Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Rozhovor: sexuální násilí

Překvapilo mě, nakolik jsou i dánští policisté ovlivnění svými představami a předsudky o znásilnění

S náměstkyní kodaňského státního zástupce o tom, jaké změny přinesla v Dánsku nová podoba zákona o sexuálním násilí

Ilustrační foto • Autor: Profimedia
Ilustrační foto • Autor: Profimedia

Raději bych se nechala ještě jednou znásilnit než znovu projít martýriem policejního výslechu. Mimo jiné tento výrok jedné dánské ženy vedl před sedmi lety tamní úřady k velké analýze toho, jak policie znásilnění šetří. Výsledkem byla překvapivá zpráva o hluboce zakořeněných předsudcích o obětech i pachatelích. Zpráva ještě o to překvapivější, že jde o zemi proslavenou důrazem na férové postavení žen ve společnosti. “Hodně lidí si myslí, že díky tomu žádný problém se sexuálním násilím nemáme. To je ale zásadní omyl,” říká Gyrithe Ulrich, náměstkyně státního zástupce v Kodani. Dánská policie v reakci na zjištění začala policisty vzdělávat a spolupracovat s dalšími experty. Země rovněž v roce 2021 změnila trestní zákoník tak, že znásilnění definuje jako čin, k němuž jedna ze stran nedala souhlas. Následkem toho nyní znásilnění hlásí o polovinu více žen než v minulých letech.

Ještě než se změnila v zákoně definice znásilnění, provedli jste v roce 2015 velký průzkum toho, jak se v Dánsku tento zločin vyšetřuje.

Součástí mojí práce coby náměstkyně státního žalobce jsou inspekce policejních oddělení po celém Dánsku. V tomto šetření jsme chtěli získat obrázek o tom, jak policie vyšetřuje znásilnění - zaměřili jsme se na uzavřené případy a pomocí jednotných kritérií jsme zkoumali přístup policistů.

Zkoumali jste pouze policii, nebo i žalobce nebo soudce?

Nejprve pouze policii, následně jsme se zaměřili také na práci státní zástupců, ale i tam šlo o uzavřené případy. To bylo klíčové, protože například u odložených případů je nutné vysvětlit, proč byly odloženy.

Gyrithe T. Ulrich • Autor: archiv GU
Gyrithe T. Ulrich • Autor: archiv GU

Proč jste to šetření podnikli?

Protože jsme si všimli, kolik obětí znásilnění nedůvěřuje orgánům činným v trestním řízení, kolik z nich si stěžuje na přístup policistů, na to, že je během vyšetřování zastrašovali, zostouzeli nebo nebrali vážně. A kolik obětí se z těchto důvodů na policii vůbec neobrátí. V paměti mi utkvěl citát jedné ženy, která jedněm dánským novinám řekla, že by se raději nechala ještě jednou znásilnit než znovu projít martýriem policejního výslechu.

To je děsivé, když si uvědomíme, jak traumatickou zkušeností je znásilnění…

To je naprosto děsivé a naprosto nepřijatelné. Takže bylo jasné, že je nutné zmapovat, co ji i další ženy k takovým prohlášením vede. V moderní společnosti, která se prohlašuje za férovou a soucitnou a považuje se za právní stát, se nesmí něco podobného dít. Znásilnění je velmi vážný zločin, který má drtivé a dlouhodobě dopady na mnoho žen; ničí jim životy. Takže je klíčové vědět co nejvíce podrobností o tom, jak jsou tyto činy vyšetřovány. A pak s tím případně něco udělat.

Co jste během šetření zjistili a co vás osobně nejvíc překvapilo?

Nejvíc mě překvapilo, do jaké míry jsou policisté při svojí práci ovlivňování vlastními představami a předsudky. Jejich představy o někom mohly ovlivnit, jestli se případem vůbec začali zabývat. Vzpomínám si na případ pětačtyřicetileté ženy, která žila sama se třemi kočkami. Obrátila se na policii s tím, že ji znásilnil soused. Policisté ji ovšem považovali za psychicky nestabilní a podivnou osobu, která žije sama a nejspíš sex dobrovolně vyhledala, takže to vůbec nezačali vyšetřovat a souseda ani nevyslechli. Některé ženy zase odrazovali od hlášení, řekli jim, ať si to jdou domů rozmyslet a případně přijdou druhý den, ale jen pokud jsou si opravdu jisté, že znásilněny byly. A že opravdu chtějí toho či onoho muže obvinit.

