s přirážkou. Dnes je tam taky restaurace Kozlovna, ovšem covidem zavřená.

Kéž bych někdy zjistil, kdo byl ten krásný stařec. Chodil sem velmi často. • Autor: Jaroslav Kučera
Kéž bych někdy zjistil, kdo byl ten krásný stařec. Chodil sem velmi často. • Autor: Jaroslav Kučera

Vaše fotografie ukazují svět 70. let, který se zdá z dnešního pohledu velmi vzdálený, pro mladšího člověka až těžko představitelný. Dnes se lidé seznamují či flirtují přes mobilní aplikace, přes den do vináren nechodí. Existují ještě vůbec taková místa, jako byla Mělnická vinárna?

Představa, že by dnes zaměstnanci nějaké soukromé firmy chodili přes den do vinárny a popíjeli alkohol, je absurdní. Lidi se spíš schází v kavárnách nebo v galeriích, které kavárnu mají. Ale studenti svoje vinárny určitě mají. Napadá mě Café Rybka v Opatovické, kam ještě nedávno chodila i moje dcera.

Zveřejnění vašich fotografií z Mělnické na Facebooku mělo velký úspěch. Čím lidi ten soubor zaujal? Tím, že ukazuje zašlou dobu? A čím je zajímavý pro vás?

Já pevně doufám, že to nebylo jen jakousi reminiscencí na zašlou dobu. Převážná většina lidí, kteří byli nadšeni, ani Mělnickou neznali, přesto spontánně reagovali na fotografie a moje vzpomínky k nim. Já osobně rád glosuju některé fotky, takže Facebook je pro mě příležitostí lidi i pobavit, zavzpomínat a podiskutovat o nich.

Vaše historky tomu určitě pomohly, ale jen jimi to určitě nebylo. Ty fotky mají jakési kouzlo samy o sobě…

Domnívám se, že jednou z příčin může být totální přesycenost lidstva každodenními miliony barevných, sice krásných, ale většinou nic neříkajících fotek na sociálních sítích. Myslím, že černobílé fotky, na někoho působící trochu retro, je přesně to, k čemu se přesycení mladí konzumenti Facebooku rádi vracejí a mohou porovnávat se svým životem. A ti starší pak jejich prostřednictvím vzpomínají na své mládí. Ale hodnocení mých fotografií bych raději nechal na historicích, kteří jsou schopni je dát do kontextu s ostatní tvorbou.

Další z galerie krásných slečen, Jarka Sobotková, která to měla kousek z nedalekého nakladatelství. Pro mě za 1, až na tu cigaretu, která ji ale náramně slušela. • Autor: Jaroslav Kučera
Další z galerie krásných slečen, Jarka Sobotková, která to měla kousek z nedalekého nakladatelství. Pro mě za 1, až na tu cigaretu, která ji ale náramně slušela. • Autor: Jaroslav Kučera

Jak vlastně vzpomínáte na 70. léta? Byla to pro vás šedá doba normalizace, kdy se lidé po pádu Pražského jara uzavírali do soukromí – jako třeba do Mělnické vinárny?

Moje sestra emigrovala v roce 1969, když jsem byl ve věznici na Pankráci. Zůstal jsem s nešťastnými rodiči sám a nechtěl je sobecky navždy opustit. Ale chtěl jsem taky pryč. Než mi vydali nový pas, dokončil jsem stavební fakultu, uběhlo pár let a já byl na volné noze a prosadil se v profesionální fotografii. Ale denně poslouchat a číst žvásty bylo někdy nad síly, a tak jsme se s fotografem a hercem Karlem Meistrem rozhodli v roce 1979 emigrovat. Dopadlo to komicky – je to na delší vyprávění – a zůstali jsme. A já byl nakonec rád, že jsem rodiče neopustil a dočkal se i listopadu 89.

Chystáte se tedy soubor publikovat knižně, nebo i uspořádat výstavu?

Rád bych knihu vydal a zatím je vše na dobré cestě. S ní by mohla být spojená i výstava. Naprosto jsem netušil, že fotky a vzpomínky na Facebooku budou mít takový ohlas. Spoustu lidí mě k vydání knížky přímo nabádá. Ale to se uvidí až po konci pandemie.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].