Je nějaká představa nejčastější?

Velkou roli hrály představy policistů o tom, jak se chová “opravdová” oběť znásilnění - třeba že má plakat, má se během znásilnění bránit, má to okamžitě hlásit. Jenže hodně žen přijde až po nějaké době, některé se chovají zvláštně, třeba se během výslechu smějí, další přijdou třeba s rodiči. Chování, jež může být součástí reakce na trauma, je policisty vykládáno jako signál, že jde o nedůvěryhodnou osobu. Když dívka přijde v doprovodu otce, řeknou, že ho zmanipulovala, že byla na nějaké divoké party, ale pak se mu to bála říct, takže si vymyslela, že ji někdo znásilnil. A to samé platí o představách o pachatelích. Pokud je obviněn někdo, kdo má rodinu, práci, je hezky oblečen, tak mají policisté tendence nevěřit tomu, že něco provedl, protože působí důvěryhodně.

Klíčová je tedy znalost toho, jak se odehrává a jaké následky má trauma?

Naprosto. Zcela přelomová byla pro nás v tomto směru v roce 2017 přednáška amerického psychologa Christophera Wilsona. Když se na chování obětí znásilnění podíváte optikou traumatu a optikou neurobiologie, která zkoumá procesy v mozku během a po traumatické události, začne jejich chování dávat úplně jiný smysl. Proč si řadu věcí nepamatují, proč mají problém poznat pachatele, proč se někdy chovají zvláštně… Vybavuji si případ penzistky znásilněné zlodějem, který se jí vloupal do bytu - paní mu udělala kávu. To zní zvláštně, ale při mimořádně vysokém stresu přestáváte uvažovat racionálně, nastupují automatizované reakce. A ona prostě každé návštěvě dělala kávu, tak ji udělala i téhle.

Vy dokonce říkáte, že tato znalost je stejně důležitá - ne-li důležitější - než to, jak přesně zní legislativa. Proč?

Protože když neumíte zákon uplatnit v praxi, tak ho plně nevyužijte. A to se zejména týká zákona, který znásilnění definuje podle absence souhlasu. Když nerozumíte tomu, jak fungují mechanismy znásilnění, jestli se znásilnění vyskytuje častěji ve vztazích, což víme, že vyskytuje, a jak oběti reagují… Když to nevíte a když se neumíte zeptat na důležité věci, není možné zákony naplno využít. Takže jsme dospěli k názoru, že musíme tuto znalost posílit kurzy a školeními, které nyní policisté absolvují. Také jsme vytvořili specializované policejní týmy, policie navázala spolupráci s různými experty - sociology, psychology či sociálními pracovníky, kteří zase rozumí jiným aspektům problému.

Jak na to vše policisté reagovali?

Často tak, že tomu celému konečně porozuměli a mohou lépe pracovat. Teď jsme ve fázi, kdy vzděláváme žalobce. Na rozdíl od některých zemí, třeba Velké Británie, nemáme povinná školení soudců. Ale byla bych ráda, aby se to zavedlo i v Dánsku.

Řekla byste, že roli v tom hraje fakt, že Dánsko je země proslavená genderovou rovností?

Naprosto. Hodně lidí si myslí, že díky tomu žádný problém se sexuálním násilím nemáme. To je ale zásadní omyl. A je mimochodem na místě přemýšlet, jestli tam není nějaká souvislost - jestli násilí není reakce na postavení a svobodu, které ženy v poslední době dosáhly.

Od roku 2021 v Dánsku také platí nová definice znásilnění, která zdůrazňuje absenci souhlasu. Skutečně změnu zákona zařídila kampaň novinářky Kristine Holst,kterou znásilnil kamarád, ale soud ho zprostil obžaloby?

Těch veřejně diskutovaných případů byla řada, ale Kristine Holst skutečně přitáhla k tématu pozornost, založila organizaci sdružující oběti znásilnění a v tématu se velmi angažuje. Ale klíčové bylo, že se za změnu postavil vládní sbor poradců a především ministr spravedlnosti a premiérka.

Provázely schvalování nových pravidel obavy? V české debatě řadu obav slyšíme.

Provázely - a je to vcelku běžné i v jiných zemích, kde legislativu změnili nebo o změně diskutují.

Včetně trochu absurdních debat o smlouvách o sexu?

Naprosto - lidé se ptali, jestli budou muset vždycky před sexem podepsat smlouvu. A slyšíme to i dnes od některých mladých mužů, kteří byli odsouzeni, i obecně ve společnosti. Otázka zní, jak by se tedy měli muži chovat. A myslím, že je skvělé, že se o tom mluví. Na školách i v médiích.

A jaká je ta odpověď?

Vlastně je úplně jednoduchá - komunikovat. Co děláte v jiných situacích, když nějak interagujete s jiným člověkem? Zeptáte se ho, mluvíte spolu. Když ten člověk spí, tak komunikovat nemůže, čili ani nemůže dát souhlas. Máme teď zajímavý případ, kdy muž stojící před soudem tvrdil, že si myslel, že spící žena sex chtěla, že se na něj nějak přitiskla. A soudce se ho jednoduše zeptal, jestli se jí podíval do obličeje, do očí, na což obžalovaný zavrtěl hlavou. V rozsudku pak stálo, že tím, že se jí do obličeje nepodíval, takže přijímal riziko, že má sex s někým, kdo souhlas nedal.

Jak se změnila práce pro žalobce?

Nijak zvlášť. I před změnou zákona jsme měli obtížné případy, kdy bylo těžké zjistit, co a jak se stalo, kdy proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení. A máme je i dnes. A soudy jsou na podobné případy zvyklé, takže v tomto směru se nic moc nezměnilo.

Není hlavní rozdíl v tom, že před tím musela oběť dokázat, že se bránila, zatímco dnes musí obviněný prokázat, že žádal o souhlas?

Ne. Žalobce pořád musí dokázat, že oběť souhlas nedala. Ta odpovědnost je stále na státních zástupcích.

V roce 2021 jste měli o 50 procent více hlášených případů znásilnění než v předchozích letech. Je to následek změny zákona, nebo hraje roli více faktorů?

Myslím, že zafungovalo víc věcí. V Dánsku běží v posledních letech intenzivní veřejná debata o sexuálním násilí, velký vliv mělo hnutí MeToo. Policie spustila kampaň vyzývající lidi, aby znásilnění víc hlásili. Mladé ženy už netolerují chování, které ženy tolerovaly dříve. Ať už ponižování, přezíravé komentáře - nebo znásilnění. A možná konečně překonáváme mýtus, že je strašná hanba být znásilněn.

Znalost dynamiky znásilnění a traumatu pomáhá i obětem porozumět tomu, co prožily. Dříve si také mohly říct, že se nebránily, takže to znásilnění nemohlo být - ale dnes je to jinak.

To jsme viděli i v té analýze uzavřených případů - řada žen říkala, že si není jistá, jestli znásilněny byly, třeba si za to mohly samy, nebránily se dostatečně. S novým zákonem je situace naopak velmi jasná. Otázka prostě zní: Dal/a jsem souhlas?

Zmínila jste, že zejména ze strany advokátů znějí obavy z falešných obvinění. Máte nějaké údaje, že by jejich počet od schválení zákona vzrostl?

Nemáme. Dlouhodobě studie ukazují, že falešná hlášení nejsou u znásilnění častější než u jiných zločinů a jde spíš o jeden z mýtů. Ale i v Dánsku se o tom znovu mluví. Možná to je tím, jak hluboko jsou některé představy zakořeněné. A také je dobré připomenout, že když se případ znásilnění neprokáže, neznamená to automaticky, že šlo o falešné obvinění.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